Pastorela

„Je křivda vůči sebevrahovy, když jeho čin neprodrbají média?“


Leželi jsme spolu na posteli. Bylo ráno, skrz žaluzie nám do pokoje prosvítali sluneční paprsky. Divně se vrtěla, jakoby jí něco vrtalo hlavou.
„Copak?“
„Prý…“
„Prý co?“
„Prý jsi chtěl spáchat sebevraždu.“
„Já?“
„Jo, ty. Říkala mi to Klára se slzami v očích. Prý jsi tam seděl na kraji vany, když tě našli a v ruce jsi držel žiletku.“
„Klára toho napovídá.“
„To jo, ale obvykle u toho nebulí, jak malá holka. Tak chtěl si?“
„Chtěl jsem co…?“
„Se zabít?“
„Ne.“ Ujistil jsem jí a pohladil po tváři: „Byl jsem prostě jenom hodně opilej a v koupelně jsem našel žiletku, tak jsem jí držel dvěma prsty, lítal s ní ve vzduchu, jak s letadlem a pak jsem si jen představoval, jaký to asi je, když se někdo pořeže.“
„Nelžeš mi? Já bych totiž nesnesla, kdyby si chtěl umřít.“
„Umřít… nech už toho prosím tě… já a umřít? Znáš mě. Co si mi říkala na naší první schůzce?“
„Že jsi ten nejveselejší člověk, kterého jsem kdy poznala.“
„Vidíš. Dej mi pusu.“
„Slib mi, že už mě nikdy tak nevylekáš.“
„To by ti měla spíš slíbit Klára, ne?“
„No tak.“
„Dobře, slibuji.“
„Čestný skautský?“
„Čestný skautský.“
Zavrněla se, vlepila mi pusu a rukou mi zajela pod spoďáry.

Když jsem byl malej, často jsem lezl na střechu našeho jedenácti patrového paneláku. Spíš jsem chodil ve středu střechy, ale někdy jsem přistoupil opatrně k okraji a nahlédnul dolů. Vždy mě polil pot a rychle jsem zase odskočil zpět ke středu. Když jsem byl potom starší a chtěl si ty výlety na střechu zopakovat, už to nešlo, protože okno u výtahové šachty bylo zajištěný přesně proti takovejm dětem, jako jsem býval tenkrát já.

Dneska je mi to jedno. Okno jsem vylomil a na střechu se dostal. Není pomyšlení na to, že bych si tu udělal piknik nebo přespal pod hvězdami.
Výška je to úctyhodná a já si můžu vybrat jen stranu, na kterou skočím. Díky tomu, že v parku pořádá Červený kříž akci pro děti, při které poznávají všechny záchranné složky, jako jsou hasiči, záchranáři či vodní policie, není ani jedna dětská noha uvnitř rondela. Pusto prázdno. Nikdo nebude svědkem toho, co se chystám udělat. Teda jestli se v těch několika okamžicích někdo nepodívá z okna.
Ticho. Klid.
Poslední moje vzpomínka patří tomu chlapíkovi, kterej se se mnou před chvílí bavil přátelsky ve výtahu.
„Dneska je ale krásně, že?“
„Jo, to je.“
„Když včera pršelo, tak jsme s manželkou nevěděli, jestli máme jet na chatu, ale ještě naštěstí není pozdě, takže jedu akorát z myčky, kde jsem nechal umejt auto a teď: Hurá! Jede se!“
„Doufám, že Vám to počasí vydrží.“
„Já jedu do devátého, kam Vy?“
„Co prosím?“
„Že jedu do devátého patra, kam Vy?“
„Až nahoru.“
„Až do nebe.“ Zasmál se chlapík svému vtipu.
„Jo, až do nebe.“ Usmál jsem se na něj.
Chvíle ticha.
„Tak nashledanou.“
„Nashle… a ať Vám ta chata vyjde.“
„Dík.“
Zabouchnul dveře a já zmáčkl jedenácté…




Nejvíc by mě zajímalo, co na to lidi řeknou. Odsoudí mě za můj poslední výstřelek? Jistě. Máma bude brečet, táta asi taky a brácha… Tomu bude líto, že už se s ním nikdy nepodívám na fotbal a… asi bude taky brečet. Jsou dospělí a stejně brečí.
Bude to večer ve zprávách? Těžko říct. Nenechal jsem dopis na rozloučenou, ve kterém bych tu společnost odsoudil a ani mi není sedmdesát a neberu si sebou psa, takže to bude neatraktivní pro zprávy.
Vždycky jsem chtěl vidět svůj vlastní pohřeb. Kolik lidí přijde… kdo bude vzpomínat?

Vykročím a nebo skočím? S rozběhem…?

„A co ten konec? Pane Zais?“
„Ten se pak prosím nějak ztratil!“
„Jak ztratil? Rozmašíroval se ten týpek na kaši?“
„To nevím.“
„Padejte, už vás nechci nikdy vidět!!!“
„Fajn. Stejně jsem nikdy nechtěl být bulvárním novinářem…“