Adelajda námořníkem

Tak ještě jednou, všechno nejlepší Adélo, čarodějko mého srdce, svědomí mého penisu, vílo vytesaná z alabastru...


„Jsme na správný lodi?“ zeptal jsem se jí nesměle, ale to už praštila se svým loďákem na palubu, rozhlídla se po chlupatejch námořních a mrkla na mě svým jedním okem: „No jasně.“
„Já jen, že mi to trochu připomíná ty pirátský povídačky a tak.“
„No a proč by ti to nepřipomínalo?“ zachechtala se a odtancovala na příď.
Chtěl jsem ještě aspoň jednou zaprotestovat, ale to už hromotluk s velkým kloboukem zavelel k zvednutí kotev a mohutná loď se dala do pohybu. Opustili jsme přístav San Maržán a odjeli vstříc Novému světu. Dohnal jsem Adelajdu na příď: „Co jsi tím myslela: proč by nepřipomínalo?“
„Drahý. Tohle je pirátská loď a my jsme teď pirátskými otroky.“ Zasmála se a nahnula si z flašky rumu, kterou vykouzlila z jednoho z rukávů.
„Cože?!“
„Věc se má tak, že jsem ti trochu lhala. Já včera v tý hospodě nevyhrála lístky do Ameriky, ale prohrála nejdřív tebe a aby si v tom nebyl sám, tak pak i mě. Ale neboj, jsou to docela hodní piráti.“
„Cože!“

Když jsem jí poznal, seděla na větvi stromu, koukala se na oblohu a trochu se houpala. Bál jsem se, že upadne, tak jsem na ní nekřičel, aby toho nechala, ale ona se jen zasmála a pokynula, abych vylezl za ní na horu. Vyšplhal jsem k ní a trochu nejistě se i posadil. Vyprávěla mi, že tam někde za modrou lagunou na hoře leží planeta, kam se jednou dostane a bude jí vládnout. Trochu jsem se zasmál. To jí dodalo, vyšvihla se a začala rázovat po té větvi, rukama udržovala balanc a tvářila se jako baletka.
Když se blížil večer, slezli jsme a ona mě pozvala k sobě domů na večeři. Neměl jsem moc co dělat, tak jsem souhlasil. Její domov byla bouda na konci města. Jedna matrace pohozená na zemi vedle provizorně postaveného ohniště. Vzala pár klacků z hromady na klacky v rohu boudy, hodila je tam, zamávala rukama, řekla pár zvláštních slov a oheň začal hořet. Mrkla na mě: „Vládnu ohni, ale nikomu to neříkej, protože jinak ti nechám sežrat vnitřnosti plameny pekelnými!“
Mlčel jsem, nikdy jsem to nikomu neřekl a vlastně ani o tom nepřemýšlel. V den, kdy jsme se brali na louce za městem, kde nás oddával ticíceletý dub a svědky nám dělala želva s potkanem, jsem o ní trochu zapřemýšlel, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mě začali pálit plíce.
Hodně jsme cestovali od městečka k městečku, od vesnice k vesnici, od jeskyně k jeskyni. Někdy jsem se o ní bál. Ztratil jsem nad ní dohled někdy na celý týden a pak jsem spěchal na msítní radnici, dostat jí ze žaláře. Někdy to byl lehký přečin, jindy jsem se musel převlíknout za kata a unést jí od popravčího špalku. Chtěl jsem se na ní zlobit, ale jen jsem si sundal kuklu, abych na ní mohl vyprsknout ta správná slova, rozzářili se jí oči poznáním, vlepila mi polibek: „Jsi prostě bezva manžílek,“ a já nemohl říct ani: „Jdi do háje“
Potloukali jsme se dlouho, až jsme se dostali do přístavu San Maržán, odkud jsme se chtěli dostat na loď do Ameriky. Celou noc jsem prochodil po námořnických putykách, ale nic nezjistil. Adelajda nejprve šla se mnou, ale zůstala v jedný, ve který snad žádnej námořník ani nemohl bejt, jen banda hrubiánů tam mastila karty. Když jsem se vrátil na naší simru, ona tam ještě nebyla. Nemohl jsem dlouho usnout a pak, když už jsem mhouřil oči ke spaní, vyrazila dveře a zavelela ke sbalení, že za dvě hodinky odjíždíme, že vyhrála v kartách lístky do Ameriky.

„Cože?!“ vyhrkl jsem, neschopen dalšího slova.
„Já vím, je ti divné, že jsem potom prohrála i sebe, ale buď to nebo jsem měla jít do naha. A co je lepší?“
„Proč jsi nejprve neprohrála sebe?“
„To by mi pak nedovolili už dál vsázet, hlupáčku.“ Pohladila mě po tváři, ale její ruku jsem vztekle odstrčil.
„No to snad není možný!“ zařval jsem na ní poprvé od toho dne, kdy si ze mě udělala u Kvílivé propasti legraci, a když jsem spal, připoutala mě lanem a shodila do ní. Místo vysvětlení jen prostince řekla, že chtěla vědět, jestli by jí to lano udržela a takhle má jistotu.
„Na, lokni si…“ podala mi flašku rumu. Vzal jsem jí, napil se a podíval se na vzdalující přístav. Třeba bych ještě mohl vyskočit doplavat do bezpečí. Chlápci kolem dvou metrový, uvazují provazy, někteří drhnou palubu a támhle dokonce dva šermují, jeden druhému seká ucho a ten padá k zemi s kvílivým řevem, aby posléze vytáhnul nůž velikosti mého předloktí a zapíchl ho protivníkovy do stehna.
A támhle se k nám blíží kapitán. Zlaté zuby se mu lesknou ve slunci na vzdálenost deseti metrů a stále se blíží, už je vidět i jeho znetvořená tvář. Usmívá se.
„Á, moji otroci.“ Kouká na nás z výšky dvou metrů, ruce zapřené v bok a chechtá se: „jak jen si mohla slečinka myslet, že porazí moje kulový esa a neukázat při tom svoje prsa.“
„Hrubiáne.“ Zašeptal jsem si pod vousy.
„Co s váma? Upřímně jsem si myslel, že spíš utečete.“
„Kdepak, jsme čestní.“ Zasmála se Ada a podala kapitánovy flašku rumu. Dlouze se napil a říhnul: „Umíte něco? Možná byste mohli dělat cvičený opice, aby morálka na palubě neupadla. Teď je to velmi důležité, když jedeme chytit tu potvoru.“
„Jakou potvoru…?“
„Jistě, pane… jsme profesionální kejklíři. Morálka nikdy nebyla taková, jaká bude teď.“ Objala mě pod krkem a podrbala na hlavě. Čímž chtěla naznačit, abych mlčel.
„Tak se nějak ubytujte v podpalubí, moc nepřekážejte a večer čekám nějaký číslo.“
„Rozkaz, kapitáne…“
„Achab.“
„…Achabe.“

Posadil jsem se na bednu a koukal na Adelajdu, jak si rozcvičuje kostru: „To by mě teda zajímalo, co myslel tou potvorou.“
„Chytej.“ Hodila po mě pochodní. Jen tak tak, jsem jí zachytil.
„Piráti přece přepadávaj lodi a tak, ne?“
„Hoď mi to zpátky.“
„A dělat kejklíře přece není tak špatný, takže ani nejsme otroci. A není to něco, co jsme ještě nedělali. Ale ta potvora…“
„Když dojde pirátům jídlo, tak žerou kejlíře.“ Zaprskala pozměněným hlasem a udělala salto vzad.
„Moc vtipné…“ ušklíbl jsem se.
„Oči nakládaj do sklenic, jako olivy, a když pak mají pirátskej sněm, tak to zakusují s rohlíkem. Víš, jako jednohubky.“
„Vždycky jsem si myslel, že budu mít na moři problém s vlnami a jak to tak vypadá, nemám.“ Konečně se na mě otočila. Usmála se, což se mi nechtělo líbit, protože jí nejspíš něco napadlo. Neřekla ani slovo, chytla mě za ruku a vyvedla na palubu, kde jsme došli k nejvyššímu stěžni. Jednou rukou si odstínila oči a pohlédla nahoru. Pak chytla kolemjdoucího námořníka za ruku: „Mořskej vlku, kolik to tak má metrů?“
„Dvacet k uvázání plachtoví, třicet ke koši.“
„Dík.“
„Co máš prosím tě zase v plánu?“ zeptal jsem trochu zaraženě. Při pohledu na horu se mi zatočila hlava.
„Já nic, to ty vylezeš na horu a na povel skočíš dolů, já tě chytím…“

Byla noc. Stál jsem na stěžni, dvacet metrů nad palubou a do tváře mi foukal teplý mořský vítr. Dole jsem slyšel chechtání pirátů a občasné zatleskání. Pak hulákání – to nejspíš povzbuzovali kámoše, aby se propíchl Adelajdu mečem, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit, díky její mrštnosti.
Když mi popisovala plán představení na večer, měl jsem dojem, že zešílela. Třeba jen tohle číslo. Piráti jsou přece zvyklí propichovat lidi skrz na skrz, tak proč by se jí to mělo podařit? Argumentoval jsem ale marně. Prostě chtěla unikat smrti stůj co stůj. Pak pár klasických triků s ohněm, při kterých ovšem neprozradí svoje schopnosti a nakonec pád z hůry. Toho jsem se děsil nejvíce. Protože ten, kdo měl padat, jsem byl já.
Pochopitelně jsem vyhrkl: „Cože?!“
„To bude dobrý, neboj, já tě chytím.“
„Ale jak mě chceš chytit?“
„To nech na mě. Věříš že dokážu létat? Věříš. Tak mi věř v tomhle.“
Kouknul jsem na moře. Od severu se blížili mraky, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pomyslel jsem si, že tohle si určitě říká i ten námořník ve strážním koši nade mnou a pak se z nevypadajících mraků jistojistě stane smrtelné nebezpečí pro všechny na palubě. Možná je v těch mracích skrytá ona potvora, po které jde divně vypadající kapitán Achab. Nu co. Já jsem tu jen od představení a moje vina, že jsem na mraky neupozornil, to nebude.
Opět jsem obrátil svoji pozornost dolů a čekal na signál, který měl přijít každou chvilkou.

„Ha mořský vlku, málem jsi mě odzbrojil.“ Ukázala Adelajda na prořízlej kousek košile u prsou. Piráti se zasmáli a zatleskali svému kamarádovy.
Rázným gestem si sjednala ticho a pozornost. I ten nejopilejší mořeplavec zmlknul a posadil se. Adelajda počkala, až se vrátí poslední opozdilec, který močil přes bok lodi a pak spustila: „Dosud jsem předváděla jen klasické triky, které jste už někde mohli vidět. Ocenily jste moji mrštnost i šikovnost při práci s ohněm. Přesto ne všichni z Vás jsou tak nadšení z předvedeného výkonu. Plujeme do nebezpečí, největší nebezpečí našich životů a je možné, že se všichni nevrátíme se zdravou kůží. Každou noc se bojíme toho, že už bychom se nemuseli probudit. Plavíme se za přeludem, za přeludem, který nás všechny může zahubit. Ale proč Vás straším? Kapitán Achab mi dneska ráno řekl, že potřebujete zlepšit morálku. Potřebujete věřit, že by tu byl někdo, kdo Vás zachrání, když se budete topit, když budete mít sečnou ránu na krku a krev bude stříkat všude kolem, potřebujete věřit, že tam bude někdo, kdo krvácení zastaví a léčivou rukou Vám zacelí ránu…“ rozkročila se a napnula všechny svaly ve svém těle. Ruce zdvihla k nebi a vystřelila z nich slabí záblesk, který u všech námořníků způsobil mrazení v zádech: „… potřebujete vědět, že tu bude někdo, kdo Vás chytí, když budete padat z nebe přímo do pekla…“

Skočil jsem. Obalilo mě stříbrné světlo a zbrzdilo můj pád tak, že mě Adelajda chytila do náruče a vlepila mi obrovský polibek na ústa.
Piráti, nejspíš nejdrsnější chlápci na téhle polokouli zmlkli úžasem a pak se rozeřvali, ani nepočkali, než mě postavila na nohy a začali se s ní objímat. Každý chtěl, aby se nabila rumu zrovna z jeho flašky. Nechal jsem jí, aby si užila svojí slávu a prošel kolem slavících námořníků na příď. Opřel jsem se o zábradlí podíval se na moře.
Tmavé mraky byli blíž. Tam v dálce se zablýsklo a mě zalechtalo v břiše. Ani jsem nevěděl, jestli se bojím, před chvílí jsem skočil z dvaceti metrů a nic se mi nestalo. To se pak dá jen na tu blížící se bouřku fascinovaně koukat a přemýšlet o síle přírody.
„Krása, co?“ promluvil vedle mě dvoumetrový obr.
„To ano, kapitáne.“ Jak jen mohl přijít, aniž bych si ho všimnul?
„Zažil si chlapče někdy bouři na moři? To běsnění? Chvíle, kdy každá vlna může převrátit loď?“
„Ještě ne.“
„Tak dneska přestaneš být panicem.“ Zachechtal se.
„Ale já už dávno… aha.“ Pochopil jsem: „Můžu se zeptat na tu potvoru, po které jdete?“
Díval se zamyšleně na blížící se bouřku a zdálo se mi, že se trochu mračil: „Mám takový dojem, že se s ní za chvilku potkáš.“
„Nerozumím, pane.“
Povzdechl si: „Slyšel si někdy starou námořnickou píseň, ve které se zpívá: Přichází za tmy plné deště, jo-ho. Bere lodě v tvrdé kleště, jo-ho. Rumem jí neopiješ, střelným prachem nevojedeš, jo-ho-ho…“
„Neslyšel.“
„Vlastně se tam zpívá o potvoře, která přichází za bouřky a potápí lodě. Je velká, je bílá. Hubu má plnou ostrejch zubů velikosti dospělého chlapa.“
Přišlo mi, že bouře je neskutečně rychlá: „Ale to se jen tak zpívá, ne?“
„Zpívá, zpívá. Ale taky je to skutečnost. Ta mrcha potopila moji minulou loď a povraždila celou posádku, až na mě. Já jsem přežil jen díky tomu, že jsme tenkrát převáželi nějaká exotická zvířata v podpalubí, mimo jiné i velké akvárium s delfínem. A ten delfín mě odvezl do bezpečí. Ale zařvala tam moje žena a dvě dcery. Proto jí musím dostat a já jí dostanu, jakože se Achab jmenuju. Johoho.“
Šílenec. Pomyslel jsem si a pomalu se odplížil najít Adelajdu a říct jí to.
Válela se zpitá s jedním námořníkem v podpalubí. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy si rozvazoval tkaničku na kalhotech s tím, že si je sundá a vrhne se na moji spící ženu.
Nahmatal jsem flašku, která se válela na jedné z beden a přetáhnul ho přes hlavu. Pak jí vzal do náruče a odnesl jí zpět na palubu, aby se nadejchala čerstvého vzduchu. Chtěl jsem jí mít střízlivou, nechtěl jsem zůstat sám na lodi se šíleným kapitánem, která směřovala rovnou do bouřky.
Na palubě ležela dál bezvládně a já se k ní posadil na stráž. Vítr nyní foukal o poznání silněji, než před půl hodinou a vrzání ráhen přehlušovalo blížící se hromobití. Najednou se ozval řev nepřipomínající nic, co jsem kdy slyšel. Pohlédl jsem na Adelajdu, ale ta stála pevně na svých nohou a poprvé po dlouhé době se mračila: „Co to bylo?“
„To bude ta potvora!“ zakřičel jsem na ní, protože jinak by mě už v tomhle rámusu nemusela slyšet.
„Jo, tak to jo.“
Námořníci běhali po palubě, jak zběsilí a každý plnil svoje povinnosti. Někdo utahoval lana, jiný přivazoval volně položené sudy k podlaze paluby, aby nespadli do moře. „Kde je Achab?!“
„Ten bude támhle!“ ukázal jsem na siluetu postavy zápasící s kormidlem: „Je to magor!“
„Já vím!“ zachechtala se a rozběhla se směrem k němu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat.
Kapitán stál u kormidla, v zubech námořnickou dýmku a záblesky šílenství mu vystřelovali z očí. Adel se postavila vedle něj a pohlédla na něj na horu. Ani se neotočil, jen dál pozoroval rozbouřené moře před sebou a mumlal si pod vousy něco jako: „Dostanu tě, ty svině!“
„Co teď?“ zeptal jsem se, ale ani neodpověděla a vyskočila kapitánovy na ramena a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli kapitán zmizel neznámo kam. „Co si to s ním udělala?“
„Neptej se a drž kormidlo!“ Div mi nezlomilo ruce, jak se prudce začalo otáčet po Achabově zmizení. Sama se pak vrhla zpátky na palubu a doběhla ke stěžni, který se potácel ve větru již ze srolovaným plachtovým. Hbitě začala lézt nahoru až ke strážnímu koši, odkud vyhodila námořníka, který bezpečně přistál obalen bílým světlem na palubě.
Opět se ozval ten nelidský řev, tentokrát mnohem silněji, až mi skoro urval bubínky v uších. Jenže na to se ozval ještě jeden, daleko silnější. Byla to Adelajda s rozpaženýma rukama ve strážním koši. A najednou ticho. Mraky byli všude kolem lodi, ale vítr tu nefoukal a hladina moře byla spíše klidná. Pochopitelně stále tu byly vlny, ale již ne takové, které hrozili převrátit loď. Byli jsme v oku bouře a před námi se vynořilo z vody cosi velkého a bílého. Obrovská příšera rozevřela svoji tlamu a chystala se překousnout loď vejpůl, ale v tom jí cosi zastavilo a místo děsivého řevu spíše zaúpěla. Pohlédl jsem na Adelajdu, která stála na strážním koši, nevím co přesně dělala, ale ruce měla tentokrát sepjaté. Příšeře se začalo kouřit z tlamy. Potopila se znovu pod hladinu a několikrát jí bylo vidět, jak sebou kolem lodi mrská v bolestných křečích a pak už vyplulo na hladinu jen její mrtvé tělo.
Bouře se vrátila v plné síle, až mě to překvapilo a kormidlo mi málem znovu urvalo obě ruce, jak sebou silně trhlo, ale pak se lodi zmocnila stejná síla, která mě obklopila při skoku ze stěžně a bouří jsme v klidu propluli.

Kapitána našli námořníci v jednom ze sudů. Nejprve se vztekal neschopen si vybavit, co se vlastně dělo, ale když loď objevila mrtvolu příšery, uspokojil se. Já jsem se jen modlil, abychom co nejdříve přistáli v nějakém dalším přístavu. On si vlastně nikdo z pirátů nedokázal pořádně vzpomenout, co se tu noc přihodilo. To asi tím, jak byli všichni na šrot. Jedinej, kdo to věděl, jsem byl já.
Přesto mi nedalo a jednou večer, kdy jsme seděli spolu na stožáru, jako tenkrát na větvi stromu, jsem se zeptal: „Co si vlastně udělala tý příšeře?“
„To co jsem slíbila tobě, když někomu řekneš, že vládnu ohni.“ Zamrkala a pak udělala na úzkém ráhnu několik hvězd. Usmál jsem se pro sebe. Stejně to jednou někomu řeknu. A začal mě pálit žaludek.