Toho jsem se vždycky bál

Nevím kdo si pamatuje, když jsem prohlašoval, že jedna z věcí, kterých se bojím na světě nejvíce, je spatřit někoho zemřít.
Mám to za sebou. Naštěstí to nebyl někdo blízkej, někdo koho bych měl rád ani to nebyl člověk, že bych znal třeba jeho mámu a teď bych duševně trpěl s ní. To naštěstí ne. I když jsem toho člověka nejspíš vídal při nákupech, či při čekání na metro...
Prostě jsem ho viděl zemřít.
Nedostal mrtvici či infarkt a nesesul se bezvládně k zemi, ani ho nesrazilo auto, nevystřelili mu mozek z hlavy.

Skočil ze střechy paneláku do rondelu, kde se rozplácl na chodník.

Neplácal zběsile rukama nebo nohama a ani neječel. Jen bezvládně padal, jak hadrový panák. Možná měl zaťatý zuby a zavřený oči... možná byl omámen přetlakem vzduchu, zmražen vědomím blížícího se konce.

Kouřil jsem na balkoně špeka s bráchou - byl poločas Arsenalu s Manchesterem - a brácha odešel dřív se slovy, že nemá rád, jak to ke konci pálí na jazyku. Zasmál jsem se a nepřesvědčoval ho, protože mi zbejval ještě celkem solidní špaček. Tak jsem stál a kouřil... rád pozoruji ptáky, když se v rondelu prohánějí a pohyb čehosi velkého na okraji mého zorného pole nemohlo uniknout... stočil jsem zrak tím směrem a vzduchem tam letěl muž. Stihl jsem snad udělat krok... možná ne, možná jsem stál a koukal na celou trajektorii jeho pádu... až dopadnul na chodník. Pláclo to. Nikde žádná krev. Chlap roztrhanej zevnitř.
Vtrhl jsem z balkonu a řekl to bráchovi, kterej si pochopitelně myslel, že si z něj dělám zkouřeneckou srandu, ale šel se podívat...
Nezdálo se mi to...

Víte... já bydlím v jedenáctém patře už od narození. Když jsem byl menší, tak jsem lozil i na střechu. Někdy jsem si tak představoval, jakej takovej pád asi je. Často se mi zdávalo, že lezu po balkonech a bleskosvodech.

Prostě letěl...

A teď. Mám se psychicky zhroutit nebo se mám tvářit: Stalo se - je mi to fuk. Kdyby všichni na celém světě museli vyhledat po takovém zážitku psychologa, tak by byli čekárny u psychologů neustále plné. Ve starém Římě se lidi chodili bavit pohledem, jak někoho roztrhá lev...

Ani souvisle nedokážu přemýšlet.
Když zavřu oči, vidím ho letět a ani nevím, co si o tom myslím.

Prostě letěl

Dnes si zase v rondelu hrají děti a po včerejší události není ani stopy. V žádným médiu se ta zpráva neobjevila. Hold to nebyla stařenka, která sebou vzala i pejska.
To je jedno... teď se to ještě nedá rozebírat