výbuchy bolesti

výbuchy bolesti... v noci to všude řve, to když děti v okolních vesnicích řvou ze spaní bolestí. A nikdo je nemůže zastavit. Rodiče pevně svírají jejich ruce a se strachem v očích můžou sledovat záchvěvy těla, které v té agónii legračně skáče na horu a dolů...
"Kurva! Kurva! Kurva!" mlátím hlavou o zeď, slzy mi tečou z očí a zlámané prsty chrlí krev na bílé prostěradlo: "ať už kurva zavřou huby!"

Někdy jsem někde slyšel jednu z těch moudrej rad, ale zapoměl jsem si ji zapamatovat, abych si ji pamatoval. Možná se týkala toho bolestivého hluku, který mi rezonuje v palici.

"Všude byla tma a pak jsme narazili lodí do skály. Celý předek lodi byl rázem na třísky a stožár se v polovině zlomil a dopadl na skupinku námořníků, která se snažila utéct z přídě na záď. Rázem všude bylo plno krve a loď klesala ke dnu..."
"A co bylo dál?"
"Něco nebo někdo mě praštil do hlavy a já klesl k zemi omámenej. Probudil jsem se až na pustým ostrově, jak jsem později zjistil."
"Tížila tě samota?"
"Ne, mě trápil jen to, že nikde v okolí nebyl zubař, aby mi spravil ulomenej zub a tak jsem těch několik měsíců, co jsem na ostrově pobyl, trpěl nehoráznou bolestí tlamy. Jediný co mě drželo při smyslech, bylo těch několik sudů rumu, co jsem dokázal zachránit z lodi."
"A máš dědo? Máš ten zub spravenej?"
"No to víš, že mám dávno protézu, ale ten zub jsem si tady nechal přidělat na provázek a nosímho kolem krku dodnes, abych si pamatoval ty děsné dny na ostrově."
"Jééé a dáš mi ho?"
"Je tvůj."

Po silnici se řítilo jednoho dne auto. Šinulo si to takovou celkem vysokou rychlostí. Řidič toho auta byl magor. Předjížděl z prava z leva, bylo mu to úplně jedno. Vedle sebe měl krásnou blondýnu, na nose černý brejle a do špičky natupírovaný vlasy. Vzadu na sedadle se válel pytlík s bílým práškem. Již natrhnutý a trochu se ho po sedačce i vysypalo. Ale řidiči magorovy to bylo celkem fuk. Viděl před sebou jen rozmazané šmouhy od světel ostatních aut. Rozmazané stromy, vršky kopečků co se rozkládali kolem silnice.
A pak se najednou zastavil čas. Auto v plné rychlosti strnulo na místě a všechny auta kolem se taky nehýbala... jen blondýnka otevřela dveře a prošla rozmazanou krajinou ke schodům, které vedle někam nahoru. Stoupala po nich s elegancí, kterou si za tisíce let svého života vypracovala do geniální formy.
A pak se najednou všechno zrychlylo a auto narazilo do protijedoucího vozu...

Jen zástup masek...
Všechny nade mnou stojí a třímají v rukou svícny
vidím masku klauna, pierota co má uříznutej nos
a pak tam má někdo masku mě
asi je to dobře, je hezké, že podle vás dělají masky
všichni se nade mnou sklánějí a i ty veselé tváře,
jako by plakaly
"Neplakejte, moji drazí..."
sípu a plivu krev
a ona to není krev, jsou to mýdlové bublinky
a já najednou neležím na nemocničním lůžku
nýbrž v parádně obrovské koupelně s tisíci dlaždičkami
a obrovskou vanou
rachtá se tu spousta lidí,
všichni jsou nahatí a cákají po sobě vodou
a při tom nemám ruce,
ani nohy,
jazyk mi stejně jako uši uřízli
a jediné co mi zbylo jsou oči chtívé pozorovat

...

Miluji to věčné váhání zimy, jestli má už přijít do místnosti a potěšit nás svojí přítomností. Jak se snaží zaťukat na dveře, ale její lascivní nesmělost jí nakonec vždy sebere odvahu. Já bych vstal a šel ji otevřít, s vřelým úsměvem bych jí přivítal a jako první políbil na tvář. Ale to váhání je tak nádherné a roztomilé, že jen sedím na židli a čekám až vstoupí