Kapitola I.

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a v tom časopise by se jednoho dne objevila anketa: Co si „myslíte, že má za práci Tonda Smeták?“ Jistojistě by většina respondentů odpověděla, že dělá něco ze smetákem a měli by pravdu.

Když byl Tonda ještě Toníčkem, tak si představoval, že bude přinejmenším astronaut. A kdyby ne astronautem, že by mohl bejt aspoň pilotem stíhačky. Někdy si taky hrál na kaskadéra – to ho jednou paní Smetáková přistihla, jak se polejvá dle svých slov „speciální“ směsí (trocha vody, benzín, jar, prací prášek) a snaží se podpálit. Jindy měl zase kluk bláznivou představu, že by z něj snad mohl být prezident a to mu pan Smeták rovnou vlepil pár facek (před maminkou to obhajoval, jako prevenci). Přesto si malej Tonda v hlavě připravoval proslovy, které si zkoušel, když seděl na kadiboudě.
Jednou, to když si zrovna hrál na dvorku na výrobce biochemických zbraní (trochu směsi, co mu zbyla z kaskadérského pokusu, míchal ve zkumavce s indulonou a trochou džusu, který nechal schválně stát dva měsíce na slunku), se rodiče sešli v ložnici, aby se poradili, co s ním. Táta, jelikož byl silně nábožensky založen, prosazoval klášter, kde mu ty blbiny vyženou z hlavy, zatímco maminka si vzpomněla na starou cikánku, která bydlela kousek za vesnicí, kde tenkrát rodina Smetáků žila.
„A co nám ta stará cikánka asi poví?“ ptal se nedůvěřivě pan Smeták.
„To nevím, ale za zkoušku nic nedáme, ne?“
„Peníze, nebude chtít nějaké?“
„Jak jí znám, tak bude chtít nějakou blbinu, je docela bláznivá. A k tomu jí dáme flašku vína.“
„Jak jako, jak jí znáš?“ nedůvěřivý (což je zvláštní u člověka, který tak silně věří v někoho, koho nikdy neviděl) pan Smeták povytáhnul obočí a vykulil oči, čímž říkal ženě, že se mu na ní něco nezdá. Ta nechtěla přiznat, že jednou u ní byla, protože chtěla vědět, jestli jí je manžel nevěrný (nějak často se tehdy zdržoval v kostele). Cikánka jí tehdy neřekla nic určitého, jen že v tom není žena. Tenkrát jí za to dala paní Smetáková svoje ústřižky nehtů.
„Jestli si pamatuješ Jarmilu. Byla u ní dva tejdny před svojí smrtí a tak si stihla uspořádat záležitosti. V těch dvou tejdnech jsme se jednou sešli a ona mi to, ostatně, jako každýmu ve vesnici, vesele povyprávěla.“
„Aha.“ Ještě chvíli trvalo, než přestal kulit oči, ale pak se uklidnil: „dobře, ale jestli nám neřekne nic kloudnýho, tak kluk půjde do kláštera.“

Nebohý pan Smeták se už nikdy nedozvěděl, co jeho synovi cikánka předpověděla, protože ten večer, když se stavil v kostele, kde s farářem popíjeli mešní víno, dostal infarkt a umřel tak, jak si ho většina blízkých pamatovala nejvíce – s vykulenýma očima.
Proč dostal poměrně mladý muž infarkt? To věděl do jisté doby jen pan Farář. Ale znáte to, dítě vyroste a ptá se po minulosti svojí rodiny. Stejně tak vyrostl i Tonda a navštívil starého pána ve chvíli, kdy popíjel mešní víno na schodech kostela.
„Tenkrát jsme s tvým otcem pili víno. On furt, že tě pošle do kláštera, ale nejprve půjdete ke kartářce. Ptal se mě, jestli je pro něj, jako pro křesťana, správný chodit ke kartářce. A já, jak byl v náladě, jsem povídal cosi o Vesmíru a o nevyzpytatelnejch stezkách života. Poslouchal mě, přikyvoval hlavou a srkal víno. No a pak to přišlo. Otočil jsem se na něj: Víš, Lojzo, poslední dobou se mi zdá, že s námi Bůh není. Jestli vůbec někdy byl…
No a tohle moje pochybení mu způsobilo ten infarkt.“

Tonda byl po smrti otce velmi zamlklý. Přestal si hrát na cokoliv a většinu svého času se opíral o tyč na dvorku a koukal do nebe. Paní Smetákovou samozřejmě smrt manžela taky zničila, ale přenesla se přes smutek právě díky synovy, se kterým to bylo ještě horší než před tím. Jestlí jí před tím vadila synova přílišná fantazie, tak nyní byla celá nesvá z toho, že synovy chyběla jakákoliv dětská invence. Jeho kamarádi se ho snažili vytáhnout, aby šel s nimi na pole chytat myši, ale on se na ně ani nepodíval.
Další den padali večer meteority, ale to byl zrovna den, kdy se malý „astronaut“ koukal do země. A stále držel onu tyč. Paní Smetáková si myslela, že mu tyč snad připomíná otce, i když si neuměla dost dobře představit čím. Ale nechala ho, aby jí držel. Dokud jedl, bylo to v pořádku.
Měsíc po manželově smrti to už paní Smetáková nevydržela, vzala kluka za ruku a vyrazila s ním na cestu k cikánce. Chvíli se vzpouzel, protože tyč byla pevně přidělaná k zemi a on jí nemohl vzít sebou, ale máma mu nakonec podala koště, aby ho měl, jako náhradu. Vděčně ho uchopil a táhnul za sebou. Hned se mu instinktivně zalíbil ten zvuk, když se koště dře o zem a líbilo se mu i, že za sebou zanechává jasně viditelnou stopu v prachu cesty.
Nakonec došli asi kilometr za vesnici, kde v lese sídlila ona stará, ohyzdná, trochu podivná čarodějnice.

Otevřela jim mladá krásná, tak třináctiletá holka. Na hlavě šátek, z pod kterého temné prameny vlasů. Hluboké oči a milý úsměv: „Přejete si?“
„Přišla jsem za kartářkou, je doma?“ osmělila se překvapení paní Smetáková. Malý Tonda za ní zaujatě koukal na barevnou bytost před ním.
„Tetička odjela do města nakoupit nějaké nezbytnosti. Ale docela to s kartama taky umím. Pojďte dál.“
„Já nevím jestli je vhodné…“
„Ale jistěže je.“ Skočila jí do řeči, hbitě vystřelila rukou po koštěti a vtáhla ho i s Tondou do baráku: „Já se jmenuji Eleonora, ale říkají mi jen Elen. Tady se posaďte.“ Usadila je do pohodlného křesla. Díky stromům sem otevřeným oknem svítilo nazelenalé světlo.
„Nechceš si to koště odložit? Tondo?“ zamrkala na vyjeveného Tondu, který pustil ochotně koště z ruky a Elen ho postavila do kouta: „neboj, já ti na něm neodletím“ a cvrnkla jej do nosu.
„…jak víte, že se jmenuje Tonda?“ zachovávala si paní Smetáková odstup.
„Má to přece napsaný na štítku zezadu na tričku, který má naruby.“ Zasmála se Elen: „stačí mít oči, aby ze mě byla dobrá jasnovidka, že?“
Paní Smetáková se usadila vedle syna a nedůvěřivě pozorovala Elen pobíhající po místnosti. Tonda, ten na ní mohl oči nechat.

Vlastně jsem ještě neřekl, kolik bylo tenkrát malému Toníčkovy let. On vlastně nebyl až tak malý. Bylo mu už jedenáct let a trpěl ranní erekcí, stejně jako většina kluků jeho věku. Poslední měsíc byl sice trochu nesvůj, ale před tím, než otec umřel, už pečlivě zkoumal ve vaně svůj ztopořený úd. A jakmile má chlapec ztopořilý úd, už se zajímá zcela přirozeně i o holky, i když s nimi ještě tak docela nerandí.

„Mimochodem mi teta ráno říkala, že přijdete a že mám chtít platbou pramen jeho vlasů. Takže…“ vytáhla Elen z šuplíku nůžky: „…platí se předem.“
„Zajisté.“ Špitla paní Smetáková a čekala, že jí Elen nůžky podá, aby mohla syna připravit o kousek kštice. Jenže ta obešla křeslo a naklonila se k Tondovy ze zadu. Čihla k němu a levou rukou ho pohladila po krku: „neboj, nebude to bolet.“ Šmik. A pramen vlasů vítězoslavně držela v ruce: „nevím úplně přesně, na co tyhle věci tetičce jsou, ale vypadá to, že se i bez finanční platby slušně uživí.“ Povídala zatímco strkala pramínek do pěkně vyřezávané krabičky.
„No a teď ta věštba, jakou byste si přáli? Budoucnost nebo něco intimního? Důvod nějakého Vašeho trápení?“
„Tak asi tu budoucnost. Víte, my jsme se s manželem chtěli zeptat, co z něj bude, ale manžel pak umřel a kluk se změnil. Před tím si furt hrál, po smrti otce stál furt na dvorku a opíral se o tyč…“
„To tedy řeknu rovnou i bez karet, že z kluka bude metař, paní Smetáková.“
„Metař?“
„Metař.“
„Co to je?“ nesmíte se paní Smetákové divit, že neví, co je práce metaře. Vždyť celej život žila na vesnici, kde nikdy nemohla metaře vidět.
„To je takovej uklízeč ulic.“
„Jako když doma zametám podlahu…?“
„Tak on bude uklízet ulice.“
„A je to dobře placený?“
„Třeba v budoucnosti bude, to se můžem kouknout do těch karet.“ Usmála se Elen, vytáhla z kapsy u sukně balíček Tarotových karet. Jednou rukou je vyhodila do vzduchu, kde utvořily na chvíli půlkruh, aby dopadli do obratné druhé ruky. Pak udělala ještě dalších pár fíglů, přitom se však nekoukala na ruce, ani na karty, ale zpříma do Tondových očí, který se v těch jejích úplně potápěl. Jediná osoba, která sledovala neuvěřitelné triky, byla paní Smetáková, takže si nevšimla, co se děje mezi jejím synem a Elen.
Konečně Elen vyskládala karty na stůl a poprosila Tondu, aby na deset z nich náhodně ukázal. Pak je začala otáčet přesně ve stejném pořadí: „nebudu tady plácat, jak nějaká amatérka, že tě čeká daleká cesta, láska, práce, úspěch, smrt v rodině, milenka či milenec. Já ti řeknu, co vidím v těch kartách.
Za rok se odstěhujete s mámou do města, protože nebudete schopní starat se tady sami dva o chalupu. Ty budeš stále divnej a jediný, co na baráku budeš schopnej udělat, bude zametání. Proto se odstěhujete a pořídíte si byt na sídlišti. Začneš navštěvovat školu. Je úplně jedno kterou, protože tvoje práce nakonec stejně bude práce metaře. Budeš mít kamarády, budeš mít i holky. Budeš spokojenej, protože budeš dělat přesně to, po čem tvoje srdce touží.“ Elen vypadala, že skončila.
„To je všechno?“ zeptala se paní Smetáková.
„Dál je něco, v čem si sama nejsem moc jistá, že to vidím správně.“ Elen nevypadala, že by chtěla mluvit o tom, co viděla v kartách dál. Možná jí zarazilo to, že neviděla dál nic. I to se někdy kartářkám stává.
Elen se svým způsobem omluvila: „co byste chtěli za pramínek vlasů?“ ale těsně předtím, než paní Smetáková vzala Tondu domů, sundala si Elen šátek z hlavy a vrazila ho Tondovy do ruky společně s koštětem. „Koště budeš potřebovat, i když jich časem vystřídáš více, ale šátek si nech. Jednoho dne se ti hodí. Neztrať ho!“ a dala mu pusu na tvář.

„Prosím tě, zahoď ten šátek.“ Nakázala paní Smetáková synovi, když šlapali po cestě domů.
„Mě se náhodou moc líbí a chci si ho nechat,“ prohlásil Tonda, a aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně, položil koště na zem a obvázal si šátek kolem hlavy.
Paní Smetáková dál nic nenamítala, protože si uvědomila, že to byly první slova, která její syn pronesl od smrti otce.
Tak tam šli po lesní cestě do vesnice, syn s matkou, aby tam začali připravovat svoje stěhování do města.

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a jednoho dne by dělali anketu, ve které by se ptali: „Jste se svým životem spokojen(a)?“ a tuhle otázku by položili Tondovy Smetákovy, chlapíkovy s rudým šátkem na hlavě, jistě by odpověděl: „Ano, zcela.“