Chaos noci

Někdy se ponořím hluboko do sebe a nalézám docela zajímavé věci.

Podaří se někdy proniknout skrz tu strašně vysokou zeď, kterou jsem si postavil, abych zabránil vtrhnutí emocí do svého nitra? A co když ty emoce dovnitř vtrhly, a teď jsem s nimi uzavřen v jedné velké pasti?

Nemám co konstruktivního dodat. A proč bejt věčně jenom konstruktivní a ten co má jen rozumné myšlenky? Já chci bejt tím zatraceným strašidlem, co straší lidi, když jdou v noci spát.

A nedávno se mi zdálo o tom spáleným chlápkovy, co má místo prstů nože a na hlavě klobouk mejch snů. Vlastně ani nevím, jestli se mi zdálo víc o tom chlápkovy nebo o klobouku, protože mám pocit, že v jedný chvíli jsem sám byl tím chlápkem. Letěl jsem ze skály a snažil se rozřezat nějakou řvoucí holku. Byl jsem u toho šťastný, to snad můžu přiznat. Mohl za to ten klobouk?

A proč se nikdy neodvážu? Proč nenapíšu šílenou perverzi, která mi beztak řádí v hlavě?
Jako ten chlápek, co přišel v slušném oblečení na pódium. Znáte to: bílá košile, červená kravata, na nose brejle a vlasy sčesané na jednu stranu. Sedne si na židličku, která je u mikrofonu, vytáhne papíry z kožené brašny, odkašle si a začne číst:

Včera jsem měl dost podivnej sen.
Vracel jsem se v něm nočním autobusem domů a v autobuse kromě mě nikdo nebyl. Měl jsem trochu strach, ale zároveň mě to dost vzrušovalo. Já a sám v nočním autobuse. Teda úplně sám jsem nebyl... Několik roztleskávaček na zadních sedačkách se nepříjemně chichotalo a srkalo colu od Mc´donalda. Vytáhnul jsem z pod pláštěnky kladivo a vtrhnul mezi ně. Za chvíli všude stříkala nevinná krev s příchutí coly... Pak jsem byl konečně hotov. Kolem mě několik desítek mrtvejch blondýnek... já uprostřed totálního chaosu. A autobus řezal zatáčky na té cestě do pekla.
Stáhnul jsem si kalhoty a zuřivě onanoval...

Prosím jen o jediné.
O spásu můj pane............ amen

Hodně to ve mě vře. Po bitvě je prej každej generálem, ale kdy mě potká nějaká bitva, abych se jím mohl stát? Potkám někdy svoji Nemesis?

A pak jsme letěli vesmírem a docela se bavili. Hlava vedle mě povídala cosi o papíru, ktetej zapadl za sedačku a je moc důležitej, ale já zrovna šňupal šumák a přejížděl zrakem zadky Hvězdovíl, které kolem nás tančily. Jedna se mě zeptala: "Kouříš?"
Hlava vedle mě: "Kouří kuří oči."
A náš cadillac se ubíral k mlhovině, o které nikdo z nás dřív neslyšel. Tvar rotujícího disku mi připomínal, že jsem nezaplatil účet za telefon a za těch několik miliónů světelných let mi naroste slušné penále.
"Vesmír je nekonečný a nebo jen tak velký, jaký si ho dokážeme představit..."
"A jak je velký pro tebe?"
"Jako tvoje prdel, huso..."
Další zatáčka a už jsme byli na dálnici k oáze. Který marťan asi prodává na tomhle Bohem zapomenutým místě Hyxolovodík?
"Zlato, ta bouchačka není na hraní."
"Bum a prásk a na kapotě se nám válí mrtvej červ velkej jako tvůj včerejší kondom, Píte."
Chcete totálně někam zmizet, někam utéct? Uprostřed chaosut se vždycky najde místo pro někoho, jako jste vy.

"Dobrý den. Dnes máme ve studiu vědce z ústavu pro výzkum paranormálních jevů. Je jím slavný Petr Podezřívač. Nedávno vydal knížku plnou Šumavských záhad a právě o ní s ním dnes budeme hovořit. Dovolte mi, abych ve studitu přívatl Petra Podezřívače!"
"Podezřívám." (aplaus)
"Můžete nám něco povědět o teorii chaosu, o které píšetě v první kapitole Vaší nové knihy?"
"Je to velmi jednoduché. Kontuktolektrární rovina vnímání Hypopletalu je zakulená v aptokulekární difůzi. Podezřívám."
"Aha... no tak to byl slavný Petr Podezřívač." (aplaus)

A na závěr našeho malého výletu do hlavy onoho chlapce, který složil nezapomenutelný pseudoepos Gilgamešova kouzelná hůlka, bysme chtěli turistům ukázat, jak vypadá loučení v hlavě našeho génia.

"Huréééééééééjááááájkooooopéééééétkááááááníííííííhoooooooj!"