šest medvědů s Klárkou

"Tak dobrá, nashledanou a užijte si to." jednou rukou jsem zamával za odcházejícími manželi a druhou držel malou Klárku za ruku. Konečně zmizeli za rohem a já mohl zavřít těžké dubové dveře a oklepat ze sebe tu zimu. Podíval jsem se na Klárku, měla v očích slzy. "No tak nebreč, maminka se s tatínkem za pár hodin vrátěj, chceš na ně počkat?" nadšeně pokývala hlavou a slzy byly ten tam.
"Strejdo můžu se dívat na televizi?" Skonil jsem se k ní a ukazováčkem jí poklepal po břiše. "To víš že můžeš, maminka ti tady nechala nějaký kazety na skouknutí: Šest medvědů s Cibulkou a Až přijde kocour. Tak na co se koukneme jako první?"
"Šest medvědů s Cibulkou." pravila s posvátnou úctou a přitom na mě vyvalila oči. Zasmál jsem se a podal jí kazetu s filmem: "Tak běž a šoupni to do videa, za chvíli tam přijdu za tebou." Zavýskala a zmizela v obýváku.

Je jí šest let, přesně v tolika mi umřeli rodiče při autonehodě a šoupli mě do děcáku.

Vzpomínám na ten večer jako by to bylo dneska. Venku zuřila vánice a máma naléhala na otce, ať nejezdí do toho kina a on byl neústupný. Chtěli si to pořádně užít, dlouho spolu nikde nebyli, asi od tý doby co jsem se narodil. Tak neměl problém s tím přesvědčit matku. Přesně v sedm přišel kluk na hlídání, na jméno si už nevzpomínám, a držel mě za ruku stejně jako já před chvílí Klárku, taky jsem brečel. Rodiče se už nevrátili.

"Tak kde jsi!" zapištěla s obýváku Klárka.
"Hele co pro tebe mám," podal jsem jí sušenky, které mi před tím poctivě připravila paní Severová. Malýma ručkama si je ode mě vzala a nedůvěřivě mě přejela pohledem. Usmál jsem se na ni.
„Chceš taky?“
„No jestli mi nabídneš?“
„Nejprve kouzelné slovíčko.“
„Prosím,“ přistoupil jsem na její hru: „nedala bys mi jednu sušenku?“ Úplně šťastná mi jednu narvala do pusy, až jsem se leknul, že ji kousnu.
„Tak to pusť. Prosííím.“
Pustil jsem film. Chvíli mi skákala po těle a tahala za uši, ale hnedka jak skončili úvodní titulky, si sedla a bedlivě sledovala a smála se vždy, když se na scéně objevil medvěd nebo Cibulka.

Dvanáct let jsem žil v dětským domově, dvacetkrát se pokusil o útěk a třikrát se mi to povedlo.
Víte když jsem tam přišel, nutili mě starší děcka dělat práce za ně, nadávali mi a mlátili mě. Pak jednoho dne jsem se postavil Buřtmelounovy a získal si tak úctu ostatních dětí. Starší mě naučili jak vycházet s vychovatelama, díky tomu jsem přežil to peklo v děcáku.
Pak mě v osmnácti vyhodili na ulici. Skončil jsem na Hlaváku, kradl, fetoval a šlapal. Kamarádi kolem mě umírali a mě to bylo jedno, hlavně když bylo na drogy. Drogy mi dávali všechno, dávali mi štěstí který jsem od šesti let postrádal.
Jednoho dne jsem skončil v nemocnici s těžkou otravou krve. Svíjel jsem se tři měsíce v horečkách, mučili mě šílené bolesti, ale přežil jsem. Z nemocnice jsem pak vyšel jako jinej člověk. Našel jsem si celkem slušnou práci a malej byt na kraji Prahy.
Pak firma u který jsem pracoval zkrachovala a mě samozřejmě vyhodili. Pak jsem v tom zase lítal. Krádeže, drogy a za peníze jsem poskytoval sex cizincům. Trvalo to tak další tři roky. Už bych nevěřil, že se z toho někdy vyhrabu, pak se jako zázrakem objevil kouzelném dědeček jménem Jindřich Schliemann a z toho svrabu mě dostal. Nikdy jsem se nedozvěděl proč to udělal, ale jsem mu za to nadosmrti vděčném a k tomu vysvětlení nepotřebuju.
Teď se ze mě stal chlapík na hlídání a vedu konečně šťastnej život.

Podíval jsem se na Klárku a pocítil podivný tlak v hlavě a v zápětí v očích. Musel jsem se v tu chvíli sebrat a odejít do kuchyně, aby Klárka neviděla, že brečim.
„Kam deš?“
„Připravit něco k snědku,“ vykuňkal jsem ze sebe.
V ledničce jsem vyhrabal hermelín, šišku salámu a pár rajčat. Položil jsem to na linku před sebe a podíval se na nože. Ve velkým hnědým futru byla zaražena spousta různých nožů. Byl tu speciální nůž na hermelín, nůž na tvrdý salám, nůž na měkký salám, nůž na chleba pro praváky i pro leváky, zubatý nůž na dorty i nůž bez zubů….
„Ta televize…“ lekl jsem se prudkým pohybem ruky shodil futro s nožema z linky.
Čas se zastavil.
Modré krásné oči. Prosící.
Malá ručka tahající mě za flanelovou košili.
Blonďaté kudrlinky.
Modrý oči.
Nože letící vzduchem.
Nůž na hermelín, nůž na chleba pro leváky.
Má příliš pomalá ruka, která se snaží zabránit nožům v pádu.
V očích se objevuje děs.
Nůž na ryby.
V očích bolest.
Otázka.
Krev.
Nůž na chleba pro praváky.
Čas se dostal do normálu. Klečel jsem nad Klárkou, z očí jí pomalu mizel život. Z rány v krku stříkala krev a kropila stěny kuchyně. Do očí se mi draly slzy. Celej posranej život. Celej posranej život šel do hajzlu už hodně dlouho. Teď během pár sekund se kompletně zakopal.
Položil jsem jemně mrtvé tělíčko na podlahu a vzal do ruky nůž na tvrdej salám, vyzkoušel jsem jeho ostrost, v pohodě. Pak jsem si podřezal žíly a snažil se nebrečet. Nešlo to…


Zase jedna z těch starších... dnes už věřím na dobré konce