Úvod

Na světě jsou desetitisíce měst a statisíce vesnic. Některá města jsou větší, jiná menší. Některá nebyla ani zaznamenána na mapě a jiná z ní byla smazána z důvodu utajení. Měst je hodně a lidí v nich ještě více.
Jenže stále je vyšší počet myších nor a snad i obyvatel v nich. Těch nor je největší počet v těch místech, kde ani města nestojí a kdyby vědci nehledali jen zkameněliny dinosauřích kostí nebo děti trilobity, mohli by najít někde v podzemí obrovské zkameněliny těchto myších měst. Nalezli by místo, kde tito malí savci přečkali pád ještěrů, kde se schovávali, když na zemi přišla doba ledová. Kdo ví? Třeba by tam nalezli malou spižírničku a v ní zkamenělý pra-pomeranč či pra-jablko, které spadlo odněkud z pra-stromu a kam si ho myši uložili na zimu, jenže pak je venku sežralo cosi velkého, že mu myší řečí říkali „Swíííít“ a co by jeden z těch schopných lidí, kteří rozumí řeči zvířat, přeložil jako: „Zametač“ a spousta vědců by si pak mohla lámat hlavu, proč tomu stvoření ty myši říkali zrovna Zametač.
Lidi by si ostatně lámali hlavu snad nad vším, nad čím myši v oné době přemýšleli. Jenže lidi si nechtějí lámat hlavu s tímhle a proto ani nehledají zkamenělé nory a v nich praovoce. Lidi mají rádi velké věci a proto pátrají po dinosaurech a rádi si představují, že by ten divoký kraj jednoho dne navštívili a vystříleli si to tam, aby mohli zavěsit nad domácí krb svoje trofeje.
A spousta lidí jen přežívá a nad takovými věcmi neuvažuje.
Ale myši?

Je jedno město a v kanále toho města žijí myši, které dodnes mluví tou prařečí. Je noc. Odvážná malá myš vyráží z kanálu k blízkému kontejneru, aby nalezla pro svoji churavějící matku aspoň kus shnilé zeleniny. Běží mezi kočičími hlavami tak deset metrů. Otáčí se, jestli jí někdo nesleduje. Je to mladá myš, která ještě není zkušená (zkušená myš z toho města totiž moc dobře ví, že mnoho lidí do té části města v noci nechodí a proto je taková myš nakonec líná a nedává pozor) a tak má instinkty našponované až k prasknutí.
Někde se ozve rána z pistole. Myš se s úlekem zastaví a stojí na místě. Několik oken se rozsvítí, ale na ulici samotnou nikdo nevyjde. Myš stále zkoprněle stojí. Vytoužený kontejner má jen deset metrů před sebou a díky nepořádnosti obyvatel, by se mohla dost dobře skrýt mezi odpadky, které vytekly na zem, ale stále ještě stojí. Pak pod sebou ucítí jemné chvění, které zvěstuje, že se někdo blíží. Vystartuje a během tří sekund uběhne onu desetimetrovou vzdálenost. Zachumlá se pod odpadky a jen zvědavě (přesto vyděšeně) vystrčí čumák ven.
Velký temný stín se blíží uličkou a najednou je to lidská postava s kloboukem a v černém kabátu. Nevypadá, že by někam pospíchala. Pak se zastaví na stejném místě, kde ještě před chvílí stála zkoprněla myše, pohlédne ke kontejnerům a myš má co dělat, aby zděšeně nezapískla. Jakoby v pouličním světle problesknul čistý chrup oné postavy, jak se ušklíbla. Ale jde dál.
Někde v ulici, odkud postava vyšla se ozvou zděšené výkřiky.
Myš zapomene, že chtěla svojí churavé matce přinést shnilou mrkev a co nejrychleji vyběhne směrem k nejbližšímu kanálu. Proběhne kolem odhozené boty, ve které žije samotář Styx a přes úzký můstek nad stokou se dostane k místu, kde je ve zdi tenká prasklina, kterou se však dokáže protlačit, až se dostane k místu, kde stojí trubka a po ní svisle sleze dolů, kde se další dírou dostane konečně k noře, která se rozprostírá pod celým Starým městem. Proběhne hbitě tunely, až se dostane do hlavní síně, kde sedí starý myšák s bílým znamínkem za uchem a kolem něj se líně válí jeho věrná družina.
Mladá myš se zastaví a sotva popadne dech, zapíská: „Swííít! Swííít!“

Ve Starém městě je budova. Je trochu starší než ostatní budovy ve městě, ale stále ještě mladší než hrad Pýcha, který tu majestátně stojí už přes tisíc let. Budova je to celkem velká – čtyři patra a jedna věž, která se tyčí ještě nad budovu a je z ní dobře vidět po celém Starém městě. Budova sama nemá oficiální jméno, snad se jen kdysi jmenovala po svém majiteli, ale neoficiálně se jí říká Hněv. To podle restaurace, která už dvě staletí funguje v prvním patře budovy. Dříve to býval klasický šenk, ve kterém chodila žena hospodského v lidovém kroji a hliněnýma tuplákama mlátila o dřevěný stoly, ale dnes je to luxusní restaurace, ve které se pije spíš víno, než pivo. Ale není to luxusní restaurace pro turisty, to by byla mýlka. Dokonce u vstupních dveří stojí vyhazovač, který turisty dovnitř zásadně nepouští.
Proč to?
Protože už od svého založení před těmi dvou sty lety, se tu scházeli různí agitátoři povstání. Ne jen povstání proti státnosti, ale i proti jazyku, módě, rodičům, veganům i masotariánům, proti náboženství a zároveň proti ateistům (samozřejmě, že se často stalo, že se ve stejný den sešli obě skupiny – jak náboženských, tak ateistických fanatiků, a pak se to porvalo, někdy pozabíjelo, ale nikdy se nic nedělo, protože kdo šel do Hněvu, ten musel počítat s nepříjemnostmi).
Jistě si taky říkáte, jak je možné, že vládci města z Pýchy nikdy proti Hněvu nezakročili? Pravda je taková, že Pýcha ze začátku brala moc lehkovážně situaci a za chvíli, už Hněv držel nůž na jejím krku. Jenže Hněv nikdy nevyvolal městské povstání, i když se zde často scházeli ti, kteří způsobili převrat v celé zemi. Ale nikomu se nechtělo dělat převrat v městě (tak se to aspoň oficiálně tvrdí – jen zasvěcení moc dobře ví, že Hněv tahá za nitky na hradě.)
A kdo ví? Třeba je skutečně pravda, co se šušká mezi obyvateli, jak na Starém městě, tak na Sídlišti. Totiž, že do Austrálie provdaná dcera vládce města, je ve skutečnosti zavřená ve věži Hněvu.
Ten samí večer, kdy mladá myš zděšeně vypískla před vládcem nory, seděli v Hněvu parta, jejíž jména nejsou důležitá. Jeden se třeba jmenoval Tomáš, druhý Martin a třetí Hynek. Ten čtvrtý, co tam seděl s nimi a vůbec nemluvil si říkal Němej dědek (nebyl starej, jen si myslel, že je to drsná přezdívka, a když nemluvil, aspoň z huby nevypustil kraviny).
U vedlejšího stolu se vedla vášnivá debata zatímco naše parta seděla mlčky a hypnotizovala Šardoné ve svých sklenkách, při snaze něco z vedlejšího stolu odchytit. Ale slyšeli jen výkřiky: „To snad ne! To nemůže být pravda!“ a to ostatní bylo proneseno příliš tiše, aby to někdo z nich slyšel. Snad ten němej něco slyšel, ale nic neřekl.
Až to nakonec Tomáš nevydržel, otočil se a zeptal se: „Co nemůže být pravda, že to hulákáte na celou hospodu a rušíte ostatní slušné (pozn. Slušné – když někdo pronese v Hněvu výraz slušné, znamená to spoluspiklence) hosty?“
Celý stůl utichl, až se zvedl největší a nejsvalnatější chlapík a přistoupl k Tomášovy, naklonil se k němu a zašeptal: „Sweeper je ve městě.“
„Sweeper?“ Tomáš zbledl.
„Ano ten.“ Pak se ten chlapík, který se mimochodem jmenoval Zjizvený Bradař, vrátil zpět ke svému stolu.
„Kdo je sakra Sweeper?“ zeptal se Hynek, který byl v partě nový a ve Hněvu teprve po pátý.
Tomáš, který nyní ještě urputněji hypnotizoval svojí sklenku nevypadal na to, že by mu to chtěl říct, ale Martin si zapálil cigaretu, pohlédl na Hynka a tichým pomalým hlasem spustil:
„Nedivím se, že si ještě neslyšel o Sweeperovy. Si v partě novej a ve Hněvu, jestli správně tuším, tak teprve po pátý. I přesto tě někdy možná ve snech pronásledoval někdo, komu si ty neviděl do tváře, ale jistojistě si věděl, že jde po tobě. Nevěl si přesně proč, ale tušil si, že si někdy v minulosti spáchal hřích, který se neodpouští. Nebo když si byl malej a večer si šel lesem, tak se ti zdálo, že stín mezi větvema vytváří hrůzostrašnej obrazec a byl si strašně rád, když sis mohl říct, že se ten obrazec nehejbe a nemůže po tobě jít, ale u u Sweepera si musíš představit, že on je ten rozpohybovanej obrazec. To slovo pochází z angličtiny a v našem jazyce to znamená něco jako zametač ulic a to on přesně je. Jen neřádí s koštětem a nenosí oranžovou vestičku, aby po tobě uklidil smetí, který si ledabyle na chodníku odhodil. Tenhle zametač nosí prej bouhačku a tmavý hadry. Tenhle chlap nesbírá hovna, ale sbírá skalpy svých obětí. Vtipálci tvrdí, že kde to zaneřádí, tam právě že vyšlou běžné metaře, kteří musí ulici uklízet celej den, aby uklidili poslední zub oběti, poslední jaterní skvrnu, která se uchytila na lampě. A nědělá rozdíly mezi fakanama, ženskejma nebo taky pěkně ostrejma chlapama. Sejme klidně skupinku policajtů a jako zákusek si dá děti hrající si na pískovišti před školkou. A nikdo neví pro koho tenhle Sweeper dělá. Ví se jen, že cestuje po celém světě a řádí… a jestli si viděl výraz v Bradařově ksichtě, tak víš, že to není žádná jen tak legenda a je fakt čeho se bát.“ Dokouřil a típnul cigaretu Němýmu Dědkovy o ruku. Ten seděl dál nehnutě.
„Ale co dělá v našem městě? To snad není ani na mapě.“
„Sweeper se neřídí mapama, ale instinktem.“
Hynek, ačkoliv na něj ještě nedopadla všechna ta hrůza, kterou na něj Martin vychrlil, chápal, že by se dál neměl ptát na podrobnosti, protože o legendách nejsou nikdy žádný podrobnosti.
Chlapi v Hněvu na chvíli zmlkli, ale pak pokrčili rameny a dál dumali nad Sweeperem. Nikdo si nepomyslel, že by to mohl střílet on, protože si představovali, že on by střílel nejmíň z kulometu.

Ale tohle není příběh o Sweeperovy a jeho krvavé cestě městem. Takové příběhy se špatně píšou.
Tohle je příběh o Tondovy Smetákovy, jenž bydlí na sídlišti. Daleko od Hněvu, však blízko Smilstva a má rád jídlo v Obžerství. Je zaměstnán jako městský metař a má tu práci celkem rád, i když spousta lidí si o té práci myslí, že je nejhorší ve městě.
Oni totiž metaři musejí metat chodníky a to nejen na Sídlišti, ale i na Starém městě, kam, jak už jsem jednou řekl, se v noci bojí lidé chodit. A Tonda často pracuje v noci…