Pastorela

Chlapec a paní

2012-02-10T14:23:00.001-08:00

"Chlapec prochází trochu krizí, že?"
"Jenom trochu, paní, jinak je to dobrý."
"Ale kdeže," povídá ta paní v leže: "s chlapcem je to zlý. Umírá na rakovinu nebo možná na něco horšího. To se neví, protože k doktorům nechodí. Nemám pravdu?"
"Možná máte, ale nemyslím si, že bych skutečně umíral."
"A z pusy chlapci smrdí, nečistí si zuby, nedbá o sebe. Je zarostlý ve tváři."
"Já to tak nosím, myslím, že je to taková nedbalá elegance, něco na způsob pirátů."
"Chlapec je romantik?" na prostěradlo postele položila popelník a zapálila si tenkou cigaretu: "přál by si být pirátem?"
"Někdy ano, paní. Jenom tím správným, to Vás ujišťuji."
"Nebojím se, že by to tak nebylo, vždyť ty budeš krást jen dívčí srdce."
"A co Vaše?"
"Moje? Chlapec se ptá na moje srdce?" zasmála se: "Je z ledu. Příliš mnoho trápení s láskou, závislost na cizím člověku... zdraví to neprospívá. Až odsud odejdeš, už se nikdy neuvidíme."
"Ale vím, kde bydlíte. Kdybych byl skutečně pirát, vloupal bych se třeba oknem."
"Jsou v něm mříže, chlapec by musel hodně pilovat a to by probudilo sousedy. A stejně. To jsou jen takové chvástavé řeči. Chlapci něco schází, ale sám přesně neví co."
"Talent?" zeptal jsem se a začal si oblíkat spodky: "Láska? Peníze? Moudrost? Trpělivost? Pracovitost? A co když všechno? To máte jedno, paní. Každému prostě vždycky něco bude chybět, stejně jako Vám chybí trocha tepla do žil."
"Já mám ráda svoje ledové srdce, chlapec by se neměl plést."
"Omlouvám se. Možná máte pravdu, možná chybí jenom něco mě. Já si jen zkrátka stále myslím, že lidi jsou v jádru stejní. I když připouštím, že při životním rozhodování je vždycky člověk jenom sám za sebe." už jsem byl oblečený a stačilo se rozloučit. Paní mlčela a ležela stále ve stejné poloze a modrýma očima mě tiše se zaujetím pozorovala: "Takže já asi půjdu. Hledat to a tak a sem se nevrátím."
"Ať to chlapci vyjde s tím pirátstvím. Dneska je vzácnost vidět dobrého piráta."
"Na shledanou, paní a tady máte." podal jsem jí dvoutisícovku: "Snad to bude stačit, děkuji." S chladným úsměvem přijala bankovku a strčila jí pod polštář.
"Měj se, chlapče..."

Rozohněn žárem tisíce sluncí

2012-02-09T02:29:00.000-08:00

Rozohněn žárem tisíce sluncí
sen se jak kometa do hlavy vrací
a zvrací vzpomínky na hrdiny
na padlou slávu a taky na hodiny
hodiny promluv ke svému stádu
banánovej prezident mi hraje tátu
a tak se potím a tím potem brodím
celé dny i noci, v oslavách probdím

Být svou poslední večeří

2012-02-09T01:06:00.000-08:00

Lehnout si na rozpálenou plotýnku
stupeň číslo 6
a nosem nasávat vůni svého škvařícího se masa
potřít se olejem a usmažit na sobě vajíčko
v žaludku míchat si rajskou omáčku
a v hrdle vařit špagety

Lehnout si do trouby a posypat se kmínem
podlívat vínem
správně se osolit, pomazat medem a potit sádlo
kynout jako bábovka, být nadívaný a zlátnout
prošitý jehlicí, abych se nerozpadl
a na stole se dobře krájel

Padala z nebe

2012-02-08T08:10:00.001-08:00

Padala z nebe a neměla křídla
nemohla vědět, jak vlastně se lítá
Padala z nebe a neměla koberec,
z mechu a kapradí vylezl mravenec

s láskou se mravenec na nebe podívá
A potom laskavé obloze povídá:
“Podívej holka, pojď na něco si hrát
převlečen za obra já toužím se rvát

Na život! Na smrt! tradice nám velí
když ty nejdravější zaútočí včely!”
Mravenec k obloze pěstmičky šermuje
černý mrak nad ním se už stahuje

Cosi z ní padá a nemá to křídla
nemůže to vědět, kterak se lítá
Cosi z ní padá a není to sněžení
Mravenec zdrcen je ženskými hýžděmi

Až sirény začnou hrát na ostro

2012-02-08T04:16:00.000-08:00

Kolik bude času, až sirény začnou hrát na ostro?
Ty své hrozné tóny, tóny, tóny tónů.
To já nevím...
Bude čas na spásu, odčinit svý hříchy, splatit účty?
Malicherný účty, účty, účty účtů.
To já nevím...
Proč bych vlastně prchal, když byl bych bez bot na boso?
To nebyl bych bosem, bosem, bosem bosů.
To já nevím...

Tak kam já se schovám, když nevezmou mě do toho krytu,
do velkého krytu, krytu, krytu krytů
To já nevím...
Jak dlouho bude znít, tahle nudná hudba sirén
hrozně nudné tóny, tóny, tóny tónů
To já nevím...
A jestli vlastně ty, chytíš mě ještě někdy za ruku?
Alespoň za prsty, prsty, prsty prstů
To já nevím...

Akrostich

2012-02-08T02:46:00.000-08:00

Královna seděla na svém kanapi
a ručně si všívala růže do gatí
trávila siestu, myslela na chlapy
kterak ve válce na pýchu doplatí
a plakala pro ně a pro jejich děti
a plakala něžně pro lásku ženy
která nejvíce na válku doplatí
trávila siestu, myslela na chlapy
a ručně si všívala růže do gatí
Královna seděla na svém kanapi

Ručník mi snědl ruku

2012-02-06T12:19:00.000-08:00

Ručník mi snědl ruku, která se do něj otírala. Marně jsem žádal ten hadr, aby mi ruku vrátil, nic to nebylo platné. Musel jsem se smířit s tím, že napříště si už nebudu utírat ruce a vůbec celé tělo do ručníku, nýbrž jen do svých vlasů. A proto si jich celé chuchvalce vytrhávám a jsem den ode dne plešatější, ale to nevadí, protože mám už z ameriky objednanou dobrou paruku od jednoho autobusem rozkašenýho rastafariána.
Život není peří a přitom je nádhernej, bez ruky světem brodím se a z maličkostí těším.
A na příšery koukám z oken a směji se a někdy je hladím. Jen těch ručníků se bojím. Ničeho jiného. Takový ručník, když Vám jednou sežere kus těla, je jako žralok. Nejste sice jeho přirozený nepřítel a on není Váš, ale ten zážitek zůstane v nitru uschován na dosmrti. Mohl bych klidně i říct, který druh ručníků je nejnebezpečnější. Myslíte si asi, že jsou to ty nepřátelské, cizí, chladné ručníky v hotelech, které si sbalíte někdy i domů a tak si vlastně vpašujete nepřítele až do bytu. Jenže oni to nejsou. Jsou to ty přátelské ručníky, které jste dostali od blízkých. Příjemné na první dotek. Froté. A když to nejméně čekáte, sní Vás. Spolknou jako malinu. Nosíte jej obvázaný kolem pasu a za horkých letních dní si jej berete na pláž či na koupaliště. Ručníky jsou nadmíru potěšeni, že se dostanou jednou do roka na sluníčko, a když bůh dá, nezapomenete si je po návratu domů dá vyvěsit a usušit, aby nezačali zatuchávat a plesnivět. Když tak uděláte, jste v relativním bezpečí před těmi od přírody nevyšinutými ručníky. Tomu vyšinutému se nejspíš zachce lidského masa už při lehkém přehřátí organismu. Od přírody nevyšinutý ručník, po té, co zplesnivý, stane se Vaším nepřítelem číslo jedna, a tak je nejlepší vyhodit ho hned a to nejlépe dvoumetrovou tyčí s ním přiložit do kamen. Když je ovšem člověk neopatrný, a po osudném zanedbání péče o ručník, jej ještě jednou použije, pravděpodobnost jeho nesežraní činí dvě procenta.
Ne, nemám rád ručníky a raději si vytrhávám vlasy a suším se do nich...

Zima je krutá

2012-02-06T04:48:00.000-08:00

Jak krásná je zima, když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše? Jak krásná je zima, tak krutá je její vláda. Rostliny i zvířata umírají, pomalu docházejí zásoby a začátek Jara v nedohlednu. V lesních dírách se lišky k sobě choulí a odmítají kruté vládkyni vzdát oběť. Jak krásně krutá je zima, když zmrazí tlukoucí srdce mladé lásky a pomocí větru a hypnotické bílé barvy všude kolem, našeptá do hlavy hromadu lží. Nechá zapomenout na krásu jara, pošlape štěstí léta a poplive pestrobarevnou barvu podzimu. Krásně krutá je zima vládkyně a nesnese odmítnutí svého přání, a když voda v přehradách zamrzne a v odraze zamrzlé hladiny si vidíme přímo do duše, vidí i ona a po duši sápe.
Přihřívám topení, když na to všechno myslím, kouřím cigaretu zásadně ve třech vrstvách oblečený a stává se, že hůř z nachlazení močím. Kolem mě narůstá nepořádek, plno nepopsaných papírů, vytisklejch esejí, knížek a obalů od všeho, protože na všechno jsou dneska obaly. A sklenice s talíři, to je jenom nádobí, který se jednou za čas přemístí do kuchyně. Ve tváři mi rostou fousy a vlasy se mastí, jizva na čele svrbí. Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír. Pozoruji páru, vycházející mi z úst, prohlížím dopisy a skuhrám v peřinách. Zima je krutá, tak proč bych nebyl krutej já k ní? Tak jsem si koupil půl tuctu elektrických kamínek a rozmístil je po bytě a zatopil na plný pecky, jenže zima se nevzdává. Beru všechny obaly a knihy na jednu hromadu, zapaluji a byt hoří: “A máš to, ty kurvo!” křičím a nadávám zimě, ale ona mě svými pařáty má stále přivinutýho až příliš těsně k sobě. Pálím se a škvařím a v tu chvíli jí dostávám na lopatky. Vítězně se chechtám a mlátím zimu ohněm přes hlavu.
Spřádám plán, jak zavraždit zimu a vůbec celý Vesmír.
Jenže mi to nejde...

2012-02-04T16:40:00.000-08:00

Hlava nehlava

2012-02-04T04:56:00.000-08:00

Zajímavé, velmi zajímavé

http://www.hlavanehlava.cz/o-nas/

Petrus Borel

2012-02-04T03:32:00.000-08:00

Bída

Vám se z mých úsměvů zdá, že se těším zdraví,
že jsem tvor laskavý, nevykvašený, hravý,
že svůj čas probíjím bez vyšších pohnutek,
že neznám výčitky svědomí, zármutek.
Víte, co skrývá hruď, jež se tak hrdě klene?
Jen srdce vyprahlé, spálené, popleněné!
I lampu, pokavad už nevydává třpyt,
lze jako srdce buď rozbít či otevřít.

O čelo katovské káry jsi bušil hlavou:
tenkrát, můj ubohý André, sis před popravou
zoufal, že doposud jsi nevykonal dost
pro svobodu a lesk své vlasti, pro věčnost!
Kolikrát i já bil nohama o kameny,
na skále života, závistmi obklíčený,
a v trýzni pozvedal hlas k nebi se slovy:
Poznal jsem svoji moc, poznal jsem okovy!

Moc... okovy... A dál? Nic. Básník dnes už nemá
proč konat zázraky, múza v něm dříme, němá,
moc leží v okovech. - Náš jasnozřivý věk
věří jen talentům z dob našich pramatek.
Pracuj a nedoufej v zázraky. Co ti zbývá?
Pracuj!... Proč? Do uší řve nouze jako divá
a všechny myšlenky se chystá podupat.
Jak tedy vyzpívat svou lyrou...co? Mám hlad!

Rhapsodies, 1831

Kaprál Josef

2012-02-04T03:08:00.000-08:00

Byl Štědrý den, Den Velké tryzny, odpoledne. Vodník Vrba ještě chvíli po probuzení zůstal zachumlaný v posteli. Trochu si dnes přispal a cítil, že má na to právo. Dlouho do noci si totiž připravoval slavnostní řeč, kterou každý rok tento den přednášel. Nedělal to sice poprvé a klidně by mohl vyslovit jednu ze starších řečí, které si uchovával v šuplíku, ale takový on nebyl. Tuhle práci dělal už přes třista let a vždy měl řeč novou. Samozřejmě, že se v určitých věcech mnohokrát opakoval, zápletku měl však vždy jinou.
Jenže letos to byl pro rybník zlý rok. Odešlo příliš mnoho kaprů a Vrba si to samozřejmě kladl za vinu. Jeho povinností, jakožto správce rybníka, bylo chránit jej a to se mu příliš nepodařilo. Lační rybáři na podzim přišli a přes všechny jeho maskovací kouzla, odnesli více než polovinu kapří populace. Neochránil tak ty, na kterých mu záleželo ze všech nejvíce. Vrba si zkrátka musel přiznat, že stárne.
Vypelešil se z postele a zalil sínicový čaj. Ještě jednou si na pročetl svou řeč, povzdechl si a houpavým krokem vyrazil ke staré vrbě, kde se už pomalu scházely ryby, aby si jej vyslechly.

Ve stejný den plave Kaprál Josef u Mrkvičků ve vaně. Netuší, co přesně jej čeká, jen se děsí při vzpomínkách na historky, které slýchával ještě jako malé kapřátko v rybníce U Sídliště. Legendy, jenž vyprávěly o nanenbevstoupení. Jaké asi je? Co to je? A proč při vyprávění těch pohádek starší kapři zamyšleně mlčeli, jako by znali tajemství, která bývají dětem skryta.
Absolutní tmu zavřené koupelny občas vystřídalo prudké světlo znásobené odleskem bílých stěn vany. Voda podivně průzračná, teplá a mrtvá.
A ten hluk vycházející z vesmíru nad hladinou. Kaprál tak mohl jen uvažovat nad smyslem a nesmyslem žití.

Děti Mrkvičkovi, 10-ti letý Jonáš a o dva roky mladší Betynka, se na kapra chodily dívat aspoň jednou za hodinu, až tatínek nadával, kolik spálí zbytečné elektřiny a z koupelny děti vyháněl. Maminka Mrkvičková uvažovala, na kolik je Mrkvička chlapem, aby dětem kapra zabil. Nákup živé ryby se jí jevil od začátku, jako hloupost, ale aby nezkazila rodině Vánoční náladu, neřekla na hlas nic.
Radek, hlava rodiny, jak si s oblibou myslíval, když trůnil na záchodové míse, kde hledíval zpříma do očí Franka Sinatry. Radek každé Vánoce trpěl manželčino kupování již naporcovaného kapra a potlačoval vzpomínky na dětství, kdy pro kapra chodili s dědou v brzkých ranních hodinách k blízkému rybníku Škrpálníku. Chlapsky vysekali sekyrami do ledu díru a na vánočku kapra chytili. To bylo slávy, když vítězoslavně nesli kapra domů, kde už na ně babička Mrkvičková čekala s čerstvě nabroušenými noži.
Letos se Radek rozhodl, že trochu toho kapřího kouzla poskytne i svým dětem a aniž by se poradil dopředu se ženou, kapra koupil živého dva dny před Štědrým dnem.
Jenže radosti v dětských očích neubývalo. Naopak. S přibývajícím časem a sblížením mezi rybou a dětmi, začalo Radkovi docházet, že vlastně neví, jak Kapra klepnout. A hlavně si nebyl zcela jistý, že jsou děti připraveny sníst kamaráda.

Kaprálovi se blížila jeho poslední chvíle. Instinktivně to vytušil a sklesle plaval u dna vany. Instinktivně to vytušili i děti, které plakali nad vanou. On Jonáš moc dobře věděl ze školy, co se má s kaprem stát. Věděl to od toho dne, kdy před rokem šli s maminkou kapra koupit a viděl toho velkého pána v gumovém plášti, jak bere kapra do rukou a jednou ranou kladivem, zhasíná svit v jeho očích. Tedy, když přišel táta s kaprem domů, zajásal, ale snažil se si kapra příliš neoblíbit.
Betynka však byla touto vědomostí ještě nepolíbená. Do kapra ve vaně se zamilovala, kreslila jej na papír a celý den nedokázala žvatlat o ničem jiném, než o kapřím světě. Až to Jonáš, který stále popíral své zalíbení v té němé bytosti, nevydržel a tu děsivou novinu Betynce sdělil. Rozplakala se, jak nikdy předtím. Když jí první záchvat přešel, uzavřela se do svého vnitřního světa a odmítala s kýmkoliv komunikovat. Tátu propichovala nenávistně očima a s kaprem trávila ještě více času, kdy jej zamyšleně hladila po šupinách.
Manžele Mrkvičkovi byli zavření v kuchyni a potichu se dohadovali.
„To jsem na tebe teda zvědavá.“ Dráždila paní Mrkvičková manžela: „Vosu v létě nezabiješ, ale na kapra si v zimě troufneš.“
„Ty si myslíš, že nedokážu klepnout kapra?“
„Jo.“
„Je vidět, že mě vůbec neznáš. Zabiju ho, než bys řekla švec. Zabiju ho tak rychle, že si ani nevšimneš, že se vteřinová ručička pohnula.“
„Prosím. Prosím, ukaž mi to?“ sepjala ruce žena: „ukaž, jakej jseš chlap.“
Radek chvíli mlčel: „Ale co ty děti?“
„Co s nima?“
„Neslyšíš, jak pláčou?“ povzdechl si a zahleděl se manželce zpříma do očí.
„Slyším, jak pláčou, ale co sis navařil, to si taky sníš. Chtěl si Vánoce po staru, tak se vším všudy. Zabij Kapra, ať mám co smažit.“
„Jonáš to zvládne,“ přemítal dál Radek: „je po mě. Tvrdej. Ale Betynce to zlomí srdce.“
„Ano... zlomí.“
„Ty chceš, aby měla zlomený srdce?“
„Samozřejmě, že nechci.“
„Tak proč mě nutíš zabít kapra?“
„Ale to si milej, zlatej, Mrkvičko, přece nutíš sám. Ty jsi přinesl kapra živýho, ty chceš kapra zabít. Nemusím mít diplom z technické školy, abych si tohle dokázala spočítat.“
Manželé pak zarputile mlčeli, dlouze si zírali na pantofle, na lednici, na digestoř, do dřezu a nakonec i do očí, aby pak Radek Mrkvička konečně prohlásil, jako správná hlava rodiny: „My kapra nezabijem, my ho pustíme na svobodu! A já vím přesně kam! Sbal věci, porazíme k rybníku Škrpálníku!“
„Ty si se snad dočista zbláznil.“ zaťukala si paní Mrkvičková na čelo.
„Nebrblej, zabal dětem a sobě, já zatím zajedu natankovat.“ Aniž by čekal na další protesty, vyrazil z kuchyně, aby sdělil dětem tu senzační novinu.

Kaprálovi tlouklo zběsile srdce. Vesmír nad hladinou explodoval kvílivými zvuky. Cosi, ale dle jemnosti dotyku poznal původce, jej uchopilo a vytáhlo z vody. Jako kdysi. Jako ten den, kdy se všechno změnilo. Teď to přijde, byl si najednou zcela jistý a v tom okamžiku uvědomnění se rozhodl bojovat o život. Mrskal tělem na všechny strany. Snažil se zbavit sevření a ze všech sil lapal po vzduchu.
„Mě nedostanete! Mě ne!“ křičel by, kdyby to uměl. Oplatil by stejnou měrou zvukovou tryznu, kterou mu ty bytosti způsobovaly.
A pak. Pak byl vnořen do nové vody, stejně neživé, stejně teplé, stejně mrtvé. Jen prostor kolem Kaprála se zúžil a svět se začal houpat a blýskat nádechem naděje.

Byla už tam, když se celé osazenstvo rybníka sešlo pod vrbou a v tichosti očekávalo vodníkův příchod. Jakoby odnikud se přicoural a vyšplhal na starý strom. Na nos nasadil rezavý cvikr, z náprsní kapsičky vytáhl list leknínu a spustil: „Drazí kapři, pulci, raci, sumci. Drahé štiky, pijavice, řasy, žáby, krtonožky, vodoměrky a vy všichni ostatní, na které jsem zapomněl. Celý dlouhý rok ke mně chodíte, svěřujete se mi se svými trápeními a vypovídáte se ze svých strachů. Celý dlouhý rok Vás utěšuji, konejším Vás a všelijak se o Vás snažím starat a hlavně Vás ochraňovat. A tento posvátný den, Den Velké Tryzny, vzpomínáme na ty, kteří museli odejít do „lepšího světa.“ Do světa, o kterém jsem Vám vyprávěl v mnohých příbězích, do světa, ke kterému se ve svých modlitbách obracíte. Jenže letos jsem se Vám rozhodl říci pravdu...“ vodník Vrba se na krátkou chvíli odmlčel: „Nejlepší svět, který je, je ten náš.“ řekl nakonec.
Zmateně se po sobě všichni dívali a snažili si v hlavách urovnat význam Vrbovi poslední věty. V tom osvětlily vrbu dva kužely přibližujícího se světla.

Děti spaly vzadu ve svých autosedačkách. Paní Mrkvičkové, která celou, prozatím dvouhodinovou, cestu držela na klíně kyblík s kaprem, docházela trpělivost. Radkovu radost z štědrovečerního výletu kazila svými mnohdy nejapnými poznámkami: „To jsme ho nemohli hodit do Vltavy? Vánoce stojí za starou bačkoru. Hlavně, že si somroval celý rok salát, a když ho konečně udělám, oschne. Dávej pozor na cestu.“
Nakonec rezignoval a místo básnění o Vánočním kouzlu, ve které konekkonců stejně přestával věřit, pálkoval ženiny dotazy odpověďmi: „Už tam budem. Tady si to pamatuju docela přesně. Tady mívali skvělé řeznictví, kde jsme kupovali s dědou klobásy. A hele, ono tam pořád je! Jenže mají zavřeno. To je škoda.“ čímž ještě víc znepokojoval ženu.
Dávno se už setmělo a rodina Mrkvičkova se kodrcala jihočeskými cestami a pátrala po rybníku Škrpálníku.
„Hele Radku, já už toho mám opravdu dost. Takhle jsem si rozhodně letošní Vánoce nepředstavovala. Mlčela jsem a proti tvé výstřednosti s koupí kapra, jsem neutrousila jedinou zlou větu, jenže Škrpálník? To je poslední kapka. Jsem však pro kompromis. Zaparkujem to u nejbližšího rybníku, tam toho kapra vyklopíme a jedeme domů.“ promluvila Eva do ticha auta uprostřed černočerného lesa, kdy bylo slyšet jen tiché vrnění motoru.
Radek mlčel a sledoval osvětlenou alej stromů před autem. Souhlasil.
Hned za lesem vedla prašná cesta, na kterou Radek odbočil. Odbočeí to bylo zcela neplánové, ale jakoby cosi říkalo rodině Mrkvičkových, že právě tam mají jet. Děti se probudili a mlčeli. Eva mlčela. Radek za volantem mlčel i Kaprál Josef v kyblíku mlčel. Posvátné ticho, ale jiné, než to hádavé, naplnilo automobil očekáváním něčeho zvláštního.
V tom dva kužely světla ozářily starou vrbu, na které seděl vodník.

Nečekaná situace přišla Vrbovi vhod. Z obyvatel rybníka byla cítit nevůle k jeho proslovu a obával se prvního rybího povstání za jeho kariéru.

„Jdi za tím zeleným mužem a zeptej se ho, jestli tu můžem vyložit toho kapra.“
„Kdo to je?“ zeptala se Betynka beze stopy strachu v hlase.
„To je vodník. To je učitě vodník.“ mumlal ještě rozespalý, ale klidný Jonáš.
„Tak jdi,“ poroučela Eva: „jednou jsme se na něčem shodli a tak to musí být.“
„Vodní, to je vodník.“ zaprotestoval rukama a zašermoval s nimi nesouhlasně před Eviným obličejem.
„A co má bejt?“ Eva se rozčílila, otevřela dveře a vylezla na studený vzduch. Kyblík s Kaprálem položila vedle sebe na zem: „Hej, vy!“ křikla na Vrbu: „Tady manžel by se Vás rád na něco zeptal.“
„Neblázni.“ schovával se dál Radek v autě.
„Prosím?“ zeptal se Vrba: „Pojďte blíž, není Vás tu dost dobře slyšet.“
„Je to vodník. Určitě nás chce utopit.“ protestoval dál Radek.
„Jdi za ním,“ poroučela dál Eva a Radek chtě-nechtě musel vylézt z auta ven.
„My chcem taky vidět vodníka!“ hlásily se ze zadních pozic děti o slovo.
„Dobrá, půjdeme, ale jako rodina.“ rozhodla hlava rodiny a jala se vyprošťovat děti ze sedaček. Pak chytil Radek do levé ruky ruku Jonáše a do pravé Betynu, kterou z druhé strany držela Eva, která nesla kyblík s Kaprálem. Společně vykročili k vodníkovi.

Svět se houpal, ale Kaprál Josef už byl klidnější. Vodu prosytil čistý, chladný vzduch a cítil přitomnost kohosi, v kapřím podvědomí uklidňujícího, laskavého a dobrého. Cítil lepší svět. Takže legendy nelhali.

„Radek Mrkvička, těší mě. Tohle je Eva, moje žena a tohle jsou naše děti. Jonáš a Betynka. My...“ představil Vrbovi rodinu Radek: „my bychom chtěli tady...“
„Odnést dalšího?!“ skočil mu do řeči Vrba: „v Den Velké Tryzny jste si přišli pro dalšího? Ještě jich nemáte dost? Kolik si jich budete muset odnést, aby jste byli konečně š'ťastní?!“
„My si asi nerozumíme. My si nechceme nikoho odnést, my bychom chtěli někoho vrátit.“ vysvětlil Radek situaci, protože nechtěl, aby vodník náhodou nezačal děsit děti, které jej s němým úžasem pozorovali. Betynka dokonce chtěla natáhnout ruku, a zatahat Vrbu za šoš, ale Eva jí to naštěstí rychle zarazila.
„Prosím?“ vypravil ze sebe užaslý vodník.
„Chceme tady vrátit jednoho kapra.“ Radek se obrátil k Evě: „Honem, dej mu ten kyblík.“ Eva byla ráda, že se nepříjemné zátěže konečně zbavila a mohla obejmout ochranitelsky obě děti kolem ramen.
„Ale...“ Vodník nevěděl co říci. Vyjmul z kyblíku Kaprála a pak se podíval vděčně na rodinu Mrkvičkových: „Jak se jmenuješ?“ zeptal se kapra.
„Kaprál Josef.“ odpověděl kapr: „Jsem na lepším místě?“ Vodník se otočil na osazenstvo rybníka, které celý výjev pozorovalo z pod hladiny: „Ano, jsi na tom nejlepším místě.“ Políbil kapra a vpustil jej mezi ostatní.
„Děkuji.“ poděkoval lidem a bez dalších řečí se nad ním zavřela hladina a jediné, co tu zbylo, byla stará vrba a za ruce se držící, ztichlá, neboť nechce rušit sváteční klid, rodina Mrkvičkova. Po několika minutách zalezli zpátky do auta. A když Radek zabouchnul dveře, dopadla první letošní vločka sněhu.

Revizoři

2012-02-04T02:45:00.000-08:00

Ve stanici metra Můstek stojí dva Revizoři, jeden už je starší a klidnější a druhý je mladý ambiciózní – touží toho v revizorování hodně dokázat. Říkejme jim třeba Dobrák a Mrzout, i když si tak nikdy navzájem neřeknou. Během rozhovoru chytají pasažéry a zase je pouští. Chvilku chytají, aniž by spolu promluvili slova , nakonec se rozhodne první promluvit Dobrák.

Dobrák: Jakej byl víkend?
Mrzout: (nereaguje) Jízdenku prosím.
Dobrák: Já byl se ženou na chalupě, bylo krásně. Slunce svítilo a vždycky po ruce dobře vychlazenej lahváč.
Mrzout: (stále nereaguje) Dobrý, můžete jít. (propouští pasažéra)
Dobrák: Betyně to moc slušelo v zelených montérkách klečla na zahradě a hrabala se lopatkou v hlíně. Já ji pomáhal sázet Petunie.
Mrzout: To já sázel pokuty. Měl jsem spadeno na rekord. Chyběli mi jenom tři a dal bych to. Ještě v sobotním posledním metru jsem přeskakoval z vagónu do vagónu, hledal opilce a nic. Všichni měli buď jízdenky nebo legitky nebo sms-ky – čert ví, kdo tenhle systém vymyslel – a nebo otevřkartky. A na ty jsem neměl u sebe čtečku... (vyčítavě se zamračí na Dobráka)
Dobrák: No jo. Vzal jsem jí klukům na chalupu, aby mohli hrát to svoje chytání příšerek a moc neřvali.
Mrzout: Pěkně děkuji.
Dobrák: Dokonce překonali tvůj rekord.
Mrzout: Cože!? To není možný!
Dobrák: Ale jo. Jsou na tyhle věci moc šikovný. (když vidí Mrzoutův navztekaný pohled, snaží se odvést pozornost) Jízdenku prosím.
Pasažér 1: Ale jistě, jistě. (šátrá po kapsách) Ještě ráno jsem jí tady někde měl. Ale kde k sakru je?
Dobrák: Tak už toho nechte a zmizte mi z očí. A příště si jí dejte pěkně do peněženky, ať jí nemusíte hledat.
Mrzout: Ty ho necháš jít? Očividně ti lže.
Dobrák: (nechápe) Proč by mi lhal. Nelžete mi, viďte?
Pasažér1: Nelžu. (zmizí)
Mrzout: Vidím, že našemu řemeslu děláš pěknou ostudu.
Dobrák: Nedělám. Tuhle jsem chytnul celou skupinku japonských turistů a pořádně je zpokutoval. Zpokutoval jsem je tolik, že mi museli prodat hodinky, aby měli na pokutu. Vidíš? (ukáže hodinky) Japonský.
Mrzout: Kecáš.
Dobrák: Nekecám. Ty seš ještě mladej, nemůžeš si to pamatovat, ale před svatbou mi říkávali Pokuta Padre. Nejvíc jsem měl totiž spadeno na španěly. Jak já ty sluncem opražený šmejdy nesnášel.
Mrzout: A co se s tebou teda stalo? Pěkně si vyměknul.
Dobrák: Betyna má španělskou babičku.
Mrzout: Hmmm... jízdenku prosím. (Pasážér dělá, že neslyší a jde dál) Hej, počkej! (začne se přezouvat do tenisek)
Dobrák: Proč se přezouváš?
Mrzout: Aby se mi lépe běželo.
Dobrák: To nemá cenu, už má pěkný náskok. (znalecky si měří vzdálenost pasažéra)
Mrzout: Máš sice pravdu, ale stejně... takovýhle nám říkají „Skřeti“. Nevím, jak tobě, ale mě se to moc nelíbí.
Dobrák: Kdo nám říká „Skřeti“?
Mrzout: Kdo asi – elfové.
Dobrák: Asi jsem starý, ale nechápu to.
Mrzout: No přece ta černopasažérská chamraď. Teď mi utekl a někde v hospodě bude kamarádům vyprávět, jak hrdinsky utekl před dvěma skřety.
Dobrák: Z toho si nic nedělej. Na začátku devadesátých let nám říkali „Šusťáci.“ Na to si snadno zvykneš.
Mrzout: Počkej, ty už to děláš od devadesátejch?
Dobrák: Vlastně od poloviny osmdesátejch.
Mrzout: Tak to si jistě pamatuješ Aloise Rychlolístka.
Dobrák: Samozřejmě, že pamatuju. Měl knír a na nose naražený brýle. Věčně se mračil, jako ty teď a vůbec byl nepříjemnej člověk. Ale co se mu musí nechat je, že uměl běhat. Jakmile mu někdo chtěl vzít roha, tak nejpozději do pětivteřin ho Lojza držel pod krkem. Bohužel se mu stalo osudný, že jednou mu vzal roha, tenkrát ještě mladej Šebrle. Lojza se ho držel ze všech sil, prý se honili i na střechách vagónů a nakonec Šebrel přeskočil kolejiště na Hlavním nádraží. Lojza za ním a... nezvládnul to, přišlápnul si rozvázanou tkaničku a spadnul přímo pod vlak. To byl člověk, který to s pokutováním přeháněl a nikdo ho neměl rád.
Mrzout: Byl to můj otec.
Dobrák: (trochu mu zatrne) Jízdenku prosím.
Pasažér2: (v rukou má knížku) Jejda.
Dobrák: Jejda. Vy jí nemáte, viďte?
Pasažér2: (smutně) Nemám.
Dobrák: Tak to Vám budu muset dát pokutu.
Pasažér2: Opravdu?
Dobrák: Opravdu.
Pasažér2: Nešlo by to tentokrát bez ní?
Mrzout: To by teda nešlo.
Dobrák: Tak nějaký doklad.
Pasažér2: (Přehrabuje se v kabele) Podržíte mi to prosím? (podává Dobrákovi knížku).
Dobrák: Jak se Vám ta knížka líbí?
Pasažér2: Docela sranda.
Dobrák: (ukazuje knížku Mrzoutovi) Podívej, čte Revizora od Gogola. (k pasažérovi) Smůla, viďte?
Pasažér2: Měl jsem to tušit.
Dobrák: Víte co? Tady je moje adresa a až knížku přečtete, napíšete na ní krátkou esej a tu mi pošlete. Já Vás teď nechám jít. (na pokutenku na škrábe adresu)
Pasažér2: Opravdu?
Dobrák: Opravdu (blahoskloně se usměje) Ale nezapomeňte na tu esej.
Pasažér2: Děkuji, nashledanou... (zmizí)
Mrzout: A to bylo jako co?!
Dobrák: Zabránil jsem jednomu vzdělanému chlapci, aby nám říkal Skřeti. Ukázal jsem svoji dobrotu a... Chodil si na revizorskou akademii?
Mrzout: Samozřejmě, že chodil. Jinak bych nemohl být revizorem. Ty snad ne?
Dobrák: Za nás ještě žádná revizorská akademie nebyla.
Mrzout: Aha. A co to s tím má, co společnýho?
Dobrák: Právě si viděl budoucího parťáka. Jakmile mi pošle tu esej, já ji přepošlu na akademii a zaručeně ho vezmou.
Mrzout: Jak si vůbec mohl vydělat peníze na to, aby si měl se ženou chalupu, to nechápu.
Dobrák: Pokutoval jsem, jako divej.
Mrzout: Nevěřím.
Dobrák: Pokuta Padre byl v těch devadesátejch legendou. Copak nevíš, kdo drží ten rekord, který se tak zoufale snažíš překonat?
Mrzout: Neříkej, že ty.
Dobrák: Ovšem, že já. Dokonce jsem si vedl seznam.
Mrzout: Seznam?
Dobrák: Seznam černých pasažérů: Jejich nejčastější trasy, časy, fotky ve dvou verzích – se zarostlou tváří a s oholenou, jejich přítelkyně... všechno na tom seznamu bylo. Koho jsem zpokutoval, toho jsem si zapsal, abych příště mohl jít najisto.
Mrzout: A co se s tím seznamem stalo?
Dobrák: Spálil jsem ho.
Mrzout: Proboha, proč?!
Dobrák: Tak důkladně a důsledně jsem si ho vedl, až jsem jednoho dne zjistil, že bez toho, abych ho měl po ruce, nemůžu usnout. Z tý prašivý knížky šlo absolutní zlo, jakmile jsem ho neměl u sebe, byl jsem nepříjemnej. Řval jsem na kolegy, řval jsem na děti i na svoji ženu. Tak jsem ho spálil a vzal si dvouletou dovolenou. Pamatuj si, že všechny nás dělí jen jeden krok od zla.
(* o seznamu se to chce víc rozepsat, aby připomínal prsten moci)
Mrzout: Přeháníš.
Dobrák: Možná, že přeháním. Jenže to zlo pohltilo a zabilo tvýho tátu.
Ticho – Mrzout vypadá zamyšleně – z jeho grimas je vidět ohromný vnitřní boj
Mrzout: Jízdenku prosím.
Pasažér3: Nemám zmrde. Ty skřetí špíno, šusťákovej hajzle. Nemám a nikdy nebudu mít. Nikdy nepodpořím tu Vaši zkurvenou korporaci a chtěj si po mě doklady, nic ti neukážu, nemáš na to právo, stejně jako nemáš právo na život. Aby si chcípnul a tvoji mrtvolu sežrali krysy! (flusne mu do ksichtu)
Mrzout: Dobrá, můžete jít.
Dobrák: (skočí po pasažérovi3 a srazí ho k zemi, tyčí se nad ním jako hrozytánský sloup spravedlnosti) Tak to máme sedminásobnou urážku revizora, jeden flusanec a chybějící jízdenka, Tomáši Černý, z toho se nevyvlíkneš, půjdeš sedět, až zčernáš!
Pasažér3: A kurva, Pokuta Pedro... ( Dobrák mu sváže ruce za zády a nechá ho ležet na zemi, zvedne telefon a telefonuje) Ústředí? Tady dvacet trojka. Mám tu jednoho. Vyzvedněte si ho na Můstku.
Mrzout: (diví se) To můžem?
Pasažér3: Pokuta Pedro může vše (sýpá na zemi)
Mrzout: A kde je dobro a kde zlo?
Dobrák: Jakmile narazíš na takového hajzla, jdou všechny mravní kodexy stranou. Musíš poznat tu správnou stranu mince, musíš to dokázat správně odhadnout. A když chytíš někoho takovýho, tak máš za den napokutováno a můžeš jít domů. Tak si to tady užij. Jdu.
Mrzout: A Pedro?
Dobrák: Ano?
Mrzout: Jak si ho poznal, vždyť seznam si dávno spálil.
Dobrák: Spálil, ale před tím jsem se ho naučil nazpaměť.

Pánský klub pravých elegánů

2012-02-04T02:11:00.000-08:00

Pán1: Pánové, dovolte mi, abych zahájil dnešní schůzi krátkou historkou. Pokusím se jí vyložit co nejelegantněji to půjde. Procházel jsem se včera v brzkých nočních hodinách Dlouhou třídou a se zaujetím sledoval svoji eleganci ve výlohách obchodů. Když tu pohlédl jsem před sebe, zarazil podpatek do chodníku a zastavil. Přede mnou stálo podivné stvoření. Takový malý, ošklivý mužík s neučesanými vlasy, špínou za ušima i na lících. V černých hadrech se špinavou bílou čapkou na té umaštěné kštici. Kominík. „Pane, co zde děláte?“ zeptal jsem se jej. Pohlédl mi zpříma do očí. Přísahám, že se mu v nich odrážela všechna imbecilita světa. „Co?“ vypustil z úst ta sprostá slova. I když se mi z něj dělalo mdlo, nepolevil jsem ve své snaze o nápravu: „Vy-zde-nemáte-co-dělat.-Takové-jako-jste-Vy-tu-nikdo-nechce.“ Vyslovoval jsem pomalu, aby mi rozuměl a stejně vypustil své hloupé „Co?“ Ani teď jsem se však nehodlal vzdát. Rychle jsem vzpomínal na lekci kominologie zde v klubu před deseti lety. „Já na Vás zavolám policajty. Chápete? HůůůhůůůHůůů prásk! Prásk!“
Do takovýchto trapných situací se jistě dostal už v životě každý z nás. Tedy bych tu historku asi ani nevyprávěl. Potkat kominíka, hrozná to věc, ovšem ona samotná by nedokázala člověka natolik elegantního, jako jsem já, rozhořčit. Přátelé o tom se Vám nezdálo ani v těch nejhrůzostrašnějších snech. Ta osoba, to individuum , ten ztělesněný nepřítel elegance, se ke mně otočil zády, vytáhl z kapsy klíče a vstoupil do domu č.17. Do domu, kde se před téměř dvou sty lety narodil známý pražský kloboučník a zakladatel našeho „Pánského klubu pravých elegánů“ Alois Kajetán Bota.
Neúcta. Evidentní neúcta. A kde pramení? V touze Italů vystěhovat z Nového Města všechny normální lidi. Tak jim do baráku za korunu stěhují všechny ty kominíky a katy. Hrubá stvoření. Šeredná stvoření, aby se obyvatel domů zbavili, aniž by jim museli vyplatit odškodné. Nejelegantnější město na světě je přátelé v ohrožení. Co navrhujete s tímto problémem udělat? Žádám rychlé a hlavně elegantní řešení.

Pánové chvilku bouřlivě mezi sebou diskutují. Nakonec se zvedne nesměle jeden z nich

Pán2: Než přednesu svůj návrh, dovolte mi, pane, abych za celý Pánský klub pravých elegánů, vyjádřil neskonalou úctu k Vašemu heroickému činu. Postavit se tváří tvář kominíkovi, to chce odvahu. Navrhuji, aby Vám byla udělena medaile za statečnost prokázanou při hájení základních hodnot našeho klubu. (všichni zatleskají)
A teď k mému návrhu. Navrhuji sepsat rozhněvaný dopis na magistrát. Kde vše vylíčí náš klubový spisovatel – tedy já – v deseti elegantně napsaných kapitolách. První se bude jmenovat: „Zrození elegána.“ Půjde o příběh tak kvalitní a zajímavý, že zaujme hlavní příjemce našeho dopisu, totiž obyčejné úředníky u přepážek. Díky čtení tohoto románu v dopise, získají pocit, že oni sami mají tu moc něco změnit.
Pán1: Zajímavý plán, pane. Ovšem obávám se, že než za pět let bude dopis na světě, bude příliš pozdě.
Pán2: Ach ten článek 23. Ten mi vždy dělal trochu problémy.
Pán1: Ale nepamatujete na něj, drahý pane.
Pán2 : Pamatuji, jen mi dělá potíž si na něj občas vzpomenout.
Pán1: A přitom je tak jasný. „Pravé elegantní čtivo, nesmí býti sepsáno dříve, než za pět let, jinak ztrácí na eleganci.“ Tedy je Váš plán zcela zbytečný a hloupý, pane. Děkujem za něj.
Pán2: Omlouvám se a není zač.
Pán3: Dovolte mi prosím, abych promluvil. Jistě si všichni pamatujete na mého dědu Jiřího Doutníka. Byl to velmi vážený člen našeho klubu po mnoho let. A tenhle můj děda, ten měl přece takový zvyk, kvůli kterému byl obdivován ostatními členy. Jak on se jen dokázal dokonale zbavit všeho, co mu nebylo pohodlné. Když ho omrzela nějaká věc, elegantním obloukem ji hodil do koše. Když se mu zprotivilo auto, tak namísto toho, aby jej prodal, shodil ho ze skály. A když se mu protivil nějaký člověk, tak ho…‘
Pán2: (skočí do řeči) Kam tím míříte?
Pán1: No toto. Hrubé porušení našich osnov. Skákání do řeči, to je přece článek č.3!!!
Pán2: Pardon.
Pán3: Chci jen říci, pánové, že bychom měli vpadnout do domu č.17 na Dlouhé ulici, najít, svázat a unést tu osobu, o které zde prve mluvil náš zasloužený kolega a někde tělo zahodit.
Pán2: Myslíte mrtvé tělo.‘
Pán3: Pochopitelně. Nebylo by přece tak elegantní, kdybychom někde jen tak pohodili živého člověka.
Pán1: Děkuji. Jsem pro. Jedině jeho smrtí vyšleme jasný signál jemu podobným. Jedině tak se jich navždy zbavíme.
Pán4: A v tom se, milý pane, pletete. (hřmotný hlas nejstaršího člena klubu)
Pán1: Prosím?
Pán4: Ta kominická lůza, ten odpad společnosti, který se vkrádá do míst, jež jsou nám nadevše svatá, ta nepřestane nikdy chtít víc. Protože Italové nebudou nepřestanou. A tak nás, všechny pravé elegány nakonec vyštípou. Zmizení a snad i smrt jednoho z nich, nezabrání přílivu desítkám, stovkám, ba i tisícům dalších. Nakonec jich přijdou miliony do domu č.17. Už teď jim patří a my s tím nic nezmůžeme. Tedy… nic bychom nezmohli, kdyby nebylo tajného dodatku v ústavě klubu. Tajného dodatku, který podle legendy, napsal sám Alois Kajetán Bota neviditelným inkoustem. A ten dodatek zní: „Bude-li situace beznadějná a eleganci bude hrozit zánik, je povinností všech členů klubu, aby, bez připomínek k tomuto dodatku, začali zapalovat město. Nebude-li patřit eleganci, pak nikomu.“
Vždycky jsem měl tento dodatek za šprým těch anarchistů z první republiky, ovšem mýlil jsem se. A mýlit se je lidské, i když bohužel neelegantní. Pánové. Zapálíme Nové město!
Pán2: Není to příliš…
Pán4: Bez připomínek.
Pán1: Zapálím Nové město.
Pán3: Zapálím Nové město.

Pánové hlasitě začínají užívat této věty a hledají po kapsách zapalovače, aby ihned mohli začít s klubovnou. Jen slovutný spisovatel Pán2 nechápe.

Pán2: Ale co… co potom bude s námi? Kam půjdeme? Kam odejde elegance?
Pán4: Půjde s námi. A tam, kam půjdeme my, bude i ona. A jednoho dne, jednoho dne se dočkáme vlastní půdy, vlastní země, kterou budem obdělávat, kde bude hojnost drahých smokingů i drahé doutníky. Najdeme místo, kde bude radost lidi potkávat, protože všechno a všichni budou elegantní. A já, já Vás povedu.

Pánové vyndávají zápalné lahve a následují svého Praotce Elegána.

Trocha sebezpytné agitace o psaní

2012-02-04T01:58:00.001-08:00

Chtěl jsem psát o absolutně všem. Na co jsem myslel, když jsem kouřil patnáctou cigaretu na nočním natáčení, psát o chlapíkovi, který před zimou se ukrýval na schodech ve vestibulu metra. Chtěl jsem psát o touhách, které mizeli i o těch, které se znovu objevovali. Chtěl jsem psát pravdu a nic si nevymýšlet a přitom si z lidí dělat dobrý den. A taky příběhy o lidech, které jsem znal jen ze zpráv, z vyprávění, z knížek a od vidění.. Chtěl jsem na ně přehodit veškeré břímě svého života, v imaginárních světech je nechávat vyhrávat i prohrávat moje bitvy. A chtěl jsem svým psaním spasit ten reálný svět.
Jenže psát o nocích, ve kterých nemůžu kvůli strachu spát a psát o svých slabostech... psát o lásce a psát o nenávisti... Psát lži, které mi hlodají v hlavě či psát jednu nekonečnou litanii za druhou a chválit utěšující účinky alkoholu, který nemám rád, a po kterém v kocovině zvracím, psát o ukradených knížkách a ztracených slovech v pochybném baru na Bertramce... Psát slzy, smích, pohlazení a štěstí.
To svět nespasí.
A protože chci stále spasit svět, chci psát jen pohádky s dobrým koncem a s ponaučením a sám se ponaučit znova a znova.. A do pohádek narvat veškerou znalost života, kterou posbírám v odpadcích kolem sebe a v novinách, na záchodě, v knížkách, na síti, v rozmluvách, v meditacích a na cestách.
Psaní má mnoho podob a mnoho možností. Proto je vášní, prací i odpovědí.

“Pohádky”

Vždycky takhle po hádkách,
najdu štěstí v pohádkách.

Rozhlasový pořad

2012-02-03T15:16:00.001-08:00

“Velký autor malých scén”
Šokir Muminof

poesie: Šokir Muminof
souhrn života provedl: Ondřej Zais

Prazvláštní jméno, připomínající jméno kazachstánského zápasníka v judu, nese tento trochu šílený třicetiletý básník a performer Šokir Muminof. Můžeme jenom hádat, zda jméno je pseudonymem či opravdu vlastním jménem umělce.
Abychom tuto záhadu pochopili lépe, musíme se vrátit třicet let zpátky do minulosti, do místa, kde se tento slovutný autor narodil a představit si jeho narození.
Byla to vesnice zapadaná sněhem, 21. prosinec 1982. Trubky byly zamrzlé stejně jako kamna a v posteli pod peřinou se v bolestech svíjela mladá těhotná žena. Společnost jí dělal jen starý pes (údajně nesl jméno Šokir) a vidiny v nichž se zjevovaly bytosti ne nepodobné známým mumínkům z pohádek Tove Janssonové. V tom dveře rozrazil chlap ohromných rozměrů, povoláním dřevorubec. Sekeru odhodil ke stěně, roztopil zamrzlá kamna a až po tom se shýbl ke své ženě, políbil ji na čelo a odhrnul peřinu. Kaštanovýma očima na něj bez pláče zíral jeho syn. Dřevorubec měl mnoho nápadů pro jméno syna, nejraději by byl, kdyby se jmenoval po něm. Jenže žena dala synovi jméno “Šokir Muminof” dle jména psa a představ svých. Zbývalo jen odseknout pupeční šňůru...

Takto romanticky líčí v připravované autobiografii Šokir Muminof své zrození. U tohoto pseudoautora se dá téměř na sto procent říci, že se jedná o čirou fikci, kterou je lemován celý jeho život. Snad nikdo ze současníků není tolik podoben Baronu Prášilovi, jako tento básník a přece, jak se říká, na všem bývá zrnko pravdy. Pojďme se tedy vydat na cestu, za odhalením tohoto umělce.

Rutina
Každý se snaží spokojený být
Svou vlastní cestou s cílem jít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží odsud odejít
Mě chce se z toho pít
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina
Má vášeň v žití jediná
Ta neúnosná rutina
Každý se snaží otevřít
Mě chce se teďka taky
Orosená vychlazená svačina
Nač máme otvíráky?
Jak každou chvíli začíná
Ta neúnosná rutina

V roce 1988, tedy ve svých šesti letech nastoupil Šokir do první třídy základní školy v Žihobci u Sušic. O jeho životě v předchozím období se toho mnoho nedochovalo, opět jen to, co na sebe prozradil sám autor. Tedy dobrodružná cesta do Mongolska s otcem, která zanechala v malém Šokirovi nesmazatelné stopy asijského duchovna a poetiky nekonečně prázdných planin mongolské stepi. Otec zde údajně vyřizoval zakázku státního podniku Sušice na dodej zápalek a učil Mongolce se zápalkami pracovat. Šokir píše, že to byla špatná volba. Špatný plán, když chytla od zápalek celá jedna mongolská vesnice, museli s otcem utíkat bosi před rozzuřeným davem.
Popis putování a zážitky z raného umělcova věku jsou velmi podobné dílu Marca Pola “Milion” ovšem liší se v dětském pohledu na svět. Otec, nevzdělaný dřevorubec, se snažil Šokirovi odpovídat na jeho zvídavé otázky, ovšem slon byl tenkrát “místo nosu hadice”, Velká Čínská zeď “Hromadou cihel” a slovo delegovat znamenalo “ukázat, zač je toho loket.” Ovšem v dětských očích budoucího básníka vše vypadalo velkolepé, nádherné a podivné.
Tedy když nastoupil první ročník základní školy, ověnčený amulety asijských šamanů a s malou jizvou pod okem (od mongolského šípu) vypadal jako nejdrsnější dítě ve škole.

Jed
Byl podán dobrým způsobem
Jenž nepoznal by profík
Nevěřícně kroutím hlavou
Jak čuník se sobem
Omámen nejen trávou
Hodím si krátký šlofík
Kdo podal mi ho nechť je živ
Tak přejedený umírám
Mé tělo hoďte do kopřiv

Pro učitele se stal noční můrou, která je strašila po nocích, když usínali nad diktáty a slohovými pracemi. Jednak mu nebyli schopni spolknout asijské dobrodružné cesty, které líčil v domácím úkolu na téma: “Co jsme dělali s rodinou o prázdninách” a pak neustálý strach ze vší, které mohli rašit v chlapcově hřívě, na dítě v jeho věku dosti nezvyklé. V těch dobách, kdy všichni nosili vojenský sestřih alá ježek, vyčníval kromě jizvy a amuletů Šokir hárem, které mu záviděla nejedna dívka. Jenže vlasy si nevyčesával (a nedělá to ani dnes), tak mu přírodní dredy rašili a v nich, jak se učitelé domnívali i ony zkázonosné potvůrky. Musel tedy sedět sám v odstrčeném koutě třídy, pod plakátem osla. Soudruzi učitelé zavolali samozřejmě jeho otce, ale když přišel dvoumetrový dřevorubec se stejně dlouhou a přírodními dredy obdařenou kšticí, o vlasech jeho syna nepadlo nejmenšího slova.
Šokir tvrdí, že v tomto období, tedy období, kdy se učil číst a psát, vznikali i jeho poetické prvotiny, které se však díky různým zkázonosným vlivům nedochovaly. Buď jeho básničky zabavovala učitelka, nebo se ztrácely, jako se různé věci ztrácejí a nebo shořely při velkém požáru školy v roce 1991. Nebyl to poslední požár v Šokirově životě, ale o tom se ještě zmíníme.
Když vzpomínáme na prvních pět tříd základní školy, nesmíme zapomenout na Šokirovu první lásku, která jeho tvorbu ovlivnila na dlouhé čtyři roky a to tak, že se Šokir do sebe uzavřel a nenapsal ani hlásku a oddal se sportu.

Něco ve křoví
Něco ve křoví si žije
Křoví nekřoví stejně žije
Jí, spí, pije, ryje do všech kolem sebe
Něco ve křoví přežívá
Nemaje přece usmívá
Bafá to, na obranu svého stanu ve křoví
Když kdekdo pomočí křoví
Kdo ví, co bude s něčím ve křoví

Veronika Křivá. Tak jí aspoň ve své připravované autobiografii Šokir pojmenoval. Dá se téměř s jistotou určit, že se nejedná o pravé jméno dívky, která zlomila jako první umělci srdce. Umělci srdce potřebují lámat, je to důležité pro jejich duševní i fyzický vývoj. Ovšem způsob, kterým to udělala Veronika Křivá je dle Šokira ojedinělý.
“Křivule,” jak jí také ve své autobiografii Šokir nazývá, totiž byla nejkrásnější dívkou ze 4.A. Všichni kluci jí tahali za copánky, ti odvážnější plácali po zadku. Jen Šokir se těchto prvních flirtů z něžným pohlavím neúčastnil a odměřeně jí zpod kštice pozoroval. Až jednoho dne, jej sama oslovila a zeptala se, jestli nechce na procházku. Souhlasil, i když musel čelit úsměškům spolužáků. Venčili jejího ohromného labradora a Veronika předváděla, jak na něm umí jezdit. Šokir jí pak při zapadajícím slunci odrecitoval několik svých zamilovaných veršů, které sesmolil na rychlo před procházkou. Něžně se usmívala a dala mu pusu na tvář. Ten den se vrátil domů a nemohl jí z hlavy pustit. Chlubí se, že ten večer sepsal svoji první básnickou sbírku milostná poesie, která se, jak jinak, nedochovala. Druhý den procházku zopakovali a Šokir jí svojí poesii přečetl. I tentokrát se jí líbila a následovala znovu pusa na tvář a kradmé držení za ruce.
Třetí den přehrál Křivuli svoji divadelní hru. Zatleskala a první pusa na pusu.
Čtvrtý den... čtvrtý den Veronika nepřišla do školy. Nepřišla ani další den. Nepřišla už nikdy a Šokir to vzal, jako konec jejich velké lásky a její zradu.
Jak se nám podařilo dopátrat, Veronika za svojí nepřítomnost nemohla. Když se vrátila z onoho posledního rande domů, její otec jí sdělil, že získal novou práci v Praze a následující den se stěhují. Proplakala jistě celou noc, jako plakají dívky v šestákových románech, ale se svým osudem nemohla udělat nic. Těžko říci, jaké by bylo dnešní Šokirovo dílo, kdyby tenkrát do Prahy neodjeli a jaký by byl člověk? Byla by romantika v jeho verších stejně silná, jako romantika Vrchlického, Nezvala či Seiferta? Nedělal by to, co po té dělal?

sen
kam se poděl sen co jsem měl
je pryč
odezněl
o čem byl?
O černobílých hranatých krabicích pohybujících se směrem doleva
Pak byla určitá časová prodleva
A černobílé hranaté krabice pohybující se směrem doleva
Pohybovaly se směrem doprava
Až ten sen byl trochu otrava

Trávicí potíže
Ve stavu bez tíže
Pro salám do spíže
Trávící potíže
trápí mě trápí
Bezelstné noci
Salámu v moci
Znovu se ocitáám
ve stavu bez tíže
Trápí mě trápí
Zaslepen vírou v hlad
Přicházím o erekci

Po té ráně do srdce mladíka, rozhodl se Šokir vykašlat na veškerou poesii světa a začal hrát fotbal. Dle trenérů bylo sice už pozdě neboť správný fotbalista by měl trénovat od pěti let, ale Šokirova fyzická zdatnost překonala rozdíl let tréninku a rychle se zapracoval do juniorského družstva a brzy hrál za Sušice dětskou ligu. Dá se snadno dohledat, že útočník Šokir Muminoff nastřílel v letech 94-98 v juniorských ligách neuvěřitelných 342 gólů, což samozřejmě vedlo k tomu, že si jej všimli i české velkokluby, jako Sparta nebo Slavie a jeho otci nabízeli smlouvy. Jenže ten rozuměl fotbalu asi tak, jako rozuměl slonům a tedy nechal rozhodnutí na synovi. Dnes se Šokir zapřísahá, že měl na nabídku jednoho z týmů kývnout, že kdyby tak učinil, dnes by hrál fotbal nejvyšší světové úrovně. Nebýt ovšem chřipky, která jej sklátila v roce 1998 a nějakým zázračným způsobem se mu dostal do ruky Kerouaců román “Na cestě” a posléze Londonova “Cesta.” Není důležité, která z těchto knih se mu do ruky dostala jako první, obě jej totiž dovedly k rozhodnutí, že se musí ve svých patnácti letech zvednout a vyrazit na cestu stopem po Evropě. Zanechal tedy fotbalu, do batohu sbalil pět zápisníku, dvacet obyčejných tužek, tři ořezávátka a vyrazil. Protože cítil, že musí za sebou spálit všechny mosty, naaranžoval svoji sebevraždu. Doklady i svoje oblečení vhodil do řeky a na mostě nechal dopis na rozloučenou. Bohužel se jeho přesné znění nedochovalo, Šokir přesto ve své autobiografii uvádí: “Bylo tam cosi o míru, o bolesti světa, o nespravedlnosti žití i o pětkách z matiky, o zlomeném srdci - zkrátka všechno, za co by patnáctiletý kluk mohl chtít spáchat sebevraždu. Bylo tam všechno tak, aby můj odchod ze světa byl úřadům uvěřitelný.”

schody do nikam
schodiště plné vajglů
to jistě ony jsou
ty schody plné vajglů
co nikdy nikam nevedou
tak utíkám
sám sobě vytýkám, proč jsem sem vůbec šel
i když pár měsíců už jsem k tomu spěl
chtěl jsem si zvolit správnou cestu
a vzít si třeba nevěstu
mít děti, rodinu
aspoň hodinu
však zvolil jsem si cestu bůh ví kam
po schodech do nikam

Tedy od patnácti až do dvaceti let, ve věku, který je pro většinu básníků zásadní z hlediska inspirace a tvorby, byl Šokir Muminof pokládán za mrtvého. Pohřeb neměl velký. Sešli se na něm spoluhráči z týmu, truchlící otec a kněz. Matka na pohřeb nedorazila. Popravdě kromě narození, se Šokir vyhýbá jakékoliv zmínce o ní. Zemřela nebo odešla od rodiny? Nebo jí jen chce Šokir ušetřit nechtěné popularity? Toť otázka, kterou by mohl zodpovědět jen sám fabulující básník, ale odmítá.
Zatímco otec dál kácel stromy pro státní podnik Lesy (teď už Česká republika), putoval Šokir nejprve napříč Evropou. Při těchto cestách sepsal fascinující cestopis “Evropa pod mostem” Zde vypráví, co je pravdy na severských pověstech o trolech, kteří se pod nimi schovávají. Jsou-li za troly ve skandidávaii považování ohyzdní bezdomovci, může tomu tak být, ale daleko více se bájnému stvoře podobal jeden obr v Albánii, se kterým Šokir svedl souboj na život a na smrt. Nakonec jej udolal ránou do hlavy kamenem. Někdo by vypisoval, jaký to byl boj, jak se v poslední chvíli, kdy už hrozilo, že obr hrdinu zašlape do země, modlil k Bohu. V cestopise je však jen lakonická zmínka: “Bylo to o fous.”
Na svých cestách se Šokir živil pracemi na černo, sbíral odpadky v koších, žongloval na ulici s míčem, přednášel poesii v angličtině, za jídlo sekal ve vesnicích dříví na zimu. Za chladných večerů se potuloval kolem tepláren a přespával v opuštěných továrních halách.
V sedmnácti doputoval do Barcelonského přístavu, kde se vzal práci, jako námořník a dle svého největšího vzoru, jakým se mu stal Jack London, odžil následující rok na moři, dokud jeho loď nesmetla bouře a on nevyplaval na opuštěném ostrově. Zde se zdá, že už opravdu přehání v líčení svých osudů, když zaplete do robinsonovské téma s bondovkou a zabrání zloduchovi, aby v útrobách sopky odpálil rakety na New York a Moskvu. Spíše je uvěřitelnější posléze jeho putování po poušti, kde s karavanou Tuaregů přepadne Libyjskou posádku a stane se pašerákem kradených obrazů z Itálie do Egypta. Ovšem návštěa země liliputánů se už jeví, jako čistá vykrádačka Gulliverových cest a proto, byli Šokirovi cestopisy po jeho návrat do vlasti odmítnuty všemi nakladateli, kterým je nabídl, což zapříčinilo jeho nenávist k nim a od té doby se zařekl, že do své smrti knihu nevydá. Jen jeho rukopisy jsou k dostání na požádání a to jen díky osobnímu přátelství s básníkem. Skutečně velká škoda, protože vydalo-li by se toto jeho dílo, měla by naše země novou literární ikonu.

v pekle
v pekle je pekelně teplo
ted by mi helplo
kdyby mi bylo teplo
je zima, první máj
ten zimní máj
nenávisti čas
jsme v pekle

Píše se rok 2002, Šokirovi je dvacet let a vrací se do vlasti, kde zjišťuje, že bez identity se nedá pomalu koupit ani rohlík v obchodě. Navštěvuje svého otce, který dostane při setkání s pět let mrtvým synem infarkt, ale nakonec dosvědčí jeho identitu před úřady a Šokir dostává novou občanku. Hlásí se na střední školu obchodní, aby si dodělal maturitu. Školu úspěšně absolvuje během dvou let, kdy dvakrát ročník přeskočí díky dokonalé znalosti cizích jazyků. Ve dvaadvaceti letech zakládá popavangardní uskupení “Zlaté slovo”, se kterým spíše než tvorbě básnické či prozaické, věnují se požívání přírodních drog a zkoumají staré šamanské praktiky.
Ze skupiny z tohoto důvodu odchází většina členů, ale noví se verbují na ulicích. Skupina zastává názor, že každý lidský věk, vždy měl své šamany. Ať už to jsou zaříkávači deště, kněží v kostelech nebo moderní psychologové, vždy tu byli, aby drželi morálku lidského bytí nad propastí prázdnoty. Šokir je díky svým životním zkušenostem vůdcem této skupiny. Občas sice zplodí nové verše, které mají možnost vyslechnout členové skupiny, ale většinu času tráví meditováním. Živí se vypůjčováním peněz od bank a z příspěvků, od členů skupiny. Roku 2006 sám skupinu rozpouští a odchází do ústraní na celý následující rok. O tomto roce se nepíše ani v jeho autobiografii, a když se jej zeptáte, co celý ten rok dělal, zarytě mlčí.

Jitro
Ranní rozbřesk, zalepené oči
Všechno se kolem jitra točí
Jitra jsou spanilými bradavkami
ženy
A všemi smysly vnímáš jejich změny
Líbat je ústy , sahat prsty, něžně hladit, sát
A chladit přirození
Z jediného důvodu
Že jitra mají předurčení
K předčasnému odchodu

Přirozeně
Přirozeně
Říká se,
že kapr sebou mrská se
přirozeně proč by ne
stejně brzy zahyne
jémine
přirozeně neví proč
má právo mrskem projevit
že chce žít
přirozeně nebude
osude
viď,
přirozeně se styď

Nicméně roku 2007 se vrací a již jako 25-tiletý bere zaměstnání v malých potravinách, kde se drží následující čtyři roky a koná občanské povinnosti podle toho, jak se od něj očekává. Ve volných chvílích se učí hře na nástroje a pokouší se skládat písně. Také začíná pracovat na svém Opus Magnus - rýmované autobiografii, která do dnešního dne čítá přes deset tisíc veršů. Občas vystoupí v amatérských kabaretech se svoji poesií a vždy sklidí ohromný úspěch. Ovšem, jakmile se jej někdo zeptá, jestli se nedá jeho poesii někde zakoupit v knihkupectví či jiné jeho dílo, odmítavě kroutí hlavou. “Dokud nebudu mrtvej, nic nebude a až budu mrtvej, budou mrtví všichni”
Tedy je na dalších generacích, aby si počkali na kompletní dílo tohoto největšího žijícího autora “malých scén.”
V současné době je Šokir Muminoff ze své vůle nezaměstnaný a čeká na konec světa v den jeho třicátých narozenin.

andělé na zemi
andělé na zemi jsou
bydlí u nás v přízemí
nikam nechodí
nikdy nevyjdou
nic nedělají
není o nich ani vidu ani slechu
vždyt v každodenním spěchu
nedokážem si připustit
že stačí zaklepat

Krve není nikdy málo

2012-02-03T14:40:00.001-08:00

“Krve není nikdy málo”
Hlásá vládní propaganda
jenom mě se jí nedostává
a lidí ubývá
poznám to, když vyjdu na ulici
když v obchoďáku kupuji tkaničky
když neslyším dětský smích na hřištích
když jedu tramvají sám
když sleduji divadelní představení jednoho herce
Sbalit se a vypadnout, utéct z týhle zkurvený země, kde všechno se posralo
někde na pláži stavět hrad z písku
opalovat se do hněda
a nemyslet na to, jak mi zastřelili dvojče na náměstí
“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostává
Hráli jsme si na svatbu a milovali se v něžném objetí na útesu
pak skočila dolů a já jen zíral a ptal se: Proč?
Rohlíky v pekárně podražili
pekařů ubývá
A císař svůj lid nemiluje, i když by rád miloval
jenže popravy musí bejt a
chlast je zakázanej a sex je zakázanej
“Kdo bude šukat, přijde o hlavu”
hlásá obří plakát nalepený v metru
ve všech stanicích, kde dřív prodávali kondomy
a šlapky si vodili kumčafty do průlezů
a železné traverzy nahradili hole, kterými rozbíjíme hlavy bezvěrcům
“Krve není nikdy málo”
řekl si ten, který skočil z paneláku a rozbil se na padrť
i ta slečna ve vaně, co roupama nevěděla, co je skutečná deprese
řeklo si dítě, když šťouralo nehtem ve strupu
bankéř Krevní banky zavalený penězi
Dracula se jen pousmál, oblízl se a přepnul na jiný kanál
Shakespear, když psal Hamleta
šílenec, kdy jej adaptoval

“Krve není nikdy málo”
jenom mě se jí nedostalo

Hra "Život"

2012-02-03T14:31:00.000-08:00

Hra Život

John, chtěl se odjakživa jmenovat John. Snil o tom, jak mu kamarádi na hřišti říkají kapitáne Johne. Snil o žákovské knížce nesoucí jméno Johny Rambo, ale místo Ramba to mohl být klidně Cash nebo klidně obyčejnej Řezník. Hlavní bylo, aby tam stál John. Místo toho se musel od prvního dne svého mizerného života potýkat se jménem Adam Salát. Adámek přece bylo houby chlapský jméno. Kdo kdy viděl, že třeba nějaký Adam Mc´clane vystřílel mrakodrap plný teroristů? Ano. Adam byl sice první mužskej na světě. Byl první člověk. Jenže ohledně žen neměl zrovna dvakrát na výběr. A jestliže rodiče nutně potřebovali, aby jméno jejich syna začínalo na písmeno „A“, mohli přece zvolit z výběru daleko zajímavějších jmen. Jako Aragorn, Achilles, Aramis, Atilla či takový Alf. Tak proč Adam? Rodiče nakonec ani nebyli věřící. Byli jen přespříliš lakomí, když mu určily za svátek den narození Pánně, nečinili tak z pokory, ale aby ušetřili na dárcích. Ale Johny, ten měl určitě oslavu fenomenálně velkolepou. V dětském věku si Adam představoval, že John je celý den pánem takovém zapovězenému místu, jako byl Disneyland. Trochu starší John vyrážel každoročně v den svého svátku do světa zachránit lidstvo a planetu. Před pár lety si zase Adam představoval, že na Johnově oslavě nechybí tři věci. Drogy, sex a rock´n´roll.
Ve věku, který by se dal nazývat současností, v moderním věku plném hi-tec technologií, mohl konečně tuto svou nepřízeň osudu porazit. Postavit se na vlastní nohy a to pod jménem Scary Johny Johny John. Diky možnostem virtuální realit zvané internet mohl vytvořit profil zdánlivě neexistujícího a přece vždycky tak přítomného Johny Johna. Měl Adamův obličej, jeho zážitky z reálného světa, jeho dívky a jeho přátele a k tomu navíc mu nabíhali body ve hře zvané „Život.“ Více přátel, více dobrodružství, více dnů a více nocí. Scary Johny Johny John vyspíval velmi rychle v muže a tak zatímco Adamovi bylo v reálném světě, kde nosil to zpátečnické jméno, pouhých dvacet dva, Johny Johnovi táhlo na třicet tři.

Adam se probudil se zpola odhrnutou peřinou a protáhl své ztuhlé tělo. Matně se snažil rozvzpomenout na barevný sen, který se mu zdál na samém začátku nočního snění. Po něm už následovali noční můry, na které by nejraději, co nejrychleji zapomenul. V nich se pod ním bortila podlaha, zaživa jej rozkousávali ostré zuby krys a svět se v explozi promněňoval v atomový hřib. Jen ten barevný byl jiný, byl o životě. Jenže, jak si na něj vzpomenout a dokázat jej znovu prožít?
Adam si povzdechl, že to je jedna z těch životních záhad, k jejichž rozluštění zcela jistě přispěje již brzy věda nějakým závratným zlepšovákem. Napadlo jej, jak by asi vypadala reklama na přístroj zobrazující a zaznamenávající sny. Pak se se praštil tvrdou ranou do hlavy. Jak jen se jmenoval ten film? Černobílej, českej, s krásnou blondýnou, komiksový bubliny, Saudek a Macourek - „Kdo chce zabít Jessii?!“
Zvednul se z postele a nastartoval počítač. Chvíli trvalo, než naběhnul. Když ta mašina byla nová, docela slušně běhala. Jenže Adam nebyl z nejpořádnějších lidí a rád u počítače snídal, obědval i večeřel. K tomu bezpočet cigaret, jejichž popel mu odpadl na klávesnici. To, co mělo zpohodlňovat lidský život, tak po nějaké době pilo svému majiteli krev a život mu ztrpčovalo svým neustálým padáním, zasekáváním se a pomalým naběháváním. (poznámka autora: Jistě ten, kdo vymyslel slovo naběhnout v počítačové terminologii měl něco společného s atletikou, ten kdo tam propašoval slovo kleknout, byl zase oddán Józe). Jistě to nebyl jen prach a špína z fyzického světa, co svinilo hardware. Adam nikdy při nadávání do dicha pokoje neopomněl zmínit neskutečný počet nepřátelských virů, které se šíří sítí napadají bezmocné uživatele internetu.
Naběhnul nakonec dřív, než si Adam stačil dodělat ranní čaj. Přihlásil se na stránku hry Život, zadal heslo a vstoupil.

Scary Johny Johny John se probudil, ze šuplete u postele vytáhl zlatou tabatěrku a perleťovým zapalovačem zažehl oheň v tenké cigaretě. Otevřel ranní noviny a začetl se do konfliktu v severní Ugandě, Jižním Pákistánu a na demarkační linii mezi Severní a Jižní Koreou. Zprávy o hroutící se ekonomice shlédl jen zběžně, protože touto tématikou se zaobíral před třemi týdny a nic nového se od té doby nepřihodilo. Euro nezačalo zázračně nabírat na ceně a ropa nebyla levnější. Stále hrozil stejný rozpad všech měnových unií na světě a stejně jako před třemi týdny se na ulicích ve velkých Severoamerických městech, váleli chudí studenti a nezaměstnaní, aby protestovali transparenty proti zbohatlíkům z Wall Street. Za to Johnyho zaujal článek o psu, který umí zaštěkat docela zřetelné: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ a stránku na to se mohl podivovat nad záběry z lovení ledadla v Pacifiku.
Odložil noviny a vytáhl telefon. Volaná přijala ihned, bez zbytečných průtahů.
Johny: „Ahoj.“
Sára: „Ahoj, jak se máš?“
Johny: „Jde to. Zrovna jsem vstal, mám celý tělo rozlámaný, něco se mi zdálo, ale už nevím co. Klasika. Co ty?“
Sára: „To víš. Pořád Stejný. Suším si právě vlasy a chystám si věci do školy. Jdeš dneska?“
Johny: „Víš, proto ti vlastně píšu. Nemohla by si mě dneska omluvit? Jak říkám, mám celý tělo rozlámaný. Žádná sranda. Asi zůstanu celý den v posteli.“
Sára: „Už zase? Ve škole se po tobě ptají a já tě mám zase omluvit? Nechceš si s tím raději zajít k doktorovi? Určitě by ti to pomohlo.“
Johny: „Ne, to ne. To musím vyležete sám.“
Sára: „No tak dobře, ale zítra už přijdeš, viď?“
Johny: „Uvidím, snad mi bude líp. Ale měl bych dorazit.“
Sára: „Jseš stejně strašnej lenoch.“
Johny: „Ale mě fakt není dobře.“
Sára: „Je mi to jasný, hele už mám hlavu suchou a věci sbalený, tak jdu.“
Johny: „Ahoj a dík.“
Sára: „Pa“

Adam se podíval na hodiny. Už uběhla skoro hodina a půl od procitnutí. Opřel se o židli a zabořil si prsty hluboko do vlasů. Zítra určitě do školy půjde, ale dnes, dnes to zkrátka nešlo. S kamarády jej totiž čeká cesta do útrob hory Mont Hell, kde by si to měli vyřídit s loupeživým králem skřetů. A opravdu se necítil moc dobře. Fyzicky mu bylo slabo a čaj mu velkou vzpruhu nepřinesl. Udělal si tedy další, vzal krabičku Startek a vyšel si na balkón.
Byl krásný letní den, slunce se teprve rozehřívalo a mladé maminky využili příležitosti, že většina mísních sígrů byla ve škole nebo ještě vyspávala a vyrazili ven, posedat na lavičky, kde houpali kočárky a drbali sousedy. Kolem o něco málo starších maminek se motali i starší sourozenci ratolestí v kočárcích a oběvovali svět kolem sebe. Adam natáhl cigaretový kouř a zamyslel se, jaká nesou ta děcka jména a jestli jsou hodna jejich budoucí velikosti. Jenže pak zaslech z dálky ženský křik a volání jedné z mamin, jejichž starší dítě se zatoulalo dál, než by mělo. To volání zapůsobilo stejně, jako ten nejprudší jed, který mu rázem zkazil náladu: „Adámku! Adámku, vrať se! Adámku! Adámku!“ Ta slova ještě nesla rondelová ozvěna a Adam už byl opět v bytě a nesl si nedokouřenou cigaretu k počítači.

„Jsem nasranej. Nechápu, že dnešní mladí rodiče dávají svým dětem tak předpotopní jména, jaká jim dávají. Nechť jen rozumným lidem je povoleno počít dítě.“ Vykřikl Scary Johny Johny John v konferenčním sále hry Život a vyčkával na reakci posluchačů. K jeho nemilém překvapení byla negativní. Naskákalo mu v osobním hodnocení několik mínusových bodů a Karel Svoboda se vyjádřil: „Jak můžeš něco takového říci, když sám nemáš děti? Kdo určuje, kdo je rozumný člověk?“ Kristýna Ořechová byla ještě stručnější a nepřátelštější: „Co je to za blábol?“
Johny John tedy po krátké úvaze vzal svá slova zpět a místo nich vyřkl: „Kdo jest být bláznem, má jméno blázna. Kdo jest být šílencem, má jméno šílence a mé jméno Johny je a nikdy více Adam.“ Reakce už byli o poznání přívětivější a Johny John tak s klidným svědomím mohl vyrazit na cesty. Na svou vilu píchl cedulku s nápisem „Nepřítomen.“ Jednou z výhod hry Život byo, že v ní nikdo nemohl nikomu nic ukrást. Aspoň se to tvrdilo a Johny neměl důvod tomu nevěřit.

Do začátku plánované výpravy zbývala ještě asi hodinka a Adam si uvědomil, že ještě nesnídal. Kouknul do lednice, ale v ní bylo stejně prázdno, jako v předchozích dnech. Stejně tak i v peněžence. Výprava do obchodu se tak jevila zbytečnou. Jenže Adamovo břicho spustilo sonátu hladu a on si chtě nechtě musel spočítat, že své tělo nenakrmil už dobré čtyři dny.
Navlékl kalhoty s kapsami, ponožky, tričko a ač bylo hezky, tak i mikinu s širokými rukávy. Výtahem se svezl k východu z baráku a vyšel na sluneční světlo, které jej zpočátku lehce oslepilo, ale rychle se rozmžoural a vyrazil na kopec do obchodu. Jednalo se o prudké stoupání, kdy líní lidé volají po stavbě lanovky. Ještě línější jedinci se pak do obchodu vozí autem a ti vůbec nejlínější si nákup nechají skutálet z kopce dolů. Adam sice nepatřil ani do jedné z těchto skupin, přesto cítil, že jeho rachetickému a cigaretami zničenému tělu, neudělal kopec zrovna dvakrát dobře.
Ještě před vstupem do sámošky se na chvíli zastavil, vydýchal a zamyslel, ale pak vstoupil dovnitř. Muselo to být něco malého a přitom výživného, aby se to vešlo do rukávů košile a ukonejšilo toho zpěváka v jeho břiše. Přitom všec, co Adam viděl v obchodě, dráždilo toho pěvce k až metalovým výkonům. Cítil, že se mu chce proboxovat zpěvem skrze břicho ven a skočit na jablka či uzenou kýtu, aby se na nich mohl řádně pohostit. Na mysl mu najednou přišel pes. Ten chudák, kterého jeho páníčci trápili hladem natolik, až se naučil vyštěkat: „Dej mi nažrat, mám hlad!“ Nenávistně Adam pozoroval paní středního věku, kterak láduje košík na kolečkách potravinami. I mladý pár si propočítával společné peníze, aby si mohl udělat romantický oběd. Adam – který teď více než Adamem byl Johny Johnem – se odhodlal k činu. Rozhlédl se ještě jednou, aby se ujistil, že jej nikdo nesleduje a pak strčil do jednoho rukávu vakuově balený párky. To stejné zopakoval u těstovin se špagetami, a protože mu loupež zatím vycházela a hlad porazil strach z odhalení, zariskoval a do jedné z kapes u kalhot, která byla dost hluboká, aby se do ní vešel, strčil flašku kečupu. Ruce připažil a rozešel se houpavým krokem směrem k pokladně. Očima kmital po ostatních zákaznících a hledal, kdo by z nich mohl být strážným v civilu. Byl to středně vysoký chlap opřený o regál s brambůrky. Nepřítomně zíral před sebe na podlahu a v práci lelkoval. Adam-John jej poznal díky tomu, že se mu u pasu houpala vysílačka. Musel to být on. Adam-Johny si jeho tvář pamatoval určitě z dřívějška, takže se mu vyhnul velkým obloukem a k pronesení kradených potravin si vybral kasu číslo 7, kde seděla bába s tlustými skly na očích.
„Dobrý den, já nic nemám, můžu projít?“ Modlil se, aby mu neselhal hlas. Zřejmě se tak nestalo, neboť paní se jen usmála: „Dobrý den.“ řekla a všímala si další zákaznice, která vyhazovala zboží z košíku na pás.
Pak už jen pár kroků a Adam byl ze samoobsluhy venku. Domů spíše běžel, než rychle kráčel. Utíkal ze studu, ze strachu z odhalení. Utíkal z hladu, napumpovanej adrenalinem, utíkal informovat Johnův svět.

„Pro dobrého válečníka, před každým questem i po něm: Špagety s párkem!“ nebyl čas čekat na odezvu ostatních, neb se už naplnil čas výpravy do hory Mont Hell.
Čekal se svou novou dvoubřitou sekyrou, ověnčený amulety, v baru „U zelenýho elfa“ asi patnáct minut, než se konečně dostavil mág Restklej.
„No to je dost, že jdeš.“ vyčetl mu John pozdní příchod.
„Čekáš dlouho?“ přešel výčitku Resklej bez slova omluvy, čímž Adama u počítače rozzuřil, ale John na sobě nedal nic znát: „Asi tak 15 minut. Nevíš, kdy se ráčejí dostavit ostatní?“
„Tomáš nepřijde...“
„Jakej Tomáš?“
„Však víš, Darkstyle. Lučištník. Prej má trénink a nešlo se mu vyhnout. Vezli ho tam rodiče.“
„Dobře, bez lučištníka to zvládnem, ale co Mystika?“
„Míša poznala nějakýho novýho kluka, tak je teď většinu času s ním. Záležitosti srdce, prej.“
„Vždyť jsme to dohodli už před týdnem, že dneska porazíme do hory Mont Hell. Ještě řekni, že to zabalil i Don Moon a můžem se na to rovnou vysrat. Mont Hell se ve dvou přece jít nedá.“
„Víš Johne, tomu kleknul komp. Prej definitivně. S Donem Moonem už nepočítej, je s ním ámen.“
„Sakra... Jednou nás to čeká všechny.“ John si zapálil cigaretu: „To je v háji, já kvůli tomu nešel do školy a Mystika si randí a Darkstyle někde honí míč. Že já se na to už taky nevykašlu.“
„Ale Adame...“
„A rozhodně mi neříkej Adam!“ vyjel Scary Johny Johny John na Restkleje.
„Promiň. Tak to domluvíme na jindy, ne? Co zítra?“
„To nejde, to už budu muset vážně do školy. Navíc, než seženeme novou skupinu hrdinů, potrvá to nejmíň měsíc. S těma třema už nemůžem počítat. Zradili jednou, zradí zas.“

Volám po svobodě

2012-02-03T14:25:00.000-08:00

Volám po svobodě a nemám zhola nic
než jen prázdný kapsy a rakovinu plic
Volám po svobodě lidskýho konání
čelím však příznakům našeho selhání
přespříliš jsem línej, přespříliš lakomej
sedím si na uších, sám a zmatenej

Volám po svobodě a nechci nic víc
než s Bohem zařvat si z plných plic
Volám po svobodě schopností orální
před všemi zhýralci, peklem se ochráním
přespříliš nákladnejj, přespříliš hanlivej
je ten můj slovník v nebesa vyřvanej

Volám po svobodě a nesu si svůj kříž
však po špatný cestě, záhubě jen blíž
Volám po svobodě, doufám, že zachrání
můj život prašivej, běhání po pláních
přespříliš ztrhanej, přespříliš svobodnej
je mladej bídník v tenhle svět hozenej

Volám po svobodě, však v oknech je mříž
ach soudče šlechetný, tak už mě slyš
Volám po svobodě, nesnáším kecání
o velkém útěku, směji se selhání
přespříliš hladovej, přespříliš zavřenej
je mladej rockej, v šatlavu vrženej

V(er)še pro Krále

2012-02-03T14:15:00.000-08:00

Akrostich

Kolikrát si sedí, páni naši, politici
A mají si k obědu zelenou brokolici?
To jářku nevím, neznám pravdu
Epilepticky se válím radši v prachu
Řadím se k těm, co nastavují bradu
Inu jsem hold takový, můj milý brachu
Neříkej, že jiný jsi, když to tak není
A nastav svou druhou tvář do setmění

Ritornel

Ach naříkám si, naříkám: “Moje hlava!”
a jak bych tolik, nenaříkal?
když na chlast byla včera sleva

Ocasatý rým

Starověká skříň ukrývá tajemství z dob,
kdy všechno mělo snad nějaký účel
jenže dnes je svět pln hloupých zlob
a včel

Starověká skříň je plná vábivých her
se slovy oproštěných od všech zel
z posledních sil, zakrvácených per
a čel

Rispet

Seděl na vrbě a kouřil z fajfky vodník
v dýmu se zamýšlel na svými syny
měl totiž dva a žel jen jeden rybník
přitom mu z pusy kapaly sliny

První je lakomý, ošklivý a zlý, jak štika (je)
druhý zas v hlavě má piliny až mu tam tiká (jen)

rzb8m vadit nebude v tom mém rybníce,
když dál vládnout jim budu jen já - stálice

Triolet

Po kluzkém povrchu to vždy klouže
jak je lehké nohu zlomit
když zamrznou všechny hloupé louže
po kluzkém povrchu to vždy klouže
tak chňapnout po soli já vždy touže
a pak ty louže osolit
Po kluzkém povrchu to vždy klouže
a je lehké nohu zlomit

Haiku

1
piju po ránu
jenom když venku prší
vodu z kanálu

2
měl jsem jeden sen
v roce zlého delfína
vidět dítě růst

Rondel

Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán
a pasta z močůvky páchne mu z huby
jest to prokletí: Tři léta být nelíbán

Rád by se vydal jinou cestou, jenže kudy?
ten zbytečně zchudle starý, smutný pán
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán

Po nocích prorokuje ze zoufalství bludy
doufá, že do cizích domovů on bude zván
Chudého člověka ve stoce bolívaj zuby
a špínou zmáčený v pracích je odmítán

Nóna

Tam kde nebylo člověka
běhal z lesa do pole zajíc
tradice jeho odvěká
nemohl ukrást ani krajíc
nebál se, že pes zaštěká
svobodu zajíci nepřejíc
volně spěchá zajíc vzduchem
přitom hýbe pravým uchem
hledá si zaječici zajíc

Decima

Jednou jedna holka zvolá:
“Jsem to ale holka hloupá
vzala jsem si teda vola
nezabije ani mola
on neumí vařit ani prát
jenom na míse sedět, srát
radši dneska skočím z mola
než další den s ním tady žít
on chce být jenom na mol, pít!”
To vše každá holka zvolá

Gazel II

Svraštila se ti kolem očí kůže, Eco
tak rozhodl jses změnit jméno růže, Eco
a jak by se měla jmenovat?
Někdo radí, ať jest to třeba keců nůže, Eco
jenže ty máš svoji starou hlavu
Co se na daleko lepší názvy zmůže, Eco
honí se v ní příliš mnoho symbolů
takových jenž myslí věci úže, Eco
takových co ze snů se ti vyznají
ze snů, v nichž jsi jako malé bůže, Eco
největší z taliánskejch autorů
Hold odtrhnul jsem špatný růžek, Eco
a ani nedočetl jsem to tvoje dílo
Tedy nechť kniha jmenuje se Ecoegorůže, Eco

Stance (oktáva)

Venku je zima, co růže zmrazí
a temná nafialovělá půlnoční obloha
ulicí toulají se mladých dívek vrazi
v mordech dobrá je šikmá nože poloha
nebude trvat dlouho a nůž do těla vrazí
dívce, která svojí krásu podědila od Boha
a já u telefonu sedím a čekám na zprávu,
že mí bratři snědí již vykonali popravu

Petrus Borel

2012-02-03T12:57:00.000-08:00

Obratné odmítnutí

Nesnažte se mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v nitru své duše prý náklonnost málo ctím.
Ne, vzdor své moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
vám tedy prokáži horoucím vyznáním.

Jak miluji? Mám rád dům z karolinských časů
v soumraku posetém červánky; je mi vhod
na strmém balkóně rozeznít jejich krásu
svou loutnou, vytvářet k nim tklivý doprovod,
počítat polibky vskrytu své milostnici,
sledovat nebesa ve vlně tiše spící
a stříbro měsíce v kolébce jasných vod.

Mám rád i štvanice, strašlivé lovčí tlupy
i rohy, chraptivé a drsné nástroje,
křik sluhů, štěkání, hvozd bouří, hřmí a upí,
halali a řev psů, ano, to oboje
nade vše miluji, a také soumrak v kraji,
čas, kdy se horalé v údolí oddávají
svým prostým tanečkům za zvuku hoboje.

Rád pálím olibanum, miluji také manu,
voní-li polní květ, jsem jako opilý,
rád polonahý mdlím na měkkém otomanu,
rád svoji siestu, počatou ve chvíli,
kdy žár nás bičuje, prodloužím do soumraku,
rád kouřím kalumet, doutník a po tabáku
nejlépe vonný čaj mou bolest rozptýlí.

Rád bádám v knihovnách. Spoléhám na náhodu,
že najdu kroniky, jež dávno zteřely,
rád luštím starý spis z římských dob, řeckou ódu,
maluji cheruby, píši i rondely
a potom zcela zpit magií hodokvasů,
kde staví nestoudnost na odiv hříšnou krásu,
poklesám tíživou rozkoší zemdlelý.

Konečně miluji cval přes pláně a lesy,
ryzák se žene vpřed, spí letní příroda,
miluji požáry s požitkem, který děsí,
válečná ozvěna horský klid rozhlodá,
z tyrana pod mocnou korouhví krev už teče,
hrot vnikl do srdce a v rudé záři meče
zní nad cizákem křik: "Ať žije svoboda!"

Ne, nesmíte mi klást za vinu pohrdání,
zlý úsměv, tím méně chlad způsobený tím,
že moje ledové srdce se všeho straní;
v hloubi své duše prý náklonnost málo ctím.
vzdor velké moudrosti mi málo rozumíte.
Zdám se vám lhostejný? Své city v nitru skryté
jsem proto prokázal horoucím vyznáním.

(Rhapsodies, 1831)

Jednorázovka

2011-10-03T07:19:00.001-07:00

Pokoj mladé ženy. Pokoji dominuje postel, na které leží dvě těla milenců, těžce oddechují.

On: Ty vole, to bylo ostrý.
Ona: (setře lehce orosené čelo) Ostrý? To teda jo. Ostrým nožem se taky rychleji přeřízne chleba než tupým.
On: Já vím, že to zrovna žádnej velkej zázrak nebyl, ale pochop... zkrátka je to jiný, než kdybych s tebou spal třeba pravidelně.
Ona: Ale to já přece nemyslela. Byl jsi dobrej. Jen já na to zkrátka nejsem zvyklá.
On: Nejsi zvyklá?
Ona: Na loutkovým představení jsem byla naposledy jako malá holka a to tenkrát opravdu nebylo zvykem, že se po něm skončilo s někým v posteli.
On: Cigaretu?
Ona: Ne, nekouřím.
On: Tak na diskotékách je to stejný, ne? A možná mnohem horší.
Ona: To záleží, jakej jseš typ člověka.
On: Nevypadala jsi, že se ti do toho nechce.
Ona: Jak říkám. Nebyla jsem na tebe připravená.
On: Omlouvám se.
Ona: Neomlouvej se, nemáš za co.
On: Ale... vždyť...přece (je zaraženej) Kolikátej jsem?
Ona: Kolikátej?
On: Kolik jsi měla kluků přede mnou?
Ona: Pár jich bylo, ale spala jsem zatím jen s jedním. To víš. Chodili jsme spolu 3 roky.
On: Tři roky !?!?!
Ona: Rozešel se se mnou před měsícem s tím, že to stejně poslední rok táhnul s nějakou jinou.
On: (mlčí a kouří)
Ona: Ale to je jedno. Teď mám tebe. (obejme ho kolem krku)
On: To teda (vydechne)
Ona: Myslím, že jsem se znovu zamilovala.
On: Do koho?
Ona: Do tebe, ty hlupáčku.
On: Ale, to přece nejde. Vždyť se sotva známe. Přišla jsi se podívat na divadlo, zůstala jsi s námi herci i po představení, když jsme se přesunuli do hospody. Nechala jses opít vínem a dávno odzkoušenými frázemi a pak jsi souhlasila s doprovodem domů, kde jsme to nevydrželi a sprostě si to rozdali. Tak jako s jinejma holkama v posledních letech. Neznáš mě a já neznám tebe. Nemůžeš mě milovat!
Ona: Lásko, nekřič tolik. Když tolik křičíš, můžeš někoho vzbudit. Třeba rodiče.
On: Vaši jsou doma?
Ona: Samozřejmě.
On: Ty nebydlíš sama?
Ona: Jak bych mohla? Je mi teprve 17.
On: Sedmnáct?! Ale... vždyť... ty... vypadala jsi na víc.
Ona: Nejseš první, kdo mi to říká.
On: A nevadí, že kouřím v pokoji?
Ona: Vadí. Ten smrad určitě probudí otce. Je na něj hrozně háklivej.
On: Ale proš jsi něco neřekla?
Ona: Neptal jsi se. Ale to je jedno. Myslím, že už slyším jeho kroky.
On: (Vystřelí bleskově z postele, sbírá po podlaze svoje věci a pobíhá po místnosti zmateně sem a tam)
Ona: Co blázníš, prosímtě? (pobaveně)
On: Copak to nechápeš? Je ti to k smíchu? Neuvědomuješ si, do jakýho průseru jsi mě dostala??
Ona: Vždycky přece můžeš vyskočit oknem. První patro není přece taková vejška.
On: Máš pravdu! (míří k oknu, ona se stále na něj pobaveně dívá) Měj se!
Ona: Ale napíšeš mi, viď?
On: To si piš, že napíšu. (sarkasticky)
Ona: Tak pa.
On: Sbohem.

Ona spokojeně vytáhne krabičku cigaret z šuplíku a zapálí si. Do místnosti vstoupí spolubydlící.

Spolubydlící: V pořádku?
Ona: Ovšem. Chvíli jsem se bála, že tu bude chtít zůstat přes noc, ale "cudná dcerka" zafungovala.
Spolu: Ty jseš teda číslo. Co já bych za to dala, kdyby aspoň jednou za mnou někdo přišel a ty máš každou sobotu v posteli jinýho.
Ona: To se zkrátka musí umět.

Zdenda a Adélka

2010-09-18T12:46:00.001-07:00

Už je něco k půlnoci, posledních pár dětí s vyšetřenými zbytky energie se plouží po parketu. Někteří mají v sobě zabudován onen dávný gen ohňových tanečníků z jeskyň a chtějí co nejvíc pařit, alespoň dokud jim to vedoucí povolí.
A pak je tu i jeden chlapec a jedna slečna, na diskotéce jsou nejmladší a přesto nejživější. On se jmenuje Zdenda a je zamilovaný do ní, do Adélky. Vím to, protože se mi se svojí tajnou láskou svěřil před několika dny a od té doby ke mně chodí pro rady: „Jak na holky“ a já radím, seč můžu, ale jsem si dobře vědom, že jsem děvčata ve stejném věku moc neokouzloval.
„Ondro, myslíš že budu mít holku?“
„No jasně, proč ne? Máš už nějakou vyhlídnutou?“
„Mám, ale ještě nevím, jestli mě bude chtít. Vím totiž, že byla už zamilovaná do dvou kluků tady.“
„Ty myslíš Adélku, viď?“
„Jo, jak to víš?“
„Ale prostě tak, vím spoustu věcí.“ Mrknul jsem na něj. Už před dvěma dny jsem si ho všimnul, jak u Adélky vyzvídá, který ze dvou kluků se jí líbí víc. Takhle jsme taky balívali holky.
„Zkus jí poslat nějaké psaníčko.“ radil jsem mu prve.
„No jo, ale jaké?“ ptá se a je bezradný. Mám sice nějakou práci jinde, ale pozastavím se, zamyslím a povím, že by to mělo být psaníčko takové, které by jí udělalo radost. Neměly by v psaníčku být prudká slova, ale spíše jemná, vtipná, taková, která jí osloví spíše, než kdyby tam stálo třeba: „Ach Adélko, miluji tě.“ Obsáhlejší psaníčko a třeba se pod něj ani nepodepsat, aby pátrala, kdo by to tak mohl být.
Zdenda pokyvoval hlavou a děkoval mi za rady. Jestli skutečně poslal psaníčko nevím, ale následující den jsem s tímto oddílem měl divadelní dílnu a nechal ty dva, aby si při představení dali pusu. Ona Adélka byla moc šikovné děvče. Hru sama vymyslela a já jí jen očesával a přilepšoval tak, jak se mi zlíbilo. A právě líbací scéna se mi zdála stěžejní.
„Berete si princi Zdeňku zde přítomnou princeznu Adélku za svou ženu?“ Ptal se zrzek Kuba, hrajíc oddávajícího.
„Ano.“ šeptl Zdeněk.
„A Vy, princezno Adélko, berete si prince Zdeňka?“ usmíval se Kuba, věda, co pak bude následovat.
„Ano.“ pravila pevně Adélka.
„Nyní se polibte.“ rozesmál se Kuba naplno a Zdenda neohrabaně, ale chtivě, vlepil Adélce pusu na tvář a pak od ní utekl na jinou stranu jeviště.
Ostatní kluci z oddílu se smáli a Zdendovi to nebylo příjemné. Bojoval s tím však po svém a vykřikoval: „No a co je na tom? Miluju Adélku, je to tak!“
Jeho láska byla otevřená a hluboce jej trápilo, že je menší. Vyprávěl jsem mu na to příběh o spolužákovi ze Základní školy, který taky nebyl zrovna velký a přesto měl kteroukoliv holku, na kterou si ukázal. A holky jej milovali pro jeho šarm, protože holky nehledí na to, jak je kdo veliký. Přiznávám se, že jsem mu trochu lhal. Skutečně jsem měl malinkého spolužáka na základce, který si ukazoval na holky, ale ty se mu bohužel spíše smály.
A pak v ten večer, ještě daleko před půlnocí, za mnou Zdenda přišel, smutný v obličeji: „Tak to ten tvůj kamarád měl víc štěstí.“
„Jakto?“
„Že ty holky dostával. Já asi holku mít nebudu.“
„Neblázni.“
„Ale je to tak, řekla mi to.“
„No tak to je smůla...“ zmohl jsem se jen. Pokrčili jsme spolu rameny a zahleděli se na tančící Adélku.

Seděl jsem u Lucky a koukal se, co pouští. Chtěl jsem jí být co nejvíc nablízku, protože tak mi poroučelo srdce. Možná větší než Zdendovo, přesto slabší. Po ploužáku, který právě hrál, měla naplánovaný ještě jeden. Usmál jsem se na ní.
„Půjdeš si se mnou zatancovat?“
„Nepůjdu...“ odpověděla stroze a pak dodala: „měl by si jít pro někoho z dětí.“
„Ale já chodím pro děti furt,“
„Neremcej.“
Zmlkl jsem a zahleděl se na diskotéku. Zdenda stál kousek hned vedle, Adélka si hrála u starých elektrických varhan v koutě diskotéky, zamyšlená, možná pospávající.
„Jdi pro ní.“ šťouchnul jsem do něj. Ale on zavrtěl hlavou a nešel. Místo toho si pro něj přišla Pája, jedna z vedoucích a odvlekla si jej na parket. Možná to pro něj bylo větší vzrůšo, než tanec s Adélkou. Podíval jsem se ještě jednou na Adélku, pak na Lucku, jestli by si se mnou opravdu nešla zatancovat.
„Jdi pro ní.“ zopakovala moji větu a ukázala na ní.
Tak jsem šel a poprosil a ona souhlasila. Udělali jsme sotva dvě plouživá kolečka, když jsem si všimnul, že Pája a Zdenda tanec ukončili a Zdenda se na nás teďka vyjeveně koukal. Došlo mi, že jej Pája přesvědčila, aby šel pro Adélku. Jenže co jsem teď mohl dělat? Naštěstí si toho samého všimla i Lucka a rychle vzala Zdendu do tance a přitancovala k nám, kde jsme si vyměnili partnery.
„Ty prevíte...!“ vykřikoval Zdenda, ale vypadal šťastně. A já byl taky. Konečně jsem si zatancoval s Luckou, na což jsem měl spadeno už několik diskoték, ale ani jednou před tím nechtěla jít. Naneštěstí ani jednou potom, ale tak co... v tu chvíli jsme oba tančili s pocitem, že jsme splnili dobrý skutek.
A Zdenda pak hlásil na celé kolo, že je šťastný, a že mi moc děkuje, i když já jsem v tom prsty neměl.

Ztráta nevinnosti

2010-09-18T12:24:00.000-07:00

(z cyklu pornoetudy)

„Co je? Co zase do prdele po mě ještě chceš?“ osočil se na ní.
„Jen kapku lásky.“
„Do prdele, tu jsem ti dal před chvilkou.“
„A to mě teď už nepohladíš?“
„Ne!“
Kluk nepřítomně zíral do zdi a kouřil cigaretu už zpola oblečen. Dívka za ním ležela ještě nahá, trochu přikrytá dekou. Jeho proměna jí zarazila.
Povzdechl si a otočil se k ní, přitom jí vyfoukl kouř do obličeje, až se zakuckala: „Musíš to pochopit, u mě láska končí ve chvíli, kdy se do tebe udělám a začíná ve chvíli, kdy to budu chtít udělat znova. To mezi tím... to jsou jen pitomý kecy.“
„Aha.“ rozplakala se.
„Nebreč mi tu. Jestli mi tu chceš brečet, tak se seber a vypadni.“
Pokoušela se zadržet pláč, aby s ním mohla být ještě o chvilku déle, ale nešlo to. Típnul cigaretu o její knížku na nočním stolku, o knížku, kterou mu na začátku večera nadšeně ukazovala a básnila o ní. Už na začátku večera měl chuť ji vzít, roztrhat a spálit. Chtěl jenom její tělo, ne její žvatlání. Teď cítil zadostiučinění.
„Vypadni!“ zařval na ní: „Teď se jdu vychcat a až se vrátím, tak doufám, že tě tu už neuvidím.“
Odešel na záchod.
Přestala plakat, navlíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, z nočního stolku vzala knížku, strčila si jí do brašny a ve chvíli, kdy zaslechla splachování, už stála na chodbě a obouvala si boty. Jemně zavřela dveře. Přivolala si výtah a sjela s ním dolů, odkud opustila ten studený panelák.
Ušla jen několik metrů po chodníku, když zakopla a spadla na tvrdý asfalt. Nevnímala bolest, ne fyzickou. Sedla si na zadek a na plno se rozbrečela. Chodci, ať už vracející se lidi z práce nebo pejskaři jí opovržlivě míjeli. Až se u ní zastavil jeden dědeček.
„Slečno, proč pláčete? Rozbila jste si něco? Viděl jsem Vás z okna, jak jste spadla. Nemám Vám zavolat záchranku? To je strašně nebezpečný, jestli jste spadla na hlavu, to byste mohla mít otřes mozku. Ukažte, pomůžu Vám se zvednout.“ chvíli trvalo, než zaregistrovala, že mluví na ní. Vlastně si toho všimla, až když se vrásčitou tlapou jemně dotkl jejího ramene.
Otočila se k němu a upřela na něj slzami zmáčené oči: „To je v pořádku. Nechte mě být. Prosím.“
Dědula se však nenechal odradit: „Pojďte, zvedněte se. Takhle tady nemůžete sedět. Od země jde zima, prochladnete.“
„Nechte mě být, prosím.“
„To nejde, podívejte, jak jste ušmudlaná.“ vytáhnul z kapsy měsíce nepraný posmrkaný kapesník a jal se jí otcovsky utírat tvář.
Cukla sebou, ale nechala se. Nechala si nakonec pomoci na nohy. Celá ještě rozklepaná si teprve teď uvědomila, že má odřené ruce a koleno od toho, jak spadla. Rány na rukou byly jen povrchové lehké, ale z kolene se jí řinula krev.
„Podívejte se na sebe, jste skoro jak červená karkulka.“ pokusil se děda o vtip.
Protřela si ještě jednou oči a pořádně si toho pána prohlídla. Mohlo mu být už přes šedesát, přesto vypadal na svůj věk celkem dobře, že by mu hádala klidně i míň. Hlavu měl celou prošedivělou, bohatou vrásčitou tvář a dobrácký úsměv. Oblečen byl v celku vkusně až na papuče, ve kterých vyběhnul na rychlo ven.
„Nechce jít ke mně? Stříknu Vám na to dezinfekci.“ ochotně se nabízel.
„Když já nevím...“ váhala.
„Nebojte se... jste už velká slečna nebo ne? Dědkovi jako já se určitě ubráníte.“ zachechtal se a v jeho smíchu bylo něco, co jí říkalo, že mu může věřit.
Zašla s ním tedy znovu do panelového domu, jen o jeden vchod vedle. Vyjeli výtahem do třetího patra, kde zachrastil klíčema v zámku a vstoupil do bytu.
Červené koberce na podlaze, modré tapety, nábytek ze sedmdesátých let. Žádné modernosti. Televize v obýváku, kam ji posadil, byla nejspíš stejně stará jako nábytek. Nejspíš ještě černobílá.
„Počkejte tady slečno, dojdu pro tu dezinfekci.“
Trvalo mu, než jí našel a ona tam zatím seděla a myslela na Petra, jak ji vyhodil před chvílí z bytu. Tiše ho nenáviděla, ale už nechtěla plakat. Ne před tím hodným pánem.
Pak se vynořil ze sprejem v ruce: „To víte slečno, občas taky upadnu, ale v mém věku, kdybych dostal nějakou infekci, to bych už mohl zemřít.“
„A kolik Vám je?“ zeptala se neomaleně.
„Chachá...“ zasmál se: „kdybych Vám to řekl, tak bych se styděl. Vy jste v rozpuku mládí a já si stěžuju na to, že by mě infekce zabila. Jsem to ale trouba. Ukažte tu nohu.“
Natáhla nohu a trochu při tom zasyčela bolestí. Jemně jí po noze pohladil: „Štípne to.“ řekl jen a pak stříknul oranžovou látku na ránu. Zaúpěla, ale držela se. Vnímala jeho jemný dotyk, teplo vycházející z jeho dlaně, která jí podpírala nohu.
„Jak se vlastně jmenujete, slečno?“ zeptal se potom, když už nandával víčko na sprej.
„Pavla a Vy?“
„Já jsem Karel. Můžeme si tykat, jestli chceš Pájo.“
„Já nevím, nebude to divný?“
„Nebude.“ ujistil jí a zamrkal na ní.
„Tak dobře, Karle.“ usmála se na něj poprvé: „Myslíš Karle, že bych si mohla dát vanu?“
„Určitě, ukážu ti koupelnu.“
Zavedl jí do předsíně a ukázal koupelnu. Byla osázena dlaždičkami a vana stará, trochu rezavá.
Začal napouštět vodu: „Tak si dej vanu, já zatím začnu dělat čaj. Nebo raději kafe?“
„Kafe...“ poprosila a zavřela se v koupelně.
Cizí koupelna, teplá voda, jemné vzrušení z neznáma. Pavla seděla ve vaně a přemýšlela o Petrovi. Jak jinak. Měsíc se s ní tahal, chrlil pěkná slova a nakonec se ukázalo, že to bylo jenom proto, aby ji mohl dostat. Hajzl. Jsou všichni chlapi takový? Jde jim opravdu jen o to, se udělat a tím to pro ně hasne?
Zaťukání na dveře koupelny.
„Kolik chceš cukru?“
„Dvě lžičky.“
„A mlíko?“
„Ne.“
A tenhle Karel. Hodný starý pán, který se jí ujal. Jestlipak dobře šoustá? Problesklo jí hlavou. Vylezla z vany, trochu se otřela ručníkem, který jí tam před tím Karel připravil. Všimla si kartáčku na zuby a aniž by věděla proč, vzala jej do ruky. Pak vylezla nahá do předsíně. V obýváku byly slyšet hlasy. Trochu se zalekla, ale pak si uvědomila, že to si jen Karel pustil televizi, tak si znovu dodala odvahy a vstoupila dovnitř. Kartáček schovala za záda.
Zrovna usrkával kafe, když jí spatřil. Nahatou šestnáctiletou dívku před sebou. Mlčela a on nebyl schopný slova. Tak tam jen seděl a hleděl na ní, nakonec ze sebe vysoukal: „Posaď se ke mně.“
Zavrtěla hlavou a dál tam nahá postávala.
„Neboj se.“ soukal dál ze sebe trochu zmateně. Udělala tři kroky a přisedla si k němu. Nejprve jí hladil jemně po stehně, pak si dodal odvahy a přejel prsty jedno prso. Sevřel jej a trochu zmáčknul. Ona jen seděla a nehýbala se. Nehladila jej a ani se na něj nedívala. Přestala vnímat svoje tělo, které se najednou stalo hračkou toho staršího pána. Už nebyl nesvůj, chtivě se jí dotýkal, zajížděl jí prsty mezi nohy a olizoval bradavky. Jeho vzdechy zněly jako cosi zvířecího, jako by byl dravec, který právě chytil svoji oběť. Rozepnul si kalhoty a chtěl do ní vklouznout.
„Počkej Karle...“ zašeptala.
„Co je?“ odpověděl trochu podrážděně a zahleděl se jí do očí. Tu divokost poznala.
„Tohle.“ špitla a vrazila mu kartáček okem do mozku.
Cukal sebou, mlátil rukama kolem sebe, ale to už Pavla stála kousek od něj a jen se dívala, jak se svíjí ve smrtelné agonii. Rozesmála se: „Já chtěla jen kapku lásky, ty zmrde, ne aby si mě ojel!“ zařvala, pak uchopila hrníček od kafe a mrskla jej proti obrazovce televize. Vrátila se do koupelny, oblíkla si kalhotky, podprsenku, tričko, kalhoty, ponožky, vzala brašnu a vypadla na chodbu, odtud sjela výtahem dolů, kde opustila ten studený panelák.

Na ulici jí zazvonil mobil. Petr. Zvedla jej s klidem.
„Ano?“
„Hele zlato, já nevím, co to do mě vjelo, já takovej opravdu nejsem. Vrať se prosím.“
„Na to je už trochu pozdě, ne?“
„Na co, miláčku, já tě miluju a jak říkám, nevím, co to do mě vjelo. To jsem nebyl, já přísahám.“
„To už ti zase stojí?“
„Co?“
„Ptám se jestli ti už zase stojí, že ti stojím za tyhle kecy.“
„Ale to ne...“
„Jestli ti nestojí, tak nemá cenu, abych se k tobě vracela... čau brouku, někdy se ozvu.“
Zaklapla telefon, vrátila jej do brašny a na kolemjdoucí čumily se zvesela usmívala.

Starý a mladý blázen

2010-09-02T01:51:00.000-07:00

Silnice, jdou po ní dva poutníci. Starý a mladý blázen.
Starý blázen, má fousiska až na zem, si kope s kamenem a mladý na to vyjeveně kouká.
„Starý, proč kopeš do toho kamení?“
„Tomu se říká fotbal. To se hraje všude po světě. Lidi se ženou za míčem, koupou do něj a doufají, že se stanou slavní.“
„To je ale bláznovství...“ povídá mladý blázen a už si vyhlíží svůj vlastní kámen. Vybere první, kopne do něj, ale ten se zakutálí daleko od cesty.
„Musí být kulatý.“ povídá starý blázen a ze svým kamínkem udělá několik nožiček.
„Aha“ mladý vezme ze země náherný bílý oblázek a ukazuje jej starému: „takhle kulatý?“
„Ano... a ještě lepší by byl s černými flíčky.“
Mladý si strčí oblázek do kapsy a dál kouká na zem, zatímco starý převede náramnou kličku kolem syčící zmije. Mladý je z jeho pohybů trochu v ranzu a v tu uvidí u cesty vypuštěný fotbalový míč, kterého si starý díky své zaujatosti pro kamínek a svoje umění, nevšimne.
Mladý bere míč do ruky, ohmatává jej a vesele se směje. „To je paráda!“ křičí, ale starý si jej nevšímá, stále si kope to svoje. Mladý, aniž by někdy tento předmět viděl, něžně fouká do dírky pro pumpičku a míč se pomalu nafoukává, je tvrdší a tvrdší, až najednou je nafouknutý. Pokládá si jej na zem a poprvé nohou oťukává. Moc mu to nejde a míč odkopává. Musí si vždy pro něj doběhnout a začít znovu. Je mladý a plný energie, plný vzdoru vůči omrzení a únavě. Kope a kope čím dál lépe. Až je lepší, než starý. Ten si jej poprvé všimne. Usedne na patník u cesty, chopí se svého kamene a zahodí jej někam za záda. Na mladého se usmívá.
„Koukám, že si chlapče vyrostl ve velikého hráče. Dokonce jsi mě přerostl a já nemůžu dál již pokračovat v cestě. To bych se styděl.“
„Proč?“ ptá se nechápavě mladý.
„Protože teď mi došlo, že jsem už starý. A mladí se starými k sobě nepatří. Běž utíkej, putuj dále sám, já si tady odpočinu a půjdu jiným směrem. Vem si svůj míč a zmiz. Doufám, že tě už nikdy neuvidím.“ Zatlačuje slzy štěstí a raději sklápí zrak k zemi. Mne si svůj dlouhý vous pevně odhodlaný, že s mladým už nepromluví.
„Starý? Starý? Starý!“ šeptá mladý naplněn údivem. A vida, že se starým nepohne, bere ze země míč a rozejde se po cestě dál. Udělá sotva deset kroků a otočí se. Starý tam dál sedí posmutněle se zrakem sklopeným k zemi, odhodlán nepromluvit. Mladý potěžká míč, napřáhne se a trefí starého do hlavy.
„Co to vyvádíš!“ rozkřikne se starý a začne mávat rukama zběsile kolem své hlavy: „jen počkej, to si odskáčeš! Až tě chytnu, tak tě potrestám! Tohle si ke starému nebudeš dovolovat, ty jeden mladý blázne!“ a běží a mladý před ním dál po cestě.
Slunce zapadá a poutníci mizí za horizontem.

Konec světa Sofie a Petra

2010-09-01T15:08:00.000-07:00

Petr kráčel pomalu po schodech dolů.
Vesele si pískal, pokuřoval, strkal ruku do kapsy. Dělal, jako by se tam na hoře, v posledním patře panelového domu, nic nestalo.
Extáze života. Koktejl sexu s jemnou dávkou smrti.
Jen v bílé košili, a jemných hedvábných kalhotách, boty značky Salamandr. Krokodýlí styl se od osmdesátých let dost změnil, ale stále platilo, že jej nosili jen ti nejdravější lovci.

Ohnivá bouře na obloze. Lidé křičí a zahánějí strach, jiní řvou bolestí. Výbuch za výbuchem, země se otřásá a čas Země pomalu tiká svoje poslední ťaky.
Mladá blondýnka sedí v houpacím křesle a na tu zkázu hledí s úžasem v očích, hubou dokořán. Nádherná scenérie utrpení za sklem v „Domě nedotknutelnosti“ se jeví jako jeden z výtvarných skvostů minulosti. Jeden z těch, co se nedají koupit v žádné aukci. Blondýna s krvavě rudými ústy se mlsně olizuje a v křesle vrtí, jako ta nezvrácenější kočka.
Měli sousedy a ti měli malého chlapce Tondu. Občas si Tonda hrával na zahradě „Domu nedotknutelnosti.“ Na co si hrával? Nikdo přesně nevěděl a nikdo ani nevěděl, jak se na zahradu dostával, každopádně si tam hrával a Sofie jej často mohla vídat skrz velké skleněné okno, kterým tak často koukala na svět. A on věděl, že se dívá a možná si hrával kvůli ní... kvůli tomu, aby se Sofie měla na co koukat. Nutno podotknout, že Sofie byla spíše jeho hrami znuděná, tak je hnal často do extrémů. Svlíkal se a běhal po zahradě, tloukl se přitom pěstmi do břicha a řval v tanzanzštině gorilý chorály. To Sofii zajímalo, jenže i tyto obsécní pohledy ji dokázaly znudit.
Tonda teď tloukl pěstmi do skla, vlasy mu hořely a tvář měl zkřivenu hrůzou přicházející smrti. Zkroucen v agónii shořel na dlaždicích před oknem. Nejlepší pohled, který mohl Sofii, kdy nabídnout.
Zvedla se z křesla a šla si smíchat další drink... další Extázi života. Onen koktejl smrti s jemnou dávkou sexu.

Střecha panelového domu rozehřátá letním sluncem. Pod střechou byt, ve kterém se bijí dvě do sebe zaklíněná těla milenců. Pot z vedra, pot z pohybu. Hluboké vzdechy slasti, vyčerpání a bolesti. Peter nahoře, dívka z televizního pořadu Marmeláda, dole. Skoro vysílená dívka si se sebou nechá dělat, co se komu chce a už jen odevzdaně zírá na horu, na strop. Bílá omýtková barva červená a místy černá. Strop se škvaří a začíná hořet. Dívka chce řvát, ale Peter ji tvrdě zacpe ústa rukou. Kousne ho. Silně se do něj zasekne zuby a nepouští. Peter se pousměje a jí ztéká krev z jeho dlaně přímo do pusy. On ani necekne,...ona vysíleně omdlívá... střecha hoří... Petr se udělá.

„Sofie?“
„Petře?“
„Kde budeš, až se bude svět hroutit?“
„V houpacím křesle, koukat se do zahrady. A ty?“
„Já? Asi si to budu rozdávat s rabínovou dcerou.“

...

2010-05-31T15:27:00.001-07:00

Nejhorší je, když si všichni myslej, že by Váš život, žili mnohem lépe než Vy. Máte talent? Zúročili by ho, vydělávali na něm peníze, byli by slavní. Rozešli jste se s přítelkyní nebo s přítelem? Určitě by na Vašem místě takovouto fatální chybu neučinili. Máte rádi smažené, tloustnete po belgických pralinkách. Jistě by s vaším fyzickým potenciálem jedli nízkokalorické jogurty a trápili tělo ve fitku nebo dřeli na trávníku a kopali denně do míče. Dávno by byli mistři světa, kapitáni lodí.
Jenže Vy povětšinou sedíte na zadku a neděláte se svým životem nic.
Je Vám patnáct, čekají Vás čtyři roky na škole. Ve dvaceti další a v pětadvaceti už možná budete mít děcko a vydělávat v McDonaldu na plíny, autíčka, barbíny.
V určitém věku se sluší mít holku, v dalším přítelkyni, manželku, milenku. Nejprve volíte hračku snů, značku oblečení, školu, stranu. Co je správné vnímáte jednou jinak, pak polevíte a dle dřívějšího náhledu na věc se z Vás stává špatný člověk.
Trávu kouří chuligáni, stane se z Vás chuligán. Závislí kuřák, alkoholik nebo dokonce zbijete v návalu zlosti holku, kterou máte vlastně rádi. Sedíte ve vaně, v teplé vodě a přemýšlíte, co byste v určitém věku udělali jinak. A je jedno, jestli je Vám tolik, kolik je mě nebo si myslíte, že jste starší, moudřejší, zasloužilejší. Čím jste starší, naslouchá Vám akorát víc lidí. Úspěšní a stejně byste chtěli věci dělat jinak.
Kouzelným slůvkům už tolik nevěříte a přesto je pronášíte. Jsme stejní, já i Vy. Je málo rozdílů, hodnotí se prý to, co člověk v životě dokázal, jak nakládal s časem, který mu byl dán. Možná je to pravda. Aspoň to tedy všichni říkají a je to všeobecně uznávaná pravda. Všeobecně uznávaná pravda musí být pravdou.

Vánoční cesta

2009-12-25T07:32:00.000-08:00

Jako dárek pro všechny čtenáře jsem si připravil tuto vánoční pohádku :-)

Ruce mi pod rukavicemi zábly, ale přesto jsem byl připraven, abych vystřelil palcem vzhůru a stopnul auto, které by mě dostalo aspoň trochu blíž k Praze. Řádila sněhová vánice a pravděpodobnost, že by mě auta vůbec zaregistrovala, byla mizivá. Zvlášť na jedné zapadlé silnice uprostřed neznáma, pár kilometrů za městečkem, kde jsem byl navštívit těsně před Vánoci kamarádku a vinou mnohých radovánek se stalo, že mi nezbyla jediná koruna na cestu zpět.
Byl Štědrý den poledne roku 2006 a já si začínal pomalu připouštět, že to nestihnu domů na večeři a rodiče na mě během svátků budou celkově nepříjemný a já budu muset poslouchat řeči o tom, že jsem černou ovcí rodiny, že byla blbost vydávat se někam do neznáma a nestihnout tak vánočního kapra, že mi dárky pod stromečkem zplesnivěly a tak je museli vyhodit. Bylo mi 16, za chvíli 17 a přes všechno to dozrávání v muže jsem byl stále plaché dítě, které se bálo výčitek pánů rodičů. Mobil jsem měl vybitý, a i kdyby byl měl šťávu, stejně v něm nebyla ani koruna, abych zavolal o pomoc a takzvaná „nouzová smska“ tenkrát ještě neexistovala.
Jen optimismus a pytlík arašídů v kapse mě držel stále na nohou a nepropadal jsem skepsi, že by se to nedalo zvládnout, i když díky přívalům sněhu, které zasypávaly vozovku a díky nimž bylo vidět sotva dva metry před sebe, se to mohlo klidně stát. Pomalu jsem si prošlapával cestu skrz sníh, promrzlý na kost a vzpomínal na jedny Vánoce, kdy jsem pod stromečkem objevil stavebnici lega ze zimní kolekce údržbářů silnic.
„Ale já chtěl piráty…“ trochu jsem potáhnul a ze stavebnicí se posadil zpátky do křesla nevěda, co si o hloupých údržbářích myslet. Táta se na mě koukal trochu zaraženě a pak se rozesmál: „To jsou taky takový piráti. Brázděj asfaltové moře a loupí poklady v podobě bílého zlata.“
Stavebnici jsem pochopitelně poskládal, ale pak ji hned rozebral a z kostiček se pokusil postavit vesmírnou loď a panáci v oranžových vestách se tak stali kosmonauty.
Zaslechl jsem zvuk a otočil se s rukou připravenou ke stopnutí. Jenže to jen praskla poblíž větev pod nánosem sněhu. Přidal jsem do kroku a doufal, že se brzy dostanu aspoň do nějaké vesnice, kde bych si mohl zavolat domů.
Kráčel jsem pomalu asi hodinu, když tu se přede mnou z bílé tmy vynořil obraz, který jsem opravdu nečekal. Na patníku tu seděl mládenec, starší, ale ne o moc, než já, oblečený do slušivého kabátu s beranicí naraženou na hlavě, pravou ruku vztyčenou ke stopu. Zamával jsem mu a on mi taktéž odpověděl. Došel jsem až k němu.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Odpověděl a usmál se na mě, nevypadalo to, že by mrznul.
„Tady toho moc nestopneš.“ Povídám mu.
„To se pleteš, tady je výborný místo na stopování.“
„V létě možná, ale v týhle vánici?“
Upřímně se zasmál a z kapsy kabátu vytáhnul balíček cigaret značky, kterou jsem v životě neviděl: „Chceš?“
„Dám si.“ Sundal jsem si rukavici, aby se mi cigareta lépe držela a silně jsem pochyboval, že mi bude schopnej v tomhle počasí připálit sirkami, které se mu objevili v ruce. Jenže v tom přestalo sněžit a kolem nás byla jen sněhem posetá krajina. Kluk sirkou bez problému škrtnul a já mohl do plic nasát dráždivý cigaretový kouř.
„Já jsem Ondra.“ Představil jsem se.
„Já Adam. Kam jedeš?“
„Potřebuju do Prahy za rodinou, na večeři. Ale nevím, jestli to stihnu.“ Podělil jsem se s ním o své obavy: „a ty? Kam jedeš?“
„Tak nazdařbůh. Slyšel jsem, že cesta by měla mít cíl, ale moje cesta už nemá cíle, takže je to jedno. Opravdu je tady dobré místo na stop. Počkej si a určitě ti za chvíli někdo zastaví.“
„To těžko, co jdu po týhle silnici, ještě neprojelo jediné auto.“
Sesedl z patníku, poklepal mi na rameno, otočil se a začal kráčet dál po silnici. Chumelenice se vrátila v plné síle, až mě skoro odhodila do silnice. Ačkoliv jsem ho už neviděl, ještě jsem mohl zaslechnout jeho slova: „Určitě ti někdo zastaví.“
Zvláštní pomyslel jsem si a pak si všimnul, že patník na kterém seděl, nebyl patníkem nýbrž jedním z těch pomníčků u silnice. Kleknul jsem si k němu a rukavicí odhrnul vrstvu sněhu, která byla na něm přilepená. Byla na něm černobílá průkazová fotografie mladého kluka a pod ní nápis: „Zde zemřel rukou vraha Adam Vávra ve věku nedožitých 21 let, na Štědrý den roku 1986, student práv.“ Znovu jsem si pečlivě prohlédl fotografii a k mému úžasu zjistil, že na ní vyobrazen kluk, který mi dal cigaretu.
Napřímil jsem se a zaraženě koukal na pomníček. Chtěl jsem se rozeběhnout po silnici a Adama dostihnout a zeptat se ho na spoustu věcí, jenže úžas mi zmrazil nohy, mnohem víc, než zima, která najednou jakoby nebyla.
Zasáhla mě vzpomínka na léto, kdy jsme jeli s kamarádem na kole kousek za Prahu, abychom se vykoupali v opuštěném lomu. Vyprávěl mi, že se tam jednou utopila jedna holka, a člověk může slyšet, když má vodu v uších, její smutný zpěv. Zasmál jsem se tomu a řekl, že je to pěkný příběh, že ho určitě jednou použiju. A pak, když jsem z vody vylezl a v uších měl vodu, měl jsem pocit, že slyším její pláč. Vzpomínka na léto mě taky vrátila do reality. Stál jsem u pomníčku mrtvého stopaře, v zemi nikoho a smířil se s tím, že mám občas potrhlé vidiny. Jen vajgl válející ve sněhu, mi vrtal dál hlavou.
A sotva jsem si vytáhnul z kapsy pytlíček z arašídy, abych si zvedl náladu, na silnici se objevila světla opatrně jedoucího auto. Usmálo se na mě štěstí. Řekl jsem si, vztyčil palec vzhůru a auto mi skutečně zastavilo. Byla to škodovka, která se dneska na silnicích už skoro vůbec nevidí a já se divil, že v tomhle počasí je schopná jízdy.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič s hnědým plnovousem ve staré vojenské uniformě, kolem padesátky. A já mu pověděl, že se potřebuji dostat do Prahy, ale že mi stačí na jakoukoliv komunikaci, odkud by to už neměl být problém. Sdělil mi, že jede do Staré Boleslavi a já se zaradoval, protože bylo kolem třetí a večeři bych mohl ještě stihnout.
Dál už řidič zarytě mlčel a bedlivě si střežil zasněženou vozovku před sebou. Trochu jsem se bál, že někde zapadneme do sněhu a tam moje štěstí skončí, jenže auto, jako by po sněhu klouzalo a za chvíli se už vymotalo z té nekonečné silnice, po které jsem kráčel. Projeli jsme vesnicí a dostali se již na solí posypanou cestu, kde jsem si ještě jednou při pohledu na kolem projíždějící oranžové auto, vzpomněl na stavebnici lega a slíbil si, že až bude čas, vyndám jí ze sklepa, poskládám a pak vystavím v kuchyni na mikrovlnku.
U stopování mi vždycky přišla jedna věc trochu otravná. Usmívat se a odpovídat sem a tam na otázky řidičů, které byly vždycky vesměs stejné: „Kam jedeš? Co tam budeš dělat? Jo? No to je bezva.“ Zkrátka se je snažit za svezení trochu pobavit. Jenže v téhle staré škodovce jsem nic takového nemusel. Řidič nevypadal, že by se chtěl nějak bavit a dost možná ani neregistroval mojí přítomnost. A i když nemám rád bavení se na týhle úrovni s cizími lidmi, na druhou stranu je rád poznávám, a když mlčí tak si je prohlížím. Kromě charakteristických vousů mě zarazila jeho pavučinová jizva na spánku a celkový pochmurný výraz, který z něj vycházel.
A těsně před Boleslaví se rozmluvil: „Byl Štědrý den a já spěchal za rodinou. Vánice. Nebylo vidět skoro nic a on stál uprostřed silnice a já… já ho prostě neviděl. Nemohl jsem a pak jsem zbaběle ujel.“
„Koho?“ zeptal jsem se.
„Zuřivě mával, chtěl svézt. Jenže to jsem si uvědomil, až potom. A brzdy, i kdybych brzdil, silnice byla namrzlá a nikdy jsem nemohl zastavit ve správný čas. Pocit viny mě sžíral a když jsem seděl u večeře, mlčel jsem a žena se mě ptala, co to se mnou je. Neodpověděl jsem. Když jsem cinkal zvonečkem, nemohl jsem se toho zbavit, a když se šlo večer spát, nemohl jsem usnout. Vyplížil jsem se z ložnice, nasedl do auta a odjel kousek za město, kde na opuštěném parkovišti, jsem si přiložil ke spánku pistoli a vystřelil…“
S posledním slovem se auto zastavilo u starého hřbitova na okraji Boleslavi: „Tady končím“ řekl a dveře se sami otevřely. Zkoprnělý jsem vystoupil a než jsem se stačil otočit a za jízdu poděkovat, auto bylo pryč.

Byla již tma, když jsem se posadil na náměstí a rozhodl se přemýšlet, jak se dostanu z Boleslavi domů. Nebylo to daleko. Bydleli jsme na Černém mostě a to byl kousek cesty. Na dalšího stopa jsem neměl náladu a z cedulky u autobusové zastávky jsem se dozvěděl, že autobusy do Prahy přestaly jezdit před hodinou.
A v tu chvíli mi začal v kapse vyzvánět telefon, který byl zaručeně vybitý. Podivil jsem se tomu a vytáhl jej. Na displeji stálo táta a já si představil jeho naštvaný tón.
„Ahoj.“
„Ahoj, kde si, prosím tě? Už jsme z toho tady docela nervózní a kapr je už skoro dosmaženej.“
Do očí se mi nalily slzy.
„Já… já jsem v Boleslavi. Nechceš pro mě přijet?“
„A kde tam seš?“
„Na náměstí.“
„Dobře, tak vydrž, do dvaceti minut jsem tam.“
„Tati?“
„No, co je?“
„Mám tě rád a těším se na večeři.“
Chvilku mlčel: „My se na tebe taky těšíme.“

Jediná jistota

2009-11-18T09:52:00.000-08:00

A čím si vlastně můžete být v životě jistí? Hned by všichni stroze odpověděli, že smrtí, ale já si tím tak jistej nejsem. Co když nezemřu? Co když se tu budu věčně potulovat a nebudu moci zemřít? To potom přijdu o tu poslední jistotu, která mi dneska zbývá.
A proto provokuji často různé radikály, nadávám jim do hlupáků a peru se s nimi. Když mají vlasy, tak je za ně tahám, když je nemají, tak je tahám za ruce. Nemyslete si, že jsem nějaký statný hrdina, který by to mohl dělat bez patřičných následků. Nejčastěji se setkávám s ránou do břicha, méně často pak do čelisti a někteří mě prostě praští po nose. To pak ze mě teče tolik krve, že by si jeden řekl: „Ten kluk snad na tý ulici vykrvácí.“ Jenže nevykrvácím. Vždy se postavím zase na nohy a jdu dál. Nějakýmu radikálovi přitopit pod kotlem, aby se chlapec cítil v noci, až půjde spát do mámina bytu pod teplou peřinu, že vykonal hrdinství ve jménu své pravdy.
Já osobně bych asi dlouho nemohl spát a bál bych, že si ten klučina třeba zapamatoval můj obličej a práskne mě na policii a já půjdu bručet basy, kde si uvědomím, jaká jsem svině a raději se oběsím tkaničkou od bot, protože to bude to jediné, co mi zbude.
Naštěstí jsem ten, co dostává opakovaně po hubě a mají mě za laciného provokatéra, který si to zaslouží.
A já usínám znepokojen jen jednou otázkou. Co když nikdy neumřu? Nechci si řezat žíly nebo skákat z mostu. To opravdu ne. Jen mě to zajímá. Jestli mám tu poslední jistotu ve svém životě.
Co když si za dvě stě let řeknu: „Tak i tu mi sebrali?“

Rád jezdím autem. Kamarády moc nevozím, za prvé mi říkají, že jsem Démon silnic a bojí se jezdit, za druhé nemám rád, když mi někdo pozvrací potahy. Člověk se s tím potom musí mydlit a ztrácí tak drahocenný čas, se kterým by měl správně závodit dé jedničce.
Tuhle jsem seděl za volantem, kouřil cigaretu a jel docela v poklidu, když mě předhonil bourák, tak o dva roky starší výroby. Típnul jsem cigaretu do palubního popelníku, nadechl se a zrychlil. Honili jsme se asi dvacet pět kilometrů, než jsem ho konečně dokázal předjet. Ještě jsem postřehl ve zpětném zrcátku, jak na mě zablikal blinkry a byl jsem v trapu.
Zase o kousek dál s cigaretou v puse, nehledíc na omezení, nehledíc na nebezpečí, nehledíc, že na zadním sedadle sedí dva kamarádi, dvě bledá strašidla, která se pomalu vzpamatovávají a nadávají mi do kreténů.
Říkají Démon silnic, ale to mi zní moc zle. Sám bych se označil za Krále, jenže to by pak znělo moc vytahovačně a neřídím dobře, abych se vytahoval, ale abych žil. Abych s každou ostrou zatáčkou trochu zariskoval, abych s každým protijedoucím autem, které míjím jen o metr či dva, pohlédl do tváře tak krásné a přitažlivé, že stojí za to trochu riskovat.
Rád jezdím autem. Mám rád pocit, že jsem pánem vlastní smrti, když se ženu dvou stovkou po dé jedničce a gumy praskají na opotřebované vozovce. Auto metá kotrmelce a pak letí několik metrů vzduchem, až končí v kabině náklaďáku. Mám rád, když ztrácím vědomí v záplavě střepů a mačkajícího se plechu.

„Magor, je to Magor!“
Nemocnice, já v posteli napíchnutý na kapačku, necítím pravou ruku a snad mě trochu pobolívají i žebra, ale jinak celkem v pořádku. Ve dveřích mého pokoje stojí jakýsi padesátiletý chlápek s modrou kšiltovkou a míří na mě pistolí. Mezi mnou a ním stojí jen asi dvacetiletá sestřička, zcela vystrašená se ho zkouší zastavit.
„Ustupte stranou! Já ho zabiju! Zabil mi syna!“
„Uklidněte se, prosím.“ Prosí sestřička a ačkoliv jí vidím jen zezadu a můžu obdivovat pevný zadek a krásný nohy, miluju jí. Víc, než kohokoliv předtím. Je tak odvážná.
Chlápkovi nakonec s ní dochází trpělivost a silně jí odstrčí, až sestřička zakřičí a praští se hlavou o zeď. Padá do mdlob.
Pistol je na mě namířená a chlápek brunátný v obličeji.
„Možná byste jí mohl odjistit…“ zašeptám.
„To bych mohl… to je všechno co mi řekneš?“
„Je mi to líto.“
„Co je ti líto? Smrt mého syna?! Nebo, že sis roztřískal bourák!!!“
„Je mi líto, že nemám co říct.“ Usměju se, jenže mu nedochází, že nad ním se vznáší krásná tvář vlastní smrtelnosti, nedochází mu to a místo toho se rozčiluje: „Ty se budeš ještě smát?!“ Bere do ruky skleničku z nočního stolku vedle postele a mrská jí po mě. Netrefuje se a sklenička se rozbíjí o zeď za mnou. Nedotkne se mě ani jediný střep.
„Nejhorší je, že tobě se vlastně nic nestalo, víš? Zlomená ruka a trochu naražená žebra, co to je? Kluk měl dvacet tři let, s kamionem jezdil teprve dva roky a svědomitě. Nikdy neudělal žádnou chybu, byl to hodný kluk.“ Čím víc mluví, tím více se rozmazává tvář nad jeho hlavou a mě je to najednou celé líto. Pláču s chlapíkem a chci mu být synem, kterého má nerozvážnost rozdrtila na kaši, jenže je tu stále pistole, i když už skloněná k zemi. Bezmocná chladná hlaveň. Ani ta tedy není odpovědí.

A umíte si to představit? Že budete vlastně nesmrtelní a bude Vás to štvát? Nebudete stárnout, nebudete se bát jít do války, protože budete mít jistotu, že se z ní vrátíte živí. Já nemluvím o nezničitelném těle, od kterého se odráží kulky nebo se rychle regeneruje. Mluvím o neschopnosti dostat se do smrtelné situace. A když jí pronásledujete, stále uniká a můžete mít třeba pocit, že už jí držíte za vlasy a můžete si jí přitáhnout blíže k tělu, jenže to ona vytáhne nůžky a odstřihne Vás.
Když není jistota v tomhle, tak v čem je?
A spáchat sebevraždu není správné.

Kostra visící v kabinetě přírodovědy na základní škole.
Nesl jsem jako kluk paní učitelce sešity do kabinetu a s pusou do kořán zíral na ty kosti. První setkání se smrtí? Asi ano.
„Tak takhle vypadáme zevnitř?“ zeptal jsem se.
Učitelka na mě pohlédla s pochopením v očích: „Tak takhle vypadáme zevnitř.“
„Můžu si šáhnout?“ Na všechno jsem rád šahal, neviděl jsem důvod, proč si nešáhnout na kostlivce. Ale paní učitelka byla proti: „To tak, aby mi tady děcka šahala na Rudolfa.“
„On má jméno?“
„Jo.“
„Jak to?“ děti se často hloupě ptají a já nebyl žádnou vyjímkou.
„No tak, narodil se, dostal jméno, pak ho nosil, pak umřel, ale to neznamená, že nemůže dál nést svoje jméno, ne?“
Znělo to docela logicky a byla to učitelka, a já neměl důvod jí nevěřit.
„Tak teda, ahoj Rudo.“ Zamával jsem na něj. Učitelka se postavila za kostlivce a zaimitovala mužský hlas: „Ahoj Ondro.“ A zamávala mi jeho rukou. Zasmál jsem se a šel pryč.
Když jsem se o tom zmínil starším kamarádům na školním hřišti, začali mě strašit: „Jo Ruda, toho si snad přivezla tenkrát, když do školy nastoupila. Říká se, že to je její zesnulý manžel, který jí na smrtelný posteli podepsal papíry, že může jeho tělo nadále vlastnit. Často se zavírá v kabinetě a dlouho si s ním povídá.“
„A o čem si s ní povídá?“
„O způsobech, jak jíst zvědavý kluky!“ zařvali a zařehtali se mému uleknutí.
Po prvotním úleku jsem se taky zasmál, jenže mi to stále vrtalo hlavou. O přestávkách jsem tajně pozoroval paní učitelku, která se vždy zavřela do kabinetu a vylezla až se zvoněním. Za nějakou dobu mě to pochopitelně omrzelo a nechal jsem toho.
Vzpomínka na Rudu mi však stále vrtá hlavou? Mluvil?

Někdy je to komický obrat. Proč je komický? Protože zevšedněl v ústech mužů, kteří pochodovali na smrt.
„Bojíte se smrti?“
„Ne!“
„Bojíte se zatracení?“
„Ne!“
„Čeho se bojíte?“
„Ničeho!“
Nastupovali do lodí s batohy na zádech a puškami přes rameno. Pak umírali po desítkách, stovkách, tisících v agonii, která je rovná porodu. Jedni s vyvrženými střevy, druzí s průstřelem lebky.
A u svých polívek v zákopech pak dlouze mlčeli, jen občas někdo promluvil.
„Johan to dneska dostal a prej Hans nedožije rána, amputovali mu sice nohu, ale zánět se mu už dostal k srdci. Je s ním amen.“
„Smrt si nevybírá.“
„Vážně?“ zeptal jsem jednou a dodal: „Asi máš pravdu, nevybírá si, koho sejme, ale koho nesejme, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“
A já šel a přespal uprostřed minového pole, ráno se vrátil s úsměvem na tváři a několika čerstvými vajíčky, co jsem nalezl v blízkém stavení.
Měli mě za blázna a polovina z nich válku nepřežila. Druhá se už do smrti klepala strachem z každého výbuchu ohňostroje na noční obloze.

Vyšel jsem si s holkou. Říkala, že si pořádně zatancujem a tak jsme šli na jeden rockovej koncert. Bohužel si už přesně nepamatuju, jak se jmenovaly ty tři kapely, co tam ten večer hrály, protože jsem měl oči jenom pro ní.
Tryskala z ní neuvěřitelná živočišnost, která letěla vzhůru ke stropu klubu, kde se odrazila a zapršela na všechny lidi v sále. Svíjela se, objímala mě, líbala na krku a dráždila mě ve spodních partiích.
Celou dobu nás museli pozorovat.
„Jsem teda pěkně zpocenej,“ zašeptal jsem jí do ucha a trochu se otřel tričkem.
„Neskočíš, pro něco k pití?“ zeptala se.
„Co to bude?“
„Dvě tři decky červenýho a dvě coly.“
„Takže Houbu?“
„Houbu.“
Odvážil jsem se a dal jí v rychlosti ještě pusu na tvář. Usmála se. „Letím pro to!“ zakřičel jsem ještě a zmizel do mačkanice před barem. Fronta byla dlouhá a barman pomalej. Stihl jsem vykouřit cigaretu a ještě si popovídat s klukem, kterej vypadal, že sotva vychodil základní školu.
Když jsem se vrátil k místu, kde jsem jí opustil, už tam nebyla. Zamračil jsem se a rozhlídnul se kolem, až mi nějaká dívka zaklepala na rameno: „Jestli hledáš svoji slečnu, nějací tři kluci jí odvlekli ven z klubu.“
„Cože?“
„Ona s nimi nechtěla jít, bránila se, ale oni byli tři a silnější. My… nevěděli jsme co dělat.“
„Jasný.“
„Cože?“
„Jasný!“ zakřičel jsem a vrazil jí dvě sklenice do ruky: „Tohle si nech!“
„Ale já nepiju.“
„Tak to někomu dej!“
Prodral jsem se skrze dav a po schodech vyběhnul ven klubu. Nikde nikdo nebyl, jen silnice a pár stromů, za kterými se skrývalo dětský hřiště s pískovištěm. Rozeběhl jsem se tam.
Dva kluci pevně svírali moji holku a třetí si zrovna sundával kalhoty.
„Héj!“ jen na to jsem se zmohl, když jsem doběhl až skoro k nim.
„Co?“ vyhrkl jeden z nich. Ani jsem ve tmě nepoznal, jestli je plešatej od přírody nebo si to způsobil sám. Odhodili ji kousek stranou a otočili se na mě všichni tři: „Copak, copak mladej?“
„Měli by jste raději jít.“ Řekl jsem potichu.
„Ty nám vyhrožuješ?“
„Ne, to ne.“
„Tak jak to, že si odsud ještě nevystřelil?“ aby dodal na důrazu, tak zachrastil řetězem.
„To už je Mikuláš?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Připomněl si mi na chvilku čerta, tvůj strejda vedle Mikuláše a ta děvka, co je s Váma anděla.“
Chvilku stáli, neschopni pobrat mojí urážku. Nesnáším je. Radikály. Skrz svojí radikálnost působí akorát hloupým dojmem.
„To si přehnal, blbečku!“
„Rozkopu ti ciferník a budeš mluvit jen skrz trubičku, mamrde!“
„Kurvo!“
Tihle se nerozeběhnou hned, nejprve vyprskají seznam svých nadávek, který ovšem není nijak dlouhý, a když jim dojde, že už se opakují, zaútočí. Měl jsem tedy chvíli ještě čas. Snad přestane moje holka stát jako zkoprnělá a vyrazí co nejrychleji pryč odsud. Pro pomoc.
„No tak, pánové. Copak jsme nějací hulváti, abychom si takhle nadávali?“
Vystartovala ve stejnou chvíli, kdy po mě skočil ten s řetězem.

A víte, kdy přijdete na to, že ztráta všech jistot, je fakt blbá věc? Kdy Vás nesmrtelnost opravdu omrzí?
Když Vás zavřou do vězení a už Vás z něj nenechají nikdy vylézt. Odsouzen za zabití tří mladíků na dětském hřišti. Za řízení auta. Za pozorování zakázaných věcí. Za rozpoutání války. Za tvrzení, že je Vám 60 a při tom vypadáte na dvacet. Za odmítnutí konzumní společnosti. Za nepovolený let vlastnoručně sestrojeným letadlem, za spoustu jinejch věcí, který jste v životě dělali.
A víte, proč na to přijdete? Proč je blbý, že Vy jste zrovna ten, koho si smrt ne a ne vybrat? Protože se nemůžete ani oběsit na tkaničce, ačkoliv je to poslední, co Vám zbylo.

2009-11-15T05:00:00.001-08:00

Tak bezděčně jí znám
Matičku Prahu
a zvlášť její temnou sestru
Noční Prahu
ve všech jejích podobách
zlitou jako ruskou paní
se sukní u prsou
zrádnou, zfetovanou
tajemnou
těžko se odpoutat od ní
spanilou lakomou vílu
děvku zvenčí stověžatou
vevnitř čpí vztekle síru
na dvě sestry rozpůlenou

Adelajda námořníkem

2009-11-09T03:52:00.001-08:00

Tak ještě jednou, všechno nejlepší Adélo, čarodějko mého srdce, svědomí mého penisu, vílo vytesaná z alabastru...

„Jsme na správný lodi?“ zeptal jsem se jí nesměle, ale to už praštila se svým loďákem na palubu, rozhlídla se po chlupatejch námořních a mrkla na mě svým jedním okem: „No jasně.“
„Já jen, že mi to trochu připomíná ty pirátský povídačky a tak.“
„No a proč by ti to nepřipomínalo?“ zachechtala se a odtancovala na příď.
Chtěl jsem ještě aspoň jednou zaprotestovat, ale to už hromotluk s velkým kloboukem zavelel k zvednutí kotev a mohutná loď se dala do pohybu. Opustili jsme přístav San Maržán a odjeli vstříc Novému světu. Dohnal jsem Adelajdu na příď: „Co jsi tím myslela: proč by nepřipomínalo?“
„Drahý. Tohle je pirátská loď a my jsme teď pirátskými otroky.“ Zasmála se a nahnula si z flašky rumu, kterou vykouzlila z jednoho z rukávů.
„Cože?!“
„Věc se má tak, že jsem ti trochu lhala. Já včera v tý hospodě nevyhrála lístky do Ameriky, ale prohrála nejdřív tebe a aby si v tom nebyl sám, tak pak i mě. Ale neboj, jsou to docela hodní piráti.“
„Cože!“

Když jsem jí poznal, seděla na větvi stromu, koukala se na oblohu a trochu se houpala. Bál jsem se, že upadne, tak jsem na ní nekřičel, aby toho nechala, ale ona se jen zasmála a pokynula, abych vylezl za ní na horu. Vyšplhal jsem k ní a trochu nejistě se i posadil. Vyprávěla mi, že tam někde za modrou lagunou na hoře leží planeta, kam se jednou dostane a bude jí vládnout. Trochu jsem se zasmál. To jí dodalo, vyšvihla se a začala rázovat po té větvi, rukama udržovala balanc a tvářila se jako baletka.
Když se blížil večer, slezli jsme a ona mě pozvala k sobě domů na večeři. Neměl jsem moc co dělat, tak jsem souhlasil. Její domov byla bouda na konci města. Jedna matrace pohozená na zemi vedle provizorně postaveného ohniště. Vzala pár klacků z hromady na klacky v rohu boudy, hodila je tam, zamávala rukama, řekla pár zvláštních slov a oheň začal hořet. Mrkla na mě: „Vládnu ohni, ale nikomu to neříkej, protože jinak ti nechám sežrat vnitřnosti plameny pekelnými!“
Mlčel jsem, nikdy jsem to nikomu neřekl a vlastně ani o tom nepřemýšlel. V den, kdy jsme se brali na louce za městem, kde nás oddával ticíceletý dub a svědky nám dělala želva s potkanem, jsem o ní trochu zapřemýšlel, ale v tu chvíli mi přišlo, jako by mě začali pálit plíce.
Hodně jsme cestovali od městečka k městečku, od vesnice k vesnici, od jeskyně k jeskyni. Někdy jsem se o ní bál. Ztratil jsem nad ní dohled někdy na celý týden a pak jsem spěchal na msítní radnici, dostat jí ze žaláře. Někdy to byl lehký přečin, jindy jsem se musel převlíknout za kata a unést jí od popravčího špalku. Chtěl jsem se na ní zlobit, ale jen jsem si sundal kuklu, abych na ní mohl vyprsknout ta správná slova, rozzářili se jí oči poznáním, vlepila mi polibek: „Jsi prostě bezva manžílek,“ a já nemohl říct ani: „Jdi do háje“
Potloukali jsme se dlouho, až jsme se dostali do přístavu San Maržán, odkud jsme se chtěli dostat na loď do Ameriky. Celou noc jsem prochodil po námořnických putykách, ale nic nezjistil. Adelajda nejprve šla se mnou, ale zůstala v jedný, ve který snad žádnej námořník ani nemohl bejt, jen banda hrubiánů tam mastila karty. Když jsem se vrátil na naší simru, ona tam ještě nebyla. Nemohl jsem dlouho usnout a pak, když už jsem mhouřil oči ke spaní, vyrazila dveře a zavelela ke sbalení, že za dvě hodinky odjíždíme, že vyhrála v kartách lístky do Ameriky.

„Cože?!“ vyhrkl jsem, neschopen dalšího slova.
„Já vím, je ti divné, že jsem potom prohrála i sebe, ale buď to nebo jsem měla jít do naha. A co je lepší?“
„Proč jsi nejprve neprohrála sebe?“
„To by mi pak nedovolili už dál vsázet, hlupáčku.“ Pohladila mě po tváři, ale její ruku jsem vztekle odstrčil.
„No to snad není možný!“ zařval jsem na ní poprvé od toho dne, kdy si ze mě udělala u Kvílivé propasti legraci, a když jsem spal, připoutala mě lanem a shodila do ní. Místo vysvětlení jen prostince řekla, že chtěla vědět, jestli by jí to lano udržela a takhle má jistotu.
„Na, lokni si…“ podala mi flašku rumu. Vzal jsem jí, napil se a podíval se na vzdalující přístav. Třeba bych ještě mohl vyskočit doplavat do bezpečí. Chlápci kolem dvou metrový, uvazují provazy, někteří drhnou palubu a támhle dokonce dva šermují, jeden druhému seká ucho a ten padá k zemi s kvílivým řevem, aby posléze vytáhnul nůž velikosti mého předloktí a zapíchl ho protivníkovy do stehna.
A támhle se k nám blíží kapitán. Zlaté zuby se mu lesknou ve slunci na vzdálenost deseti metrů a stále se blíží, už je vidět i jeho znetvořená tvář. Usmívá se.
„Á, moji otroci.“ Kouká na nás z výšky dvou metrů, ruce zapřené v bok a chechtá se: „jak jen si mohla slečinka myslet, že porazí moje kulový esa a neukázat při tom svoje prsa.“
„Hrubiáne.“ Zašeptal jsem si pod vousy.
„Co s váma? Upřímně jsem si myslel, že spíš utečete.“
„Kdepak, jsme čestní.“ Zasmála se Ada a podala kapitánovy flašku rumu. Dlouze se napil a říhnul: „Umíte něco? Možná byste mohli dělat cvičený opice, aby morálka na palubě neupadla. Teď je to velmi důležité, když jedeme chytit tu potvoru.“
„Jakou potvoru…?“
„Jistě, pane… jsme profesionální kejklíři. Morálka nikdy nebyla taková, jaká bude teď.“ Objala mě pod krkem a podrbala na hlavě. Čímž chtěla naznačit, abych mlčel.
„Tak se nějak ubytujte v podpalubí, moc nepřekážejte a večer čekám nějaký číslo.“
„Rozkaz, kapitáne…“
„Achab.“
„…Achabe.“

Posadil jsem se na bednu a koukal na Adelajdu, jak si rozcvičuje kostru: „To by mě teda zajímalo, co myslel tou potvorou.“
„Chytej.“ Hodila po mě pochodní. Jen tak tak, jsem jí zachytil.
„Piráti přece přepadávaj lodi a tak, ne?“
„Hoď mi to zpátky.“
„A dělat kejklíře přece není tak špatný, takže ani nejsme otroci. A není to něco, co jsme ještě nedělali. Ale ta potvora…“
„Když dojde pirátům jídlo, tak žerou kejlíře.“ Zaprskala pozměněným hlasem a udělala salto vzad.
„Moc vtipné…“ ušklíbl jsem se.
„Oči nakládaj do sklenic, jako olivy, a když pak mají pirátskej sněm, tak to zakusují s rohlíkem. Víš, jako jednohubky.“
„Vždycky jsem si myslel, že budu mít na moři problém s vlnami a jak to tak vypadá, nemám.“ Konečně se na mě otočila. Usmála se, což se mi nechtělo líbit, protože jí nejspíš něco napadlo. Neřekla ani slovo, chytla mě za ruku a vyvedla na palubu, kde jsme došli k nejvyššímu stěžni. Jednou rukou si odstínila oči a pohlédla nahoru. Pak chytla kolemjdoucího námořníka za ruku: „Mořskej vlku, kolik to tak má metrů?“
„Dvacet k uvázání plachtoví, třicet ke koši.“
„Dík.“
„Co máš prosím tě zase v plánu?“ zeptal jsem trochu zaraženě. Při pohledu na horu se mi zatočila hlava.
„Já nic, to ty vylezeš na horu a na povel skočíš dolů, já tě chytím…“

Byla noc. Stál jsem na stěžni, dvacet metrů nad palubou a do tváře mi foukal teplý mořský vítr. Dole jsem slyšel chechtání pirátů a občasné zatleskání. Pak hulákání – to nejspíš povzbuzovali kámoše, aby se propíchl Adelajdu mečem, ale to se mu samozřejmě nemohlo podařit, díky její mrštnosti.
Když mi popisovala plán představení na večer, měl jsem dojem, že zešílela. Třeba jen tohle číslo. Piráti jsou přece zvyklí propichovat lidi skrz na skrz, tak proč by se jí to mělo podařit? Argumentoval jsem ale marně. Prostě chtěla unikat smrti stůj co stůj. Pak pár klasických triků s ohněm, při kterých ovšem neprozradí svoje schopnosti a nakonec pád z hůry. Toho jsem se děsil nejvíce. Protože ten, kdo měl padat, jsem byl já.
Pochopitelně jsem vyhrkl: „Cože?!“
„To bude dobrý, neboj, já tě chytím.“
„Ale jak mě chceš chytit?“
„To nech na mě. Věříš že dokážu létat? Věříš. Tak mi věř v tomhle.“
Kouknul jsem na moře. Od severu se blížili mraky, ale nevypadali nijak nebezpečně. Pomyslel jsem si, že tohle si určitě říká i ten námořník ve strážním koši nade mnou a pak se z nevypadajících mraků jistojistě stane smrtelné nebezpečí pro všechny na palubě. Možná je v těch mracích skrytá ona potvora, po které jde divně vypadající kapitán Achab. Nu co. Já jsem tu jen od představení a moje vina, že jsem na mraky neupozornil, to nebude.
Opět jsem obrátil svoji pozornost dolů a čekal na signál, který měl přijít každou chvilkou.

„Ha mořský vlku, málem jsi mě odzbrojil.“ Ukázala Adelajda na prořízlej kousek košile u prsou. Piráti se zasmáli a zatleskali svému kamarádovy.
Rázným gestem si sjednala ticho a pozornost. I ten nejopilejší mořeplavec zmlknul a posadil se. Adelajda počkala, až se vrátí poslední opozdilec, který močil přes bok lodi a pak spustila: „Dosud jsem předváděla jen klasické triky, které jste už někde mohli vidět. Ocenily jste moji mrštnost i šikovnost při práci s ohněm. Přesto ne všichni z Vás jsou tak nadšení z předvedeného výkonu. Plujeme do nebezpečí, největší nebezpečí našich životů a je možné, že se všichni nevrátíme se zdravou kůží. Každou noc se bojíme toho, že už bychom se nemuseli probudit. Plavíme se za přeludem, za přeludem, který nás všechny může zahubit. Ale proč Vás straším? Kapitán Achab mi dneska ráno řekl, že potřebujete zlepšit morálku. Potřebujete věřit, že by tu byl někdo, kdo Vás zachrání, když se budete topit, když budete mít sečnou ránu na krku a krev bude stříkat všude kolem, potřebujete věřit, že tam bude někdo, kdo krvácení zastaví a léčivou rukou Vám zacelí ránu…“ rozkročila se a napnula všechny svaly ve svém těle. Ruce zdvihla k nebi a vystřelila z nich slabí záblesk, který u všech námořníků způsobil mrazení v zádech: „… potřebujete vědět, že tu bude někdo, kdo Vás chytí, když budete padat z nebe přímo do pekla…“

Skočil jsem. Obalilo mě stříbrné světlo a zbrzdilo můj pád tak, že mě Adelajda chytila do náruče a vlepila mi obrovský polibek na ústa.
Piráti, nejspíš nejdrsnější chlápci na téhle polokouli zmlkli úžasem a pak se rozeřvali, ani nepočkali, než mě postavila na nohy a začali se s ní objímat. Každý chtěl, aby se nabila rumu zrovna z jeho flašky. Nechal jsem jí, aby si užila svojí slávu a prošel kolem slavících námořníků na příď. Opřel jsem se o zábradlí podíval se na moře.
Tmavé mraky byli blíž. Tam v dálce se zablýsklo a mě zalechtalo v břiše. Ani jsem nevěděl, jestli se bojím, před chvílí jsem skočil z dvaceti metrů a nic se mi nestalo. To se pak dá jen na tu blížící se bouřku fascinovaně koukat a přemýšlet o síle přírody.
„Krása, co?“ promluvil vedle mě dvoumetrový obr.
„To ano, kapitáne.“ Jak jen mohl přijít, aniž bych si ho všimnul?
„Zažil si chlapče někdy bouři na moři? To běsnění? Chvíle, kdy každá vlna může převrátit loď?“
„Ještě ne.“
„Tak dneska přestaneš být panicem.“ Zachechtal se.
„Ale já už dávno… aha.“ Pochopil jsem: „Můžu se zeptat na tu potvoru, po které jdete?“
Díval se zamyšleně na blížící se bouřku a zdálo se mi, že se trochu mračil: „Mám takový dojem, že se s ní za chvilku potkáš.“
„Nerozumím, pane.“
Povzdechl si: „Slyšel si někdy starou námořnickou píseň, ve které se zpívá: Přichází za tmy plné deště, jo-ho. Bere lodě v tvrdé kleště, jo-ho. Rumem jí neopiješ, střelným prachem nevojedeš, jo-ho-ho…“
„Neslyšel.“
„Vlastně se tam zpívá o potvoře, která přichází za bouřky a potápí lodě. Je velká, je bílá. Hubu má plnou ostrejch zubů velikosti dospělého chlapa.“
Přišlo mi, že bouře je neskutečně rychlá: „Ale to se jen tak zpívá, ne?“
„Zpívá, zpívá. Ale taky je to skutečnost. Ta mrcha potopila moji minulou loď a povraždila celou posádku, až na mě. Já jsem přežil jen díky tomu, že jsme tenkrát převáželi nějaká exotická zvířata v podpalubí, mimo jiné i velké akvárium s delfínem. A ten delfín mě odvezl do bezpečí. Ale zařvala tam moje žena a dvě dcery. Proto jí musím dostat a já jí dostanu, jakože se Achab jmenuju. Johoho.“
Šílenec. Pomyslel jsem si a pomalu se odplížil najít Adelajdu a říct jí to.
Válela se zpitá s jedním námořníkem v podpalubí. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy si rozvazoval tkaničku na kalhotech s tím, že si je sundá a vrhne se na moji spící ženu.
Nahmatal jsem flašku, která se válela na jedné z beden a přetáhnul ho přes hlavu. Pak jí vzal do náruče a odnesl jí zpět na palubu, aby se nadejchala čerstvého vzduchu. Chtěl jsem jí mít střízlivou, nechtěl jsem zůstat sám na lodi se šíleným kapitánem, která směřovala rovnou do bouřky.
Na palubě ležela dál bezvládně a já se k ní posadil na stráž. Vítr nyní foukal o poznání silněji, než před půl hodinou a vrzání ráhen přehlušovalo blížící se hromobití. Najednou se ozval řev nepřipomínající nic, co jsem kdy slyšel. Pohlédl jsem na Adelajdu, ale ta stála pevně na svých nohou a poprvé po dlouhé době se mračila: „Co to bylo?“
„To bude ta potvora!“ zakřičel jsem na ní, protože jinak by mě už v tomhle rámusu nemusela slyšet.
„Jo, tak to jo.“
Námořníci běhali po palubě, jak zběsilí a každý plnil svoje povinnosti. Někdo utahoval lana, jiný přivazoval volně položené sudy k podlaze paluby, aby nespadli do moře. „Kde je Achab?!“
„Ten bude támhle!“ ukázal jsem na siluetu postavy zápasící s kormidlem: „Je to magor!“
„Já vím!“ zachechtala se a rozběhla se směrem k němu. Nezbývalo mi nic jiného, než jí následovat.
Kapitán stál u kormidla, v zubech námořnickou dýmku a záblesky šílenství mu vystřelovali z očí. Adel se postavila vedle něj a pohlédla na něj na horu. Ani se neotočil, jen dál pozoroval rozbouřené moře před sebou a mumlal si pod vousy něco jako: „Dostanu tě, ty svině!“
„Co teď?“ zeptal jsem se, ale ani neodpověděla a vyskočila kapitánovy na ramena a dala mu pusu na tvář. V tu chvíli kapitán zmizel neznámo kam. „Co si to s ním udělala?“
„Neptej se a drž kormidlo!“ Div mi nezlomilo ruce, jak se prudce začalo otáčet po Achabově zmizení. Sama se pak vrhla zpátky na palubu a doběhla ke stěžni, který se potácel ve větru již ze srolovaným plachtovým. Hbitě začala lézt nahoru až ke strážnímu koši, odkud vyhodila námořníka, který bezpečně přistál obalen bílým světlem na palubě.
Opět se ozval ten nelidský řev, tentokrát mnohem silněji, až mi skoro urval bubínky v uších. Jenže na to se ozval ještě jeden, daleko silnější. Byla to Adelajda s rozpaženýma rukama ve strážním koši. A najednou ticho. Mraky byli všude kolem lodi, ale vítr tu nefoukal a hladina moře byla spíše klidná. Pochopitelně stále tu byly vlny, ale již ne takové, které hrozili převrátit loď. Byli jsme v oku bouře a před námi se vynořilo z vody cosi velkého a bílého. Obrovská příšera rozevřela svoji tlamu a chystala se překousnout loď vejpůl, ale v tom jí cosi zastavilo a místo děsivého řevu spíše zaúpěla. Pohlédl jsem na Adelajdu, která stála na strážním koši, nevím co přesně dělala, ale ruce měla tentokrát sepjaté. Příšeře se začalo kouřit z tlamy. Potopila se znovu pod hladinu a několikrát jí bylo vidět, jak sebou kolem lodi mrská v bolestných křečích a pak už vyplulo na hladinu jen její mrtvé tělo.
Bouře se vrátila v plné síle, až mě to překvapilo a kormidlo mi málem znovu urvalo obě ruce, jak sebou silně trhlo, ale pak se lodi zmocnila stejná síla, která mě obklopila při skoku ze stěžně a bouří jsme v klidu propluli.

Kapitána našli námořníci v jednom ze sudů. Nejprve se vztekal neschopen si vybavit, co se vlastně dělo, ale když loď objevila mrtvolu příšery, uspokojil se. Já jsem se jen modlil, abychom co nejdříve přistáli v nějakém dalším přístavu. On si vlastně nikdo z pirátů nedokázal pořádně vzpomenout, co se tu noc přihodilo. To asi tím, jak byli všichni na šrot. Jedinej, kdo to věděl, jsem byl já.
Přesto mi nedalo a jednou večer, kdy jsme seděli spolu na stožáru, jako tenkrát na větvi stromu, jsem se zeptal: „Co si vlastně udělala tý příšeře?“
„To co jsem slíbila tobě, když někomu řekneš, že vládnu ohni.“ Zamrkala a pak udělala na úzkém ráhnu několik hvězd. Usmál jsem se pro sebe. Stejně to jednou někomu řeknu. A začal mě pálit žaludek.

Pro slepé

2009-10-13T08:32:00.001-07:00

Jednou v parku potkal fotbalový fanda slepce.
„Ahoj kámo, viděl si včera ten zápas? No jak tam Póba narval tu branku? No to jsem snad nikdy nikde neviděl. Ještě, že to nějakej bórec dal hned na youtube – víš, ty stránky, jak tam můžeš koukat na ty bájo videa – zkrátka jsem na toho góla koukal snad desetkrát za sebou. Viď? No prostě bómba.“
„Promiň, jsem slepý.“
„No jako ten rozhodčí, kámo… taky úplnej slepejš. Ta ruka? No řekni mi, kdo v týhle zemi kdy viděl takovouhle nepísklou ruku. A od Bédy – no ten jak se tam na to byl kouknout na živo – jsem slyšel, že celej stadión hučel: „Rozhodčí – kup si kapky do očí“
„Neviděl jsi někde mého psa? Měl jsem ho tady uvázaného.“
„Seš slepej nebo co? Sem ho před chvílí pustil, aby si na chvilku zaběhal a místo toho ojíždí támhle tu fenku. Řekni kámo, to fakt nevidíš?“
„Nevidím.“
„No to se musíš kouknout támhle, no, jak ukazuju, pod tím velkým stromem. Ten jak je napravo od tý lavičky s tou reklamou na kabelovku – jak je tam napsáno: S námi uvidíte mnohem víc filmů…“
„Pane, možná se Vám to zdá zvláštní, ale jsem slepý.“
„No to jsem si všiml, jak hovado slepej.“
„Víte, já nemám zrak.“
„Zrak?“
„Víte…já vidím úplnou tmu.“
„Tmu!?“
„To jste se nikdy nesetkal s někým, jako jsem já?“
„No tak to né, frajere. Tohle na mě nezkoušej. Já už takový jako si ty viděl, ale upozorňuju tě, že vždycky dostali pěknou nakládačku. Jen si nemysli, já ty vaše hesla moc dobře znám. Slovo zrak a tma. Pche!“
„Promiňte, teď vám nerozumím.“
„Jen se nevytáčej! Mělo mě to napadnout hned, jak jsem viděl toho tvýho čokla. Zlatej Retrívr v slušivý kombinézce!“¨
„Co prosím?“
„Buzno! Opovaž se na mě koukat takhle ještě chvilku, to ti jí hned napálím mezi oči, se nevzpamatuješ! Buznovskej bílej teleskopák?! Tohle je teleskopák. Valíš bulvy, co?!“
„Já jsem slepý člověk, pane… prosím, nechte mě na pokoji.“
„Slepý nebo teplý? Není to jedno? Stejně vychcaná sebranka homoušů. Ale dlouho už mě tady srát nebudeš. To ti povídám.“
„Prosím, nechte mě bejt. Mám ženu a dvě děti.“
„Zrůdo! Šíříš svoje úchylné sémě po planetě. Tak to si přehnal! Za chvilku jsem přijde Richard a to uvidíš, co je to za cápka. To není takovej kliďas jako já.“
„Nemohl bych už jít? Oskare, Oskare…“ (volá na psa)
„Kampak bys chodil?“
Slepý muž se snaží odejít, ale fanda jej chytá pod flígrem a napřahuje se k ráně.
„Zastav!“ otočí se a za ním stojí tři chlapi v tmavých brejlích s nataženýma bílýma holema, připraveni zaútočit: „hezky ho polož zase na zem a v klidu odejdi, jestli nechceš skončit z holí v zadku.“
„Pardón, my si tady jen tak přátelsky povídali.“ Fanda pouští slepce a dává se na pomalý zbabělý ústup: „Já si Vás najdu a jednoho po druhým dostanu, buzny!“ a utíká.
Slepý muž se oklepe a ostatní mužové ho obklopují.
„Děkuji za záchranu. Už jsem myslel, že mě ten idiot něco udělá.“
„Jó, takhle se k nám chovaj. Ale musíme si držet svůj styl a hlavně držet při sobě.“ Usměje se jeden z trojice.
„Můžu se zeptat, kdo jste?“
„Copak to nevidíš? Jsme jako ty. Tak nedělej Zagorku a támhle v křoví se nám odměň a my tě pak vezmem do party.“
„Cože…?“

Pohled

2009-10-06T08:24:00.000-07:00

Panu Rejžkovi táhlo na nějakých padesát let. Věk, ve kterém si spousta lidí začíná připouštět, že se jejich životní cesta poněkud zkracuje. Jiní si to nepřipouští a stále se cítí jako mladíci a vyvádí různé ztřeštěnosti. Chytá je takzvaná druhá míza. Chlapíci hledají mladé milenky a ženy si užívají začátky menopauzy.
Pan Rejžek byl jiný, prostě svůj věk nevnímal. Ve dvaceti si pomyslel, že by si mohl najít holku, ve třiceti, že by se mohl oženit a ve čtyřiceti mu přišlo vhodné se nechat rozvést. Bývalá manželka si teď kdesi v Egyptě užívala se zámožným milencem menopauzy a děti se čvachtali v jeho bazénu. Panu Rejžkovi to bylo absolutně fuk. Hlavně když mu občas přišel nějaký ten pohled od dětí nebo od kohokoliv jiného. Často si ani nepročítal, co bylo naškrábáno na zadních stranách těchto obrázků, co přicházeli do poštovní schránky. Netřídil si je podle toho, kdo mu který pohled poslal. Třídil si je podle příběhů, které mu pohlednice vyprávěly.
Pan Rejžek byl pohledy posedlý. Jednou za měsíc vyrazil na burzu a probíral se tunami pohledů, aby si vždy odnesl jen jeden, takzvaný vítězný, který ho nejvíce zaujal. Byl tedy vášnivým sběratelem, ale střídmým. Jeho sbírka čítala za těch padesát let zhruba dva tisíce pohlednic. Člověku, který pohledy nesbírá to může přijít hodně, ale existují lidé, kterým krabice s pohledy zabírají celé místnosti. Ale takový bordel, to by pan Rejžek nesnesl. Pohlednice měl roztříděné v albech a své nejoblíbenější vystavené na zdech. Často si v nich četl jako v knihách a potápěl se do dalekých krajů, které nikdy nenavštívil a rozplýval se nad úsměvy lidí na fotografiích. Představoval si ruce malířů, jak obratně jezdili po plátně se štětcem a dokázal se dlouhé minuty smát kresleným vtipům, i když je třeba viděl už po sté.

Venku bylo sychravé podzimní počasí. Mírně pršelo a foukal nepříjemný vítr, který zanášel kapky vody do obličeje. Pan Rejžek si natáhl dlouhý kabát a na hlavu nasadil klobouk. Límec si natáhl do půlky obličeje a vyrazil ven.
Tramvají se svezl k řece odkud jel dál autobusem na kraj města, kde probíhala burza ve staré opuštěné tržnici.
Lidé si sem chodili pro různé tretky, zkusit štěstí ve skořápkách, či naplnit svoje utajované touhy v tmavých koutech tržnice. Pan Rejžek si sem každý měsíc jel pro pohled.
Zrovna když se probíral krabičkou s pohledy, kdosi ho zatahal za kabát. Otočil se a spatřil chlapce, ne staršího než deset let.
„Pane, máte zájem o pohlednice?“
„To mám.“ Usmál se na chlapce a ukázal mu pohlednici s vyobrazením Dalajlámy: „a už jsem si asi vybral.“
„Pane, vím, kde jsou daleko lepšejší pohlednice. Pojďte se mnou.“
„Ale já nemám zájem o erotické obrázky.“
„Erotické? Pane, slibuji, že budete nadšen.“
Pan Rejžek se omluvně podíval na prodejce, který se snažil pohledem spálit kluka, položil pohlednici stranou, že se pro ní později vrátí a následoval chlapce.
„Doufám, že si nevymýšlíš, chlapče.“
„Jenom se podíváte, pane a budete vědět, že mám pravdu.
Kluk jej dovedl až k maringotce, která stála na úplném konci tržnice. Ani nevypadala, že by se v ní odehrávaly nějaké obchody, protože nic nevystavovala. Byla to obyčejná zavřená maringotka.
Chlapec pokynul, aby pan Rejžek šel dovnitř.
Ten se na maringotku chvíli šokovaně koukal, ale když se otočil na chlapce, aby ho vytahal za uši, že si z něj tropí legraci, kluk tam už nebyl.
Pan Rejžek po chvilce váhání skutečně vstoupil dovnitř. U stolu tam seděla stará cikánka a leštila křišťálovou kouli. Pro pana Rejžka zlý sen. Už už chtěl zase odejít, když se babka ozvala.
„Vy jste si pane Rejžek přišel pro pohlednici, že?“
Paráda, ten kluk mě prošacoval a švihnul mi peněženku s občankou. Pomyslel si pan Rejžek, ale když se zkusmo podíval do kapsi, peněženka byla na svém místě: „Přišel jsem se podívat, co máte.“
„Ale my nemáme na výběr. Máme jen jednu pohlednici. Přesně pro Vás.“
„Tak mi ji ukažte.“
„Nejprve zaplaťte.“ Usmála se cikánka a odhalila tři zlaté zuby. Jako v tý pohádce. Pomyslel si pan Rejžek.
„Nebudu přece kupovat zajíce v pytli.“ Ohradil se, ale cosi ho na celé situaci fascinovalo. Možná představa, že by vlastnil pohlednici, kterou za takovéhle situace vyzískal: „Kolik?“
„Pět korun...“
„To je všechno?“ vyrazil ze sebe užasle.
„… a samozřejmě Vaší duši.“ Šeredně se zachechtala.
„To je vtip, že?“
„Zaleží, jak se to vezme. Já Vaši duši nechci, ale vyžádá si jí ta pohlednice.“
„Jak to myslíte?“
„Že po Vás nebudu chtít nic podepsat.“
Pan Rejžek vytáhnul z kapsy peněženku a z přihrádky na drobné vytáhnul pětikorunu: „Proč ten tyjátr, když je to normální cena pohlednice?“
„To se mě neptejte, zeptejte se koule a za to se už platí víc.“ Vypadala, že se královsky baví nad jeho nejistotou, což ho utvrdilo, že je to možná celé reklama na její kouli.
„Dobře, beru ten pohled, tady máte.“ Vložil jí minci do natažené ruky. Zvedla se a došla ke stolku na konci maringotky, odkud vytáhla obálku a podala jí panu Rejžkovi.
„Pamatujte, že se nesmíte na pohled podívat dřív, než dojdete domů.“
Kecy. Pomyslel si pan Rejžek, přesto zdvořile poděkoval a maringotku opustil. Propletl se davem nakupujících a prodávajících, až vyšel z tržnice. Celou cestu autobusem mu hrála v hlavě zběsilá hudba a toužil obálku už otevřít, ale i když nevěřil tomu, co mu říkala ta babizna, měl jistou tradici. Každý nový pohled si prohlížel dole u řeky a přemýšlel nad tím, co je na něm vyobrazeno. Tak to chtěl udělat i dnes. Jenže všechny ostatní pohledy si před tím vybral a věděl, co na nic stojí. Co ale může být vyobrazeno na tomhle? Žmoulal obálku v ruce, jasně cítil obdélníkový tvar pohlednice v ní a pomyšlení co je na ní ho dovádělo k šílenství.
Nějaký obrázek z Rumunska? Nahé ženy, nejvtipnější vtip? Nějaký tajný úkol? Aranžované kytice nebo talíř s ovocem? Historická fotografie města nebo vyobrazení nějaké dávné bitvy? Co sakra mohlo být na pohlednici, kterou získal v tajemné maringotce. Mohlo tam být všechno a nic. Přesto příhoda spojená s pořízením pohledu dělá z pohledu v očích pana Rejžka už teď neocenitelný unikát.
Vystoupil z autobusu a došel rychlou chůzí k řece, kde se posadil na svojí oblíbenou lavičku, odkud často po prohlížení zakoupeného pohledu, krmil labutě.
Srdce mu bušilo jako o závod. Vytáhnul z kapsy kabátu obálku a chtivě jí otevřel…

„Tak co si myslíš?“ zeptal se Služebně Mladší.
„Já si myslím, že to byla mrtvice.“ prohlásil Služebně Starší.
„Asi nějaká emocionální reakce, přišel mu dopis.“
„Jo? A co v něm píšou?“
„To je právě to divný, nic. Jen prázdnej koresponďák.“
„Tak ho zabalíme, odvezeme na pitevnu a tam už na to přijdou.“

Hledání loutkáře

2009-09-30T07:19:00.001-07:00

Uvažovali jste někdy o tom, že děláte něco, co byste dělat neměli, že to dobře víte, ale nemůžete tomu nijak zabránit? Jistě, že uvažovali a samozřejmě jste se také proti tomu zkoušeli vzpouzet. A ti opravdu silní jedinci dokázali třeba takovou bitvu i vyhrát. Jenže bylo to vítězství? Rozumu nad instinktem? Člověk je taková loutka, která má za loutkáře buď rozum nebo cit. Bohužel oba jsou snadno ovlivnitelní vnějšími vlivy. U citu to může být strach, láska, nenávist nebo třeba slepá důvěra ve vůdce. U rozumu jsou to pak informace, které zpracovává, přebírá je a posléze jimi argumentuje. Dalo by se říci: vlastní úsudek - jenže to přece žádný vlastní úsudek, když zpracováváte a kopírujete informace získané od jiných, není. Je to vlastní posouzení, ale ne vlastní rozum. Nebudete dělat přece to, co si myslíte, že je nejlepší, protože si to myslíte na základě spousty vstřebaných informací od jiných myslitelů, o kterých si třeba nemyslíte, že jsou pitomci, ale oni ve své době pitomci skutečně byli.
Ale já na těchto řádkách nechci tvrdit, že je pitomost řídit se rozumem nebo citem - chtěl bych najít třetího loutkáře. Alespoň trochu se přiblížit k onomu svobodnému duchu, o kterém jsem už tolik slyšel, ale kolem sebe ho ještě popravdě nezahlídl. Zvířata jednají dle instinktů. Jde jim jednoduše o přežití. U většiny druhů se smazává jakákoliv láska, i když náchylnost k rodu existuje, to je samozřejmost. Samečci kudlanek nebo černých vdov jdou se svojí citovou závislostí tak daleko, že se nechají při páření zabít. Vědí, že to tak je a kdyby se řídili rozumem, tak by žádný takový druh dneska nebyl. Řídí se citem už několik tisíc let. Jde jim o přežití. (Nabízí se otázka, jestli nemají náhodou ve chvíli smrti zlomené srdce, což asi mají - ale mají také tu výhodu, že už je to dál nemusí trápit)
Člověk je taky živočišný druh koneckonců. Neumírá při páření, tak jsou u něj citové vazby z hlediska rozumu nepochopitelné.
Opravdu je tomu tak? Je tolik nepochopitelné, že spoustu lidí by asi sex bez lásky nebavil? Ona je opravdu otázka, zda jsou tyto hluboké city u lidí vsugerované od doby, kdy se vymyslelo písmo a začalo se používat ke skládání milostných zápletek. Kdy začali trubadúři zpívat písně o nevinném vztahu mezi rytířem a urozenou paní. Nevinný vztah. Vztah bez sexu. Vztah, který nevede k páření a přežití druhu.
Kdy se vymyšlený cit, jako je láska – protože láska je vymyšlený cit – přesunul do lidí a začal jim plést hlavu? Člověk má instinkty, protože je zvíře. Je možná chytřejší a už je tolik nepotřebuje, protože se řídí rozumem. Instinkt – prazákladní informace v živém tvoru – stírá rozum i cit. Vlastně tito dva loutkáři jsou jeho potomci. Tedy třetím hledaným loutkářem je instinkt, o kterém jsme dlouho věděli, ale pletli jsme si jej někdy s jeho dětmi.
Otázka se tedy nevznáší ve vzduchu, aby se rozumem řešila. Otázka neexistuje. Otázka by nikdy neměla být položena. Cit ani rozum totiž neznají odpovědi.
Odpovědi – na neexistující otázky – nalezneme časem, když se budeme řídit instinkty.
Úkolem je, nalézt v sobě, jako lidstvo nebo jednotlivci, ten instinkt.

Zásahy do minulosti

2009-09-19T05:23:00.000-07:00

V šestnácti toho vlastně moc o životě nevíte a všechno si tak ještě hezky idealizujete, když chcete. Taky si to idealizovat nemusíte, můžete to vidět temně, tak jak to vidět chcete. Možná čtete fantasy a všude byste nejraději viděli temné rytíře, kteří nosí kolem krku náhrdelník z lidských kostí. Možná jsou to dívky. Urozené panny, stojící na útesech a rozhodnuté skočit dolů. Nebo jste prasáci a všude vidíte sex, který jste zatím měli možnost poznat jen z pornočasopisu koupeného v trafice na druhé straně města...

Vraťme se tedy o pár let zpět...

1.
Zhaslo světlo života tvého
a meč ti leží u nohou
hleď si radši života svého
a nesmíš pomyslet ani náhodou
na hezkou Salome
tak krásně voňavou
co z tvojí duše
udělala díru červivou
A tak musíš tiše čekat
až něco nového
pronikne k tobě z blat
temného života tvého
A tak život křižáka jest plný samoty
a i když dobré skutky konáš, král ti nedá na boty

2.
Jsi krásná a spanilá,
jen kdybys spadla mi do klína
Tvé vlasy, jak měsíční světlo
připomenou mi, že v duši mám pusto
Oči, jak dva jantary
s řeve vrhnu se do vřavy
a za ty nohy, hebkou kůži
budu bojovat svojí kuší

3.
V elektrickým drátu došlo ke zkratu
ostnatý drát je přespříliš tupý
a železný mříže hravě přepiluji
stráže jsou až podivuhodně němý

Z toho Vašeho vězení
z toho vám uteču
a dřív než se rozední
anarchii světu předvedu

4. "Báseň z připravovaného filmu Bobíci"

Jak rád bych tě obejmul
a na hi-tec sáňkách tě pak přefiknul
už z tvejch očí jsem celej udělanej
myslim, že jsem prvně skutečně zamilovanej
Všechno mlíko světa bych ti dal
jen kdybych se před tebou strachy neposral....

Ano. Máte pravdu. Já tyhle výžblepty psal jako panic a nestydím se za to. Byl jsem totiž dobrej panic

2009-09-19T05:21:00.000-07:00

A z kýče vznikaj píči
v růžových tričkách
a bílých kalhotech.
Remcající o nerozumu kouření trávy
a o cestě do pekel
Žmoulající svoje ultralehké slimky
zahleděné do sebe
A pak se snaží ukrást cigarety
a chytají je ožralí štamgasti
Cítí se provinile. Div se nerozpláčou.
Ale nestydí se. Venku z hospody už zase
remcají o trávě a o cestě do pekel

2009-09-19T05:20:00.001-07:00

Plavali jste někdy ve svým žaludku?
Já jo a nebylo to zrovna nejpříjemnější poplaváníčko.
Nebyl jsem akvabela a neměl jsem ponorku
s půlmetrovým pláštěm
Nezadržoval jsem dech a nepotápěl se
Byl jsem prostě vrhnut do moře svého žaludku
a byla bouře

2009-09-11T03:41:00.001-07:00

Z vrakoviště

2009-08-30T02:58:00.000-07:00

Nocoval jsem na vrakovišti
a vraky aut mluvili.
"Lidi jsou kreténi, kdyby aspoň
trochu benzínu tu nechali..."
"Benzín. Chci benzín!"
"To bolí...!!!"
Vrzali v agonii, protože se jim
nedostávalo jejich fetu.
A co jste čekali?
Filosofickou debatu o šrotovném,
životě a smrti? Nekonečnosti vesmíru?
"Já chci NAFTU!"
A někde vzadu sípala jedna stodvacítka:
"...kdyby aspoň trocha plynu..."

Vzpomínka na co?

2009-08-30T02:55:00.000-07:00

Promítnout si zpětně v hlavě
diapositivy ze dne, kdy jsem tě...
Byla si mladá, hebká a plná úzkosti
strachu z toho, co mělo přijít
a stejně si řekla: "Jdu do toho."
Letěli jsme vzduchem,
docela dlouho na to, kolik jsme vážili
a vážili jsme vůbec něco?
Teď už jsi ztracená v hromadě vzpomínek,
plků kámošů a roztaženejch nohou
nedospělých kurviček.
Nikde tu chvíli nemám uloženou,
ale kdyby - nikomu bych to neukázal
Bylo to příliš... dramatické
a zvrácené
a vyblité
... uspěchané?

Proklamace

2009-08-30T02:52:00.000-07:00

Je čas akorát na to, stát se prohnilým
smradlavým červem a
okusovat nohy špinavé státnosti
chcát na sochy myslitelů, ač
jsem je po dlouhá léta měl v úctě
lámat stromky ve školkách,
běhat po lesích s letlampou...
Zapálit pekl, rozdmýchat plameny,
jež svou nenávistí sežerou sebe sama.
Srát na mluvu, plahočit se po
kolejích metra
a občas - jako vodníci v pohádkách
- někoho do kolejiště stáhnout
Být nenáviděn - nebýt souzen
propadnout se do jámy a tam se vyspat
- než opět přijde Jaro

Co zbylo?

2009-08-30T02:49:00.001-07:00

Tak co zbylo z chvilkové lásky?
Vyčichlý cigaretový dým v záclonách
máminý ložnice?
Nenaplněná prasklá šprcka pod postelí
a uslzená holka sedící na svých kufrech,
čekající na první vlak, který ji
vysvobodí z toho odporného města
plného lstivých Don Juanů?
A slintající vozíčkář,
který díky své hi-tec kameře
pořídil včera v noci opravdu žhavý záznam
- ten dostane mrtvici, když si potřetí
pustí pásku a pokochá se pohledem na
orgasmu vychrstnutý do dívčina obličeje.

...

2009-08-30T02:46:00.000-07:00

Rozbitej lahváč,
roztřískanej o kámošovu lebku
nedopitý pivo se rozpíjí v
krvavé kaňce u jeho hlavy
Řvu: "Kurva! Kámo, vstávej!"
Ale on mlčí, oči upřené do fialového nebe
smogové clony nad Prahou...
kopnu do něj, ale je tuhej
"Ještě, že jsem nepoužil flašku Ruma."
povzdechnu si nakonec

Nechrochtat

2009-08-30T02:43:00.000-07:00

Kdybych aspoň tolik nechrochtal,
když šukám mladou štětku
v uličce na Starém městě
u popelnic.
Nedával bych najevo,
že jsem zkažené zvíře
pochutnávající si na mladém
přesto prohnilém mase
náctiletých feťaček.
Mlaskám, supím, chrochtám,
hejkám blahem, když krvavě žlutá mrdka
stéká jim po stehnech
k ponožkám Hello Kity.
Vyplácím spropitné, které sotva může stačit
na krabičku Startek a snad zapalovač,
kterým rozpálí lžíci
a v ní tekutou rtuť.

2009-08-28T03:01:00.001-07:00

Pokora

2009-08-04T02:52:00.000-07:00

Proudí mi hlavou myšlenky o tom, co je zbytečný říkat či psát. O tom, čeho litovat a čeho ne (litovat? lituji možná spousty věcí, ale když v tom budu pokračovat, utopím se v sebelítosti a já se nechci utopit - chci dýchat volně a spokojeně, přesto s vědomím chyb, kterých jsem se dopustil, a které se už nesmí opakovat)

Příliš mluvím. A bez rozmyslu. Cožpak to, co řeknu a myslím to jakkoliv dobře, nemůže ublížit druhým? Lidé jsou přece jenom citlivý (dokonce i já jsem citlivý) a cokoliv se řekne, to si vezmou k srdci a co si vezmete k srdci, to Vás vždy spíše ranní, než polechtá. A taková rána se dá léčit, jenže příval dalších a dalších slov sype do rány sůl a rána se hojí velmi těžce.
Nechci ubližovat a určitě nechci ubližovat s tím, že mě samotnému je pak ubližováno. Jenže to srdce (pradávná to základna citů, i když vlastně z něj žádné nepramení) potřebuje každý člověk k životu. I když je plastové.

Projít tak zahradami pokory a sníst tam jablka. Zmoudřet, uklidnit se a vzmužit se na maximální mužský level. Vždyť já přece stále nejsem mužem, ale dítětem, které si pořád na něco hraje. Na co? Ptám se. Na co si hraju? Proč já si vlastně nemůžu vybrat hru, kterou budu hrát. A když to dokážu, proč se neumím držet předem daných pravidel? Kde je moje trpělivost? Kde je moje důvěra, že dokážu dohrát hru do konce? A jestli ano, budu pak vítězem nebo poraženým? - takové má každá hra, ať je to na ryby a rybáře nebo hra na válku. Jistě. Je tady pořekadlo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Každá účast je pak zkušeností a ponaučením pro hru další. Jenže někdy prostě chceme vyhrát. A to za každou cenu. A lidi, co chtějí vyhrávat a jdou přes "mrtvoly", nemá nikdo rád. Jen ti, co jsou jim podobní a sledují se vlastní cíle v jejich výhrách - největší svině.
Osamocení, bez přátel, bez porozumění od obyčejných (lepších) lidí.
Pokora pak vede k tomu, že vyhrát vlastně vůbec nechci , přesto vyjdu ze hry jako vítěz.
(pozn. jenže teď chci vyhrát)

Poklekám a uctívám sama sebe, protože nikoho jiného ve skutečnosti uctívat nemusím.
- ale můžu, v tom je ta pointa

Poslední lamentování, zabouchnout dveře a vypařit se tak, aby na mne bylo zapomenuto. Na ty moje lamenty, které všem prosvištěly hlavou rychlostí kolibříka a smetly je silou tisíců Tsunami.

Polykat slzy hořkosti. Plnit slepě jejich rozkazy a pádlovat se svou lodí podél proudu....

- to všechno a mnohem víc pro mě znamenají P na začátcích odstavců. Je to stejný, jako pro jemného člověka zařvání uprostřed noci na Andělu slovo PÍČA!!!!

Kvík

2009-07-28T00:24:00.000-07:00

(? - 27.7.2009)

Strašně rád čmuchal a všechno okusoval
ať to byla betonová zeď
nebo drát od lampičky
všechno muselo podlehnout jeho zoubkům

A skákal rád ženám na prsa
byl to horolezec,
šplhal se po natažených šňůrách na prádlo
balancoval ve vzduchu ocáskem
a směřoval k nejasnému cíli před sebou

Měl toho ještě hodně před sebou
a měl partnerku, která jeho smrtí osiřela
posmutněla a stýská se jí.
věřím však, že i ona věří v potkaní nebe
a ví, že ho tam jednou potká,
jak popíjí u baru s Virusem sýrový šnaps
a čeká na ní

Šestý smysl

2009-07-26T05:01:00.000-07:00

Roku 2004 jsem napsal krátkou stať, která mě dneska vede k zamyšlení, že všechno se nějakým způsobem opravdu točí a já se opakuju a plácám a plácám...

Taky se Vám někdy stává, že se koukáte z okna a přemýšlíte, jaké by to bylo skočit? Jestli byste ten pád přežili a jestli ano, jako moc by to bolelo? A samotnej ten pocit, když padáte a zem se zvětšuje a je blíž a blíž. Jak moc by mi stoupl adrenalin v krvi. Nepočůral bych se?
Já o tom přemýšlím furt. Ne, já nechci spáchat sebevraždu, ale kdybych věděl, že se nezabiju, tak bych skočil. Někdy přemýšlím, zda nemám nějaké zvláštní schopnosti. Já vím, je to blbost, ale co jiného se dá dělat než doufat? Doufat, že život bude lepší, snadnější a snadněji stravitelnější?
Občas píšu takové malé příběhy nebo se aspoň snažím psát. Moc mi to nejde, přesto doufám, že nějaký ten talent mám.
Už si představuju, jak letím a padám hloubš a hloubš. Země se pode mnou rozpadá a já se kácí. Tma mě obklopuje a světelná tečka nad mojí hlavou je stále menší a menší, až se úplně ztrácí v nekonečnu. Propadám se do jiného světa. Světa, ve kterém neexistuje bolest ani trápení. Je to krása, to co existuje a zároveň neexistuje. Je to divné. Nebo není? Kéž by to nikdy neskončilo. Pohybují se tu jakási stvoření. Čtyřnohé, podobné psu, avšak jsou to chlupaté koule, co vydávají podivné zvuky.
Už zase sním. Odpoutal jsem se od těla a letěl, letěl... Ne, teď musím myslet na školu. Nesmím se nechat unést. Ale ty sny, sny co se mi zdají, když nespím, se mi zdají velmi skutečné a živé. Proto taky přemýšlím zda skočit. Někdy se chci zabít doopravdy a někdy se raduju ze života a toužím po nesmrtelnosti těch okamžiků. Je to paradox, zda žít nebo zemřít. Věřím, že všechno co děláme je předurčené a všechny věci mají svůj smysl. Smysl, smysl. Potřeboval bych šestý smysl nebo snad tohle všechno je ten hledaný smysl? Dobrá, asi to tak bude. Šestý smysl není, že vidíte duchy - odešlé duše, to je až ten sedmej - ale šestej smysl pak má každý spisovatel. Už jen vcítit se do nitra vymýšlených postav, k tomu nepotřebujete čich, hmat, sluch, chuť ani zrak, musíte mít ten cit. Je tedy duše každého spisovatele obdarována šestým smyslem? Není tím snad obdarovaný každý, jenže to musí dokázat v sobě probudit třeba i myšlenkami na to, že skočíte z okna, a že vidíte jiné bytosti? Duše spisovatele to musí umět otevřít. Musí mít klíč.
A já ho najdu.

Monolog šílenosti

2009-07-26T04:41:00.001-07:00

Jsem zešílený. V šílenosti se procházím, sprchuju, topím. Šílenost jím, piju, spím s ní. Miluju i nenávidím. Dýchám. Vydechuji. Beru jí jako matku i dceru. Beru jí jako šlapku z ulice, jako svojí ženu. Zpívám jí. Zpívám jí, jí říkám. Volím šílenost!
Jsem šílený... jsem šílený... jsem šílný.
Já seru letadla, já jím přehrady, piju mořskou vodu, u jídla sedím na švédský bedně, kloužu se po střeše, kouřím ubalený jehličí, na lidi ukazuju zadek, když se nedívají, vybírám jim z krku hleny a čistím sirkou namočenou v dehtu. Vybírám pokuty v metru, prodávám pomalované kamínky a vydávám je za úlomky hvězd. Simuluju rakovinu, stříhám se do hola a nosím paruky. Na Letný v parku pak pozoruji dalekohledem opice.
Jsem šílený, jsem blázen a slintám nad dívčím časopisem. Objednávám si sadu švýcarských nožů z televize.
Ve tmě vidím světlo, slyším hlasy, vstávám z postele a v pyžamu vyrazím do kuchyně, kde si strčím do nosu rozteklou tyčinku Snickers.
Křičím: "Nesuďte mne! Až chcípnu, tak si zaplakejte a pomodlete se k Bohům, ve které věřím já! Rozvrkočte se a zadupejte mne tancem do země, protože mě je opravdu příjemný, když mi někdo skáče po mrtvém těle. Ba co víc! Vzrušuje mě to, ať jsem kýmkoliv kdekoliv!"
Mrazím sám sebe, když si šeptám historky o eukalyptových lesích, kde se ztrácejí lidi. Obživlé stromy lomcující větvemi, jantar jim stéká po kůře a lepí vystřihovánky z ABC.
Docházím na kurzy keramiky, kde vždy vymodeluju autíčko, postavím se na střechu paneláku a hodím ho dolů.
ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááíííííííííííííííííííííííííííííí hýkám, jak obrácený osel
Jsem šílený a sochám z šílenosti Evino torzo. Kozy. Kozy v tělocvičách, kozy na pastvé, kozy v síru

Zcela seriózně

2009-07-22T02:12:00.000-07:00

Bojím se chlebových mužíčků, kteří se schovávají v kůrkách, mají nůž a vidličku a chystají se mi skočit do krku a pochutnat si na hlasivkách.
Bojím se sirek, protože jejich přísné pohledy mi spalují kůži.
Bojím se sekretářek, které se nemyjí - bojím se jejich odhaleného neoholeného podpaždí - bojím se, že se v něm skrývá Mulchik (tvor, který absorbuje veškeré ženské zlo do sebe, a pak ho dokáže vychrstnout na mě)
Bojím se nedočtených knížek, že v noci přijdou a všechny si na mě lehnou, čímž mě zadusí.
Bojím se KuskaKumby a jeho ďábelských bong.
Bojím se sexu, protože bych mohl dostat Aids.
Bojím se domácích kin, že obživnou a vyšťavěj volume na maximu, v důsledku čehož mi prasknou ušní bubínky.
Bojím se svého strachu, bojím se, že svůj vlak už nedoběhnu, bojím se svého žití, bojím se, že smrt se blíží

Já se jenom ptám

2009-07-21T05:34:00.000-07:00

Já se jenom ptám, kde mám svůj traktor ?!
Přijedu na festival, všude spousta bahna, nechce se mi v něm chodit - chci v něm totiž jezdit. Jezdit na svém vlastním traktoru! Stříkat na lidi bláto, smát se jim shůry, když se mi bude chtít spát, tak si ho zaparkovat doprostřed stanového městečka, lehnout si na střechu, před usnutím pozorovat hvězdy a tiše se smát těm, kteří nemají svůj vlastní traktor, rochněj se v blátě, jsou špinavý!
Jenže já svůj vlastní traktor nemám. A tak tady stojím, jsem od bláta a těžce závidím všem, kteří svůj traktor mají.

2009-07-21T05:14:00.000-07:00

Potloukám se světem a koukám při tom na lidi. Jsou hodní, zlí, oškliví, krásní, veselí, smutní nebo jen tiše koukající. Jedni mě naplní radostí a druzí mě rozesmutní. Někdo mě naštve svojí hloupostí, jiný mě potěší správným řešením otázky: "Jak mám tohle sakra dokázat?!"
Potloukám se světem sám a při tom někdo jde stále se mnou. Je to můj stín, který mě doprovází za slunného počasí, když jdu po poli nebo v noci, když se toulám opuštěným městem a za zády mi svítí pouliční lampy. Nebo je to holka, kterou držím za ruku a nad krajinou se blýská nebo jen kamarád, který se mnou jde na pivo.
A vlastně si nemyslím nic špatného o světě a to mě někdy trápí, protože si chci myslet něco špatného, a když chci, tak si myslím a trápím se. Hlavu mi rozežírají zevnitř špatné myšlenky a nedokážu se soustředit už na všechny krásy světa. Jenže pak mě to znovu začne nudit a chci vidět svět krásný a vidím ho a baví mě. Možná ho nikdy nevidím v jeho pravých barvách nebo si beru z každé barvy vždy jen kousíček, který jsem schopný vnímat. Šedivá se mi totiž vůbec nelíbí a zároveň vyjadřuje moji vlastní osobnost.
a proto chci nosit barevná trika překrytá dalšími barvami, chci prozářit lidské duše, jako duha, která se najednou objeví po přeháňce

Pár keců z papíru

2009-07-15T03:27:00.001-07:00

Lidi, které potkávám, mi často vyčítají, že už toho sem mnoho nenapíšu. Pravda je taková, že už zase běhám po světě s tužkou a papírem, sbírám informace a cokoliv mě napadne, na něj. Přepisovat to potom na internet, se mi málokdy chce. Taky proto, že jsou to většinou pusté neucelené poznámky, které se dají jednou použít v povídkách nebo divadelních hrách, filmových scenářích, ale s bloggařinou, jak jí vnímám já, mají málokdy co společného.
Dneska sem dám pár ukázek, co na papíru najdu, ale moc uzavřené to nebude. Myšlenky, pokusy o psaní písňovejch textů nebo jen jména.

Na kyvadlo na Letný,
leze Petr Novotný.
Všechny vtipy dokecal,
slinama se pokecal.
Teďka kecne naposled,
támhle dole na bobek.

Na lavičce v prostřed pole
sedí Tonda se svým kolem.
To daleko nedojel,
když jel prcat na hotel.

A pan Kos kosí, svou pistolí kosy.

Byl to podivný chlapec. Do dálky neviděl, zuby moc neměl a slyšel všechno, jen tak na půl ucha. Nikdo z nás kluků od Lužin se s ním moc nebavil, ne že bysme ho chtěli nějakým způsobem diskriminovat, ale protože nám ho bylo líto a ani jsme pořádně nevěděli, o čem s ním mluvit....

Poznals toho hodně, hodněs zahodil
snad si i žil, snad i hodně vody pil
ženský si nehonil, šprty si nemlátil
když si pak ostatní dohonil, slzy si nešetřil

Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase,
jseš to ty! jseš to ty!

Vykonals nějaký skutky, ve škole měl důtky,
takhle tekly roky, v skřípotu zubů matky,
skončili i Marky, a tys už nehrál pogy
měl si najednou z chlastu zvratky
v tvý hlavě milostný zmatky
Chci to taky!

Na posledním plese
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!

Teď už poznáváš co je tvrdej chleba,
na stoletý půdě, se ti oběsil děda
a tys sám... slzy nešetřil
na kolenou Bohy prosil o vrácení štěstí
o návrat dětství
(rec: tam kde se sny teprve vytváří)

Na posledním plese,
v opuštěným lese
pase se tam prase
jseš to ty! jseš to ty!

Na autobusové zastávce jsem schovaný před deštěm. Vlastně tu sedím už od té doby, kdy ještě nepršelo, ale po několika dnech začalo. A tak tu čekám až přestane. Čekání mi zpříjemňuje pěkná holka, která tu dle svých slov tvrdne už několik let. Rád jí to věřím a představuju si, kolik náhodných cestujících už obšťastnila. Sama přesné číslo nepřizná, ale neustále se vrací k jednomu, kterého nazývá Tom. Prý tu s ní vydržel čekat skoro celý jeden rok, a pak musel najednou dál. Je prý pěkný sviňák, že jí nevzal sebou, ale už mu to odpustila. Pak prý jednoho rána přišel Martin, jenže se ani neohřál a už byl taky pryč. Tom jí prý vyprávěl nějaký vtip. Dávno už na něj zapomněla. Je pěkná a milá, ale všechno je prý a já už musím taky dál.
Už totiž přestalo pršet

Kelímkář

2009-07-15T03:22:00.000-07:00

Jedna z charakteristických postaviček festivalů posledních let, kdy se začali kelímky od piva vyplácet. Může se jim stát prakticky každý, kdo má tu správnou kuráž ke sbírání kelmíků ze země, od sedících part nebo od jiných kelímkářů. Mimochodem taktika přesvědčování jiných kelímkářů je o tom, že jejich vlastní sbírání po 15-ti kusech nikam nevede, a aby to nám, jako profesionálním sběračům, odevzdali. Většinou se tak kelímkářem stává člověk drzý, přesto usměvavý, komunikativní - s takovým potencionálem, že jí lidé sami, své kelímky rádi nosí. Nejlepší pak je, mít už pěkný komín, protože podle něj, je Vaše pozice jasná.

Dny se plazí a budou ještě víc

2009-07-08T00:46:00.000-07:00

Nám, generaci mezi dětmi komunismu a demokracie, je vtloukáno do hlavy, že musíme jít za kariérou, penězi a slávou a zároveň v sobě třímáme hodnoty našich rodičů, které jsou pevně dané v tom, že starat se o rodinu a rodinu vůbec mít, je to nejdůležitější.
Najednu stranu jsme tedy strháváni prací, za kterou nejdeme kvůli povinnosti, ale kvůli výhledu na úspěch a do toho roztrháváni touhou mít rodinu - ten nejzákladnější kámen každého státu a zároveň života. Je pravda, že máme na rozdíl od generací minulých a nebo budoucích, na výběr - jenže lidi jsou psychicky labilní a nejraději by na výběr vůbec neměli (nechali se pevně vést), protože když mají, tak si vždy ničí tu druhou možnost.

Spousta bludů, protože nakonec, ať si jakákoliv generace, vždycky budeš dělat to, co budeš chtít dělat, a když to, co budeš chtít bude žít pod bičem, tak pod ním taky budeš. Dělat rozhodnutí sice mnohdy těžké je, ale ne tolik, jak si sami rozhodující představují.

A dny se vlečou, plazí a budou ještě víc

Poslední štěk

2009-06-29T02:23:00.000-07:00

Pes zaběhnutý do tunelu - přejede ho vlak? Metro?
zaštěkání

Ztráta panictví

2009-06-20T06:10:00.000-07:00

(povídka o třech aktech)

Tam kde je láska…

Bylo mi 18 let, měl jsem první skutečnej vztah a byl poprvé skutečně zamilován. Jmenovala se Eliška. Dívka vlastnící postavu, kterou vídáte na titulních stránkách magazínů pro dospělé. Ale nezamiloval jsem se do ní jen kvůli postavě, ale i kvůli očím, vlasům a energii, která z ní vyzařovala vždy, když se na mě usmála. První rande – pozvání na zmrzlinu, krátká procházka po Stromovce, posezení na zahradě jedný hospody, pár piv a k příslibu, že bychom to mohli zopakovat, jedna velká pusa na pusu.
Pak další rande podobného rázu a při třetím už nenápadné seznamování s jejími kamarády a při čtvrtém na oplátku seznamování jí s mými kamarády. Držení za ruce, líbačky v městské dopravě a drobné zdvořilosti, které kořenili první měsíc našeho vztahu.
Kdysi někdo napsal, že mladá láska - a láska vůbec - nezná mezí, ale pravdou je, že některé meze má a to zejména v posteli partnerů.
Pomalu se blížil i den, kdy u mě měla Eliška spát. Samozřejmě, že jsem se na ten okamžik strašně těšil, ale zároveň jsem byl přece jen trochu nervózní, protože u mě ještě nikdy žádná holka nespala. A taky jsme k sobě s Eliškou nebyli upřímní ještě natolik, abych věděl, co ona od té noci očekává.
Domluvili jsme to na Pátek. Nejprve, že zajdem s kamarádama do divadla, pak trochu popijem v hospodě a nakonec se přesuneme posledním metrem ke mně domů, kde se bude dít… ani jeden z nás to nebyl schopný doříct.
A přece jsem v pátek ráno skočil do Delvity, koupil flašku sektu a v oddělení drogérie asi deset minut koukal na výběr kondomů, než jsem konečně sebral odvahu, jeden balíček vybral a u kasy zaplatil. Doma pak pečlivě vyluxoval koberce, vyleštil nádobí a převlíknul postel. Rodiče naštěstí odjeli kamsi do zahraničí a brácha byl s kamarádem od čtvrtka na rybách.
Pak jsem asi dvě hodiny koukal do knížky Techniky milování, kterou jsem dostal ze srandy k narozeninám. Při pozorování fotek naaranžovaných milenců, jsem se cítil podivně vzrušen, ale ne s erotiky, kterou jsem měl na křídovém papíře před sebou, ale z představy, že bych se měl i já dnes večer zhostit podobné role, kterou měl brunet na obrázku.
Zavolala, jestli se nechci sejít dřív. Souhlasil jsem a tak jsme si dali v pět hodin rande na Andělu.
Procházka, držení za ruce, líbačka na lavičce v parku, držení a ruce, divadlo, hlazení stehna, smích, potlesk, držení za ruce, hospoda, tři piva, držení za ruce, líbačka v posledním metru na podlaze, držení za ruce a byli jsme doma.
Zavěsila se mi kolem krku: „Strhni mi šaty a udělej mi to tady na zemi…“
„Co prosím!?“ a bylo to venku. Věděla to a já taky. Jsem panic, ona nadržená holka a já nevím co s tím.
Znejistěla. Políbil jsem jí a jemně položil na vyluxovaný koberec v předsíni. „Hned se vrátím.“ Zašeptal jsem, zmizel v kuchyni, kde jsem připravil dvě sklenky, bouchl sekt a rozlil jej. Když jsem se vrátil, seděla na koberci bez trička, bez kalhot, jen ve spodním prádle. Zrovna si pomalu rozepínala podprsenku.
Z jedný skleničky jsem trochu ukápl na zem, jak se mi rozklepaly ruce. Jenom se usmála a na mě se vyvalil ten příliv energie, který mi říkal, že už všechno bude v pohodě.
„Já skočím pro kondomy…“ bylo jediný, co jsem byl schopnej ze sebe vysoukat.
„Nemusíš, beru prášky…“
„Já ještě nikdy…“ dostal jsem se do úzkých.
„Nemyslela jsem si to, ale teď už to vím. To bude v pohodě, neboj.“ Vzala mě za ruce a já si k ní klekl, šáhl jí na prso, jemně zmáčknul a pak jí políbil.

Tam, kde je alkohol…

Je to jako fotografie z rodinného alba. Zaseknutá v čase obrazem, ale i vyzněním. Jsem na ní já, jako 16-ti letý kluk s cigaretou v puse, nápisem Punk´s not dead na tričku a v obličeji s vyzývavým výrazem k celému světu, který jakoby říkal: „Jste mi všichni u prdele“. Sedím na lavičce, cucám pivo a na fotce vedle mě se usmívá Klára. Náušnice v nose, vlasy propletený několika dredy a v oblečení tak roztrhaným, že jí je na jednom místě vidět na bradavky. Kolem sedí ještě několik kamarádů, jeden drží v ruce kytaru a je vidět, že ostatní zpívají. Všichni mají něco společného. V očích jistotu, že začínají prázdniny a s ním i dva měsíce radovánek.

(Vyfoceno v Hrdlořezech na jednom statku, na té kalbě, kde jsme slavili konec prváku.)

„Ta Klára je ale pěkná.“ Povídám Tomášovi, když chčijeme za starou stodolou.
„Kolik si toho prosímtě už vypil.“ Zasmál se.
„Asi čtyři piva, když je to zadarmo…“
„Tak to prosímtě nepřeháněj, ať tě s Klárou nenajdu někde na seně.“
„Neboj, víš, že takovej nejsem.“ Ujistil jsem ho, zapnul si poklopec a odklopýtal pro další pivo k volně postavené pípě.
Tam se opírala o zeď Klára a opile mhouřila oči do poloprázdného kelímku: „Tak se mi zdá, že mi tam plave moucha.“
Ve skutečnosti jí tam plaval popel od cigára, který si tam omylem odklepla asi před pěti minutama, ale zaválel jsem, vzal si její kelímek do ruky a vypil to do dna: „Moucha nemoucha, pivo se musí vypít!“ zařval jsem a začal jí točit další a sobě taky.
Usmála se a odešla se slovy, že odejde jen na záchod, pak se vrátí.
Vím jen, že jsem jí viděl až po prázdninách, protože v tu chvíli se u pípy objevila Katka. Menší slečna v minisukni, s trochu nablblým výrazem, kterou jsem celej rok pozoroval o přestávkách, když jsme kouřili před školou. Nepozoroval jsem jí proto, že by se mi nějak zvlášť líbila, ale něco v jejím postavení, když kouřila cigaretu, mě vzrušovalo.
„Jak se ti tady líbí?“ zeptal jsem se.
„Ale jde to, jen by to chtělo nějaký rum.“
„Myslím, že ho schovávají ve stodole.“
„Půjdem se tam podívat?“
Ve stodole pochopitelně žádný rum nebyl. Jen betonová podlaha a možná trocha slámy u stěn, kde byli i zavěšený různý nástroje a v jednom rohu odložená kárka.
„Tak kde je ten rum?“ otočila se a podívala se mi zezdola do očí. Zpětně si myslím, že moc dobře věděla, že tam Rum byl naposledy, když ho za války schovávali před náckama.
Pusa možná trochu opilá, ale přece jen pěkná. Jazyk. Tělo tře o tělo. Tričko padá na zem a spolu s kalhotami se stává jakousi provizorní pohovkou, na které se za chvíli válejí dvě nahá těla opilých milenců.
Dveře do Stodoly nejsou zavřený a každou chvíli sem nakoukne, kterýkoliv spolužák ze školy, zasměje se a máme to spočtený na další tři roky.

Tam, kde je červená lucerna…

Bylo mi 19, když mě kámoš pozval na svoji rozlučku se svobodou. Petr, který organizoval rozlučku, byl vždycky úkaz, který se ženských nebál a věděl jak to pořádně roztočit. Jako každý mladý nihilista nenáviděl svaze manželský, ale Honza – ten chudák, který do chomoutu pomalu lezl – byl jeho nejlepší kamarád, a tak když mu to nerozmluvil, slíbil aspoň, že na svoji rozlučku nikdy nezapomene. A my ostatní pozvaní také ne.
Ze začátku jsem se z toho chtěl trochu vykroutit, protože Petr přislíbil po pitce, že zaplatí všem hodinu v bordelu a já jsem z toho byl silně nervózní. Proč? Jednoduše proto, že jsem ještě nikdy k pohlavnímu styku neměl příležitost a vidina, že o to přijdu opilej s profesionálkou v nočním klubu, mě sice na jednu stranu vzrušovala, ale na druhou děsila to moje já, které prahlo po lásce.
Nakonec za mnou přišel Honza, který taky nevypadal, že by se na rozlučku bůhvíjak těšil, protože on byl ten, kterýho potkalo štěstí a Hanka byla vážně skvělá holka… nechtěl jí podvést tejden před svatbou se štětkou.
Slíbil jsem mu, že ho pohlídám.

„Tak já jedu domů kluci, dík za večer.“ Honza nastupoval do taxíku s monoklem místo oka.
„Kam bys jezdil?! Je to tvoje rozlučka! Pojď píchat děvky!“ nevěděl jsem co plácám, ale plácal jsem to, protože jsem to v tu chvíli tak myslel a chtěl. Honza se na mě jen usmál: „Užij si to,“ zabouchl dveře a odfrčel pryč.
Petr s rozraženým rtem se s ním ani nerozloučil a jen ho pozoroval žlutý taxík, jak se pomalu vzdaluje. Nikdo z nás nevěděl, jestli se půjde do toho bordelu nebo ne. Kluci si totiž vyměnili několik ostrých názorů ohledně manželského svazku, kdy se se svobodným Honzou Petr prostě nedokázal rozloučit.
Naštěstí pro nás opilé a nadržené chtěl Petr evidentně svůj žal utopit ve víru noci a tak zavelel ke vstupu do „Vymazlené lastury“

Posadili jsme se do pohodlných křesel a ke každému z nás si ihned přisedla dívka. Paradoxně si ke mně sedla ta nejstarší, i když jsem byl z party nejmladší. Tím, že byla nejstarší nemyslím, že by jí vrásky viseli z čela a z krku, jak prověšené prádlo na šňůře, ale byla na ní vidět jistá vyspělost a zkušenost. Poprosila, jestli bych jí nenabídnul cigaretu. Když jsem zmateně naznačil, že žádnou nemám, Petr si toho všimnul a objednal mi krabičku.
Zapálili jsme si a povídali si o různých věcech. Chtěla vědět, čím se živím a já přiznal, že jsem čerstvě odmaturoval. Podrbala mě za uchem. Pak k nám přistáli od Petra dva panáky whisky. Kopnul jsem první do sebe, a když moje partnerka ukázala zjevný odpor k tomuto nápoji, kopnul jsem i druhej. Pak další cigaret. Další povídání. Porozumění.
Láska? Možná. V baru, kde se líně vzduchem sune cigaretový dým prosvětlený rudou barvou, je všechno láska. A není to jen v baru. Je to i nahoře v pokoji, kde mi sundává tričko, kalhoty, trenky, jemně se se mnou mazlí a nasazuje mi kondom. Uspokojení. Láska? Po tolika tequillách, whiskách, pivech je všechno láska. Zvlášť, když se slaví jiná láska.

Alkohol 2 : 2 Láska

Úterý

2009-06-09T15:22:00.000-07:00

Modleme se. Dopřej, Pane, naším znaveným údům zdravý odpočinek, a co jsme dnes svou prací zaseli, dej, ať vydá žeň věčnou. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

(kompletář)

2009-05-28T08:28:00.001-07:00

„Je křivda vůči sebevrahovy, když jeho čin neprodrbají média?“

Leželi jsme spolu na posteli. Bylo ráno, skrz žaluzie nám do pokoje prosvítali sluneční paprsky. Divně se vrtěla, jakoby jí něco vrtalo hlavou.
„Copak?“
„Prý…“
„Prý co?“
„Prý jsi chtěl spáchat sebevraždu.“
„Já?“
„Jo, ty. Říkala mi to Klára se slzami v očích. Prý jsi tam seděl na kraji vany, když tě našli a v ruce jsi držel žiletku.“
„Klára toho napovídá.“
„To jo, ale obvykle u toho nebulí, jak malá holka. Tak chtěl si?“
„Chtěl jsem co…?“
„Se zabít?“
„Ne.“ Ujistil jsem jí a pohladil po tváři: „Byl jsem prostě jenom hodně opilej a v koupelně jsem našel žiletku, tak jsem jí držel dvěma prsty, lítal s ní ve vzduchu, jak s letadlem a pak jsem si jen představoval, jaký to asi je, když se někdo pořeže.“
„Nelžeš mi? Já bych totiž nesnesla, kdyby si chtěl umřít.“
„Umřít… nech už toho prosím tě… já a umřít? Znáš mě. Co si mi říkala na naší první schůzce?“
„Že jsi ten nejveselejší člověk, kterého jsem kdy poznala.“
„Vidíš. Dej mi pusu.“
„Slib mi, že už mě nikdy tak nevylekáš.“
„To by ti měla spíš slíbit Klára, ne?“
„No tak.“
„Dobře, slibuji.“
„Čestný skautský?“
„Čestný skautský.“
Zavrněla se, vlepila mi pusu a rukou mi zajela pod spoďáry.

Když jsem byl malej, často jsem lezl na střechu našeho jedenácti patrového paneláku. Spíš jsem chodil ve středu střechy, ale někdy jsem přistoupil opatrně k okraji a nahlédnul dolů. Vždy mě polil pot a rychle jsem zase odskočil zpět ke středu. Když jsem byl potom starší a chtěl si ty výlety na střechu zopakovat, už to nešlo, protože okno u výtahové šachty bylo zajištěný přesně proti takovejm dětem, jako jsem býval tenkrát já.

Dneska je mi to jedno. Okno jsem vylomil a na střechu se dostal. Není pomyšlení na to, že bych si tu udělal piknik nebo přespal pod hvězdami.
Výška je to úctyhodná a já si můžu vybrat jen stranu, na kterou skočím. Díky tomu, že v parku pořádá Červený kříž akci pro děti, při které poznávají všechny záchranné složky, jako jsou hasiči, záchranáři či vodní policie, není ani jedna dětská noha uvnitř rondela. Pusto prázdno. Nikdo nebude svědkem toho, co se chystám udělat. Teda jestli se v těch několika okamžicích někdo nepodívá z okna.
Ticho. Klid.
Poslední moje vzpomínka patří tomu chlapíkovi, kterej se se mnou před chvílí bavil přátelsky ve výtahu.
„Dneska je ale krásně, že?“
„Jo, to je.“
„Když včera pršelo, tak jsme s manželkou nevěděli, jestli máme jet na chatu, ale ještě naštěstí není pozdě, takže jedu akorát z myčky, kde jsem nechal umejt auto a teď: Hurá! Jede se!“
„Doufám, že Vám to počasí vydrží.“
„Já jedu do devátého, kam Vy?“
„Co prosím?“
„Že jedu do devátého patra, kam Vy?“
„Až nahoru.“
„Až do nebe.“ Zasmál se chlapík svému vtipu.
„Jo, až do nebe.“ Usmál jsem se na něj.
Chvíle ticha.
„Tak nashledanou.“
„Nashle… a ať Vám ta chata vyjde.“
„Dík.“
Zabouchnul dveře a já zmáčkl jedenácté…

Nejvíc by mě zajímalo, co na to lidi řeknou. Odsoudí mě za můj poslední výstřelek? Jistě. Máma bude brečet, táta asi taky a brácha… Tomu bude líto, že už se s ním nikdy nepodívám na fotbal a… asi bude taky brečet. Jsou dospělí a stejně brečí.
Bude to večer ve zprávách? Těžko říct. Nenechal jsem dopis na rozloučenou, ve kterém bych tu společnost odsoudil a ani mi není sedmdesát a neberu si sebou psa, takže to bude neatraktivní pro zprávy.
Vždycky jsem chtěl vidět svůj vlastní pohřeb. Kolik lidí přijde… kdo bude vzpomínat?

Vykročím a nebo skočím? S rozběhem…?

„A co ten konec? Pane Zais?“
„Ten se pak prosím nějak ztratil!“
„Jak ztratil? Rozmašíroval se ten týpek na kaši?“
„To nevím.“
„Padejte, už vás nechci nikdy vidět!!!“
„Fajn. Stejně jsem nikdy nechtěl být bulvárním novinářem…“

Princ Kvík

2009-05-28T08:22:00.001-07:00

Bylo jednou jedno království,
Uprostřed rudých hor,
Řeklo by se šílenství,
Aby tam žil živý tvor…

A ten tvor dokonce nebyl jeden, nýbrž byli dva. Leč sami o sobě dlouho nevěděli, páč ona byla princezna žijící na vrcholku věže, obdařená čarovnou krásou a dlouho spala… snad prokletí, kdo ví?
A on byl kluk žijící dole pod věží, denně trénující s mečem. Zapálený žák, který snil o tom, že by potkal někoho nového… snad láska?
Jak se do království dostal on nebo ona, to si ani jeden vlastně pořádně nepamatovali. Snad drobné útržky… divný pocit, strach, něco velkého a pak tma…vřískot…a pak už byli v království. Chlapcovi někdo nechal vytetované jméno na zadku, takže když objevil v rohu království zrcátko, mohl zjistit, že jeho jménem je Kvík. Chvilku byl zmaten, protože si nedovedl vysvětli, že umí číst, že ví přesně, co ty divné symboly v jeho zadečku znamenají. A když hodil za hlavu starosti ohledně svojí schopnosti, lámal si dlouho hlavu, co ono slovo znamená. Převaloval ho různě na jazyku a vždycky, když se mu podařilo vyslovit určitým způsobem, zjevilo se jídlo. Tak si tedy Kvík řekl, že to slovo je kouzlo a on je synem nějakého čarodějníka.
Snad toho, který zaklel princeznu do věže?
Jenže Kvík nevěděl o žádné princezně a ona nevěděla o žádném jiném tvorovi, který by žil ve stejném království. Ona by vlastně nevěděla o žádném tvorovi, i kdyby se tu procházelo tisíce jiných tvorů, protože spala spánkem zakletých princezen.
Kvík trénoval každé ráno za soumraku svoje tělo a nabíral svalovou hmotu. Díky žebříku, který odtud vedl kamsi nahoru, zlepšil svojí schopnost pohybu a odpolední běh třiceti koleček kolem království mu dodalo na rychlosti. Leč na co mu byli dosažené schopnosti, když žil v království sám.
Jednoho rána se probudil a vydal se na cestu, prozkoumat, co je za žebříkem. Šplhal po něm několik hodin. Už byl taky vysoko, že když otočil hlavu, aby se podíval dolů, zatočila se mu závratí. A stejně lezl ještě několik dalších hodin. Až úplně vysílen dosáhl konce své cesty a vyšplhal se skrz železný okraj do prvního patra věže. Spousta krásně vyřezávaného nábytku, ale nikde ani živáčka. V kraji místnosti vedli schůdky do druhého patra. Než se na ně vidal, všimnul si pergamenu položeného na stole uprostřed místnosti.
„Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání“
„To ale nemám šanci nikdy dokázat!“ pomyslel si Kvík, ale přece si kouzlo zapamatoval a přežvykoval na jazyku.
Pak opatrně nakouknul, kam vedou schody v rohu místnosti. Vycházel tam odtud divný rámus. Vyšel vždy dva schody a zastavil se. Načmuchával, co mu síly stačily, ale nic mu nepřišlo povědomé. Na konci schodů stála překvapivě další místnost, jejíž stěny byly hladké, bez obrazů, bez ornamentů, zkrátka bez ničeho. Uprostřed místnosti stála podivná věc, která se točila pořád dokola a vlastně zabírala celý střední prostor místnosti. Pokud chtěl Kvík dál, musel se dostat skrze věc a vyjít pod dalších schodech, které tam stály.
Dlouho se nerozmýšlel, protože jeho zvědavost byla silnější než jeho strach. Ale instinkt přežití tu byl, takže dalších hodin zkoumal podivnou věc točící se pořád kolem své osy. Až zjistil, že ho ta věc podivnou věcí uspává. To podivnou věcí byl rytmus, který Kvík objevil. Začal si tedy broukat písničku v rytmu věci, až dosáhl správného naladění a čím lépe broukal, tím více se věc zastavovala, až zastavila úplně.

Kvík podlezl věc a vydal se po dalších schůdcích na horu. A to už byla princeznina komnata. Prostá místnost, na jejímž kraji byli prosté podušky, na kterých spala princezna.
Kvík koukal chvilku vyjeveně na toho cizího živého tvora, jehož hruď se nadýmala v podobném rytmu, jako před se točila věc v dolejším patře. Jenže, když Kvík věc zastavil, prolomil i kletbu snášející se nad princeznou a ta se začala probouzet.
První čehosi všimla, byl cizí tvor, který stál naproti místnosti u schodů a měřil si jí svýma černýma očima.
„Kdo jsi?“ zašeptala a zívla si.
„Kvík.“ Špitl Kvík nedokázajíc si vysvětlit, jak to že té neznámé krásné paní rozumí. Ale ihned jaksi pudově zatoužil se k ní vrhnout a dotýkat se jí.
Princezna se pořádně ani neprotáhla a už se na ní ten cizí špinavý tvor válel. No taková drzost! Neměla však ani čas pořádně nadávat, protože se celá věž otřásla, střecha odletěla a dovnitř se obrovská neznámá věc. Kvík se trochu lekl, uskočil a rukama si držel hlavu mezi kolenama. Jenže ta neznámá velká věc popadla princeznu a hnala se s ní pryč. V Kvíkovi se probudila všechna odvaha, vyskákal po zdi a dírou ve střeše se dostal na úplný vrcholek království. Div se mu nezatočila hlava z té výšky pod ním. V dálce ta věc lomcovala ve vzduchu s nebohou Princeznou.
„Kvík! Kvík!“ zakvičel Kvík ve snaze čarovat, ale žádné kouzelné jídlo se nepřihnalo. Nic co dosud poznal se nedalo dělat s tím, co se zrovna dělo: „Kvík!!!“
A pak si vzpomněl na ta slova: „Vyslovíte-li ve správném rytmu slovo Kvík padesátkrát za sebou, splním se Vám přání.“
Zavřel oči a začal se soustředit. Neměl mnoho času správný rytmus se dal v té rychlosti špatně odhadnout, ale… pak tu byl přece onen rytmus kulaté věci, který mu už jednou pomohl. A tak spustil: „Kvík, Kvíík, Kvík, Kvík, Kvíík, Kvíík, Kvíík“ a tohle pořád dokola, až napočítal do padesáti a vykřikl: „Já už nechci být sám, buďte moji přátelé!!!“

Věc položila Princeznu na střechu vedle Kvíka a podala jim oboum oříšek. Kvík nevěděl samozřejmě, jaktože ví, že se jedná o oříšek a že se dá jíst, ale spokojeně ho schroustal. Princezna koukala na Kvíka a pak si oříšek taky dala. Pak společně zalezli do věže a Kvík ukázal Princezně svoje království.
A tak je napadlo, že by mohli žít spolu. Za čas se jim narodilo několik dětí. Pojmenovali je různě po předmětech co vídávali a nemohli si vybavit odkud ta slova znají.
Takže království se brzy zaplnilo a Kvíkovi se tak splnilo jeho velké přání.

fragment písně v MOLL - Kapitola 4.

2009-05-28T08:10:00.000-07:00

Tryská prasklá vodní tryska,
píská blízká mladá hlízka

vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!

Mrouská vouska pod vouskama
Líská Jíška nas skalama

vole! A tohle je jako SKÁČKO?
spíš nějaký pochybný SRÁČKO!
VOLE!

Toho jsem se vždycky bál

2009-05-17T05:36:00.001-07:00

Nevím kdo si pamatuje, když jsem prohlašoval, že jedna z věcí, kterých se bojím na světě nejvíce, je spatřit někoho zemřít.
Mám to za sebou. Naštěstí to nebyl někdo blízkej, někdo koho bych měl rád ani to nebyl člověk, že bych znal třeba jeho mámu a teď bych duševně trpěl s ní. To naštěstí ne. I když jsem toho člověka nejspíš vídal při nákupech, či při čekání na metro...
Prostě jsem ho viděl zemřít.
Nedostal mrtvici či infarkt a nesesul se bezvládně k zemi, ani ho nesrazilo auto, nevystřelili mu mozek z hlavy.

Skočil ze střechy paneláku do rondelu, kde se rozplácl na chodník.

Neplácal zběsile rukama nebo nohama a ani neječel. Jen bezvládně padal, jak hadrový panák. Možná měl zaťatý zuby a zavřený oči... možná byl omámen přetlakem vzduchu, zmražen vědomím blížícího se konce.

Kouřil jsem na balkoně špeka s bráchou - byl poločas Arsenalu s Manchesterem - a brácha odešel dřív se slovy, že nemá rád, jak to ke konci pálí na jazyku. Zasmál jsem se a nepřesvědčoval ho, protože mi zbejval ještě celkem solidní špaček. Tak jsem stál a kouřil... rád pozoruji ptáky, když se v rondelu prohánějí a pohyb čehosi velkého na okraji mého zorného pole nemohlo uniknout... stočil jsem zrak tím směrem a vzduchem tam letěl muž. Stihl jsem snad udělat krok... možná ne, možná jsem stál a koukal na celou trajektorii jeho pádu... až dopadnul na chodník. Pláclo to. Nikde žádná krev. Chlap roztrhanej zevnitř.
Vtrhl jsem z balkonu a řekl to bráchovi, kterej si pochopitelně myslel, že si z něj dělám zkouřeneckou srandu, ale šel se podívat...
Nezdálo se mi to...

Víte... já bydlím v jedenáctém patře už od narození. Když jsem byl menší, tak jsem lozil i na střechu. Někdy jsem si tak představoval, jakej takovej pád asi je. Často se mi zdávalo, že lezu po balkonech a bleskosvodech.

Prostě letěl...

A teď. Mám se psychicky zhroutit nebo se mám tvářit: Stalo se - je mi to fuk. Kdyby všichni na celém světě museli vyhledat po takovém zážitku psychologa, tak by byli čekárny u psychologů neustále plné. Ve starém Římě se lidi chodili bavit pohledem, jak někoho roztrhá lev...

Ani souvisle nedokážu přemýšlet.
Když zavřu oči, vidím ho letět a ani nevím, co si o tom myslím.

Prostě letěl

Dnes si zase v rondelu hrají děti a po včerejší události není ani stopy. V žádným médiu se ta zpráva neobjevila. Hold to nebyla stařenka, která sebou vzala i pejska.
To je jedno... teď se to ještě nedá rozebírat

Optimistická

2009-04-16T04:57:00.001-07:00

(Ami) Někdy se tak lidem stává,
(F) Že jim nedá jejich dojná kráva…
(jestli chybí ta co dává,
tak se najde jiná kráva)
(G) Ale mě ne! (E) Mě se to nestane!
(Ami) I když slunce zapadne
(F) já budu se slunit dál,
(C, G, E, G, E,) Tak jak jen se na slunci slunit dá!

Potom dětem slza ukapává,
Že je řízla nožem jejich (vlastní) máma…
Ale mě ne! Ne to se mi nestane,
I když mi ruku uřízne
Já mávat na ní budu dál,
Tak jak se jen na mámu mávat má!

A když psovi teče z huby slina
Je to vzteklina, prý nakažlivá
Ale mě ne, mě se to nedotkne
I když můj pes mě kousne
Já veselej budu dál
Tak jak veselej umím bejt já!

A koho zlobí jeho stará (mladá),
Je čas na rozchod – to se stává…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když dívka mi zahne
Já s ní se budu vídat dál
Tak jak se s dívkou pěknou vídat má!

Když umře nejlepší kamarád
Je čas se o svůj vlastní život začít bát…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když kamarád mi v cirkuse zahyne
Já žonglovat s noži budu dál,
Tak jak se jen s noži žonglovat dá!

(Nebo Vám na dálnici praskne guma,
Letíte metry před Vámi je duha…
Ale mě ne! Mě se to nestane
I když auto vybuchne
Já načtu novou hru a pojedu dál!
Tak jak se jen ve hrách nekonečně jezdit dá)

Flirt

2009-04-02T09:56:00.000-07:00

Díval jsem se jí zpříma do očí a chtěl znát její odpověď. Vlastně jsem jí ani nechtěl slyšet, už jsem jí vyčetl v těch modrých perlách. Absolutní nezájem.
„Jsi milej a hodnej, ale já s tebou chodit nechci,“ pravila na konec.
„No to je každopádně škoda, protože já bych s tebou chodil docela rád, ale co se dá dělat.“ Sprásknul jsem rukama.
„Ty to jako vezmeš takhle?“
„No… a jak si představuješ, že bych to měl brát? Jako konec světa? Si pěkná holka a fakt se mi dost líbíš, proto jsem se tě zeptal, jestli to se mnou nechceš zkusit, ale když nechceš, tak bohužel přicházím o spoustu okamžiků, které bych s tebou bejval mohl strávit, ale svět fakt nekončí. Objeví se jiná dívka a na tu to znova zkusím a třeba mi to tentokrát vyjde.“
„To se o mě nebudeš víc snažit?“ evidentně byla šokovaná, nejspíš se s tímhle nikdy nesetkala. Ta královna krásy si asi myslela, že jsem do ní tak strašně zblázněnej, že budu zadrhávat při řeči, když na ní budu mluvit. Že se rozbrečím, když mě odmítne.
„No a bude to mít cenu?“ zeptal jsem se.
Zaraženě mlčela, pak si vytáhla z kabelky cigaretu a zapálila si jí. Poprvý se mi za ten večer sevřel žaludek úzkostí. Ona o tom snad vážně přemýšlí. Že by můj odhad nebyl správný?
Popravdě byla dost hezká a i sympatická. Ale myslel jsem si, že jsem jí odhadl správně, když jsem si myslel, že to bude jedna z těch holek, co si o sobě hodně myslí. Co bere kluky, co maj hodně peněz. Že její společenský status je tak vysokej, že na nás ostatní kouká z vrchu. Odkašlal jsem si. Podívala se na mě pohledem, který mi vyrazil dech. Nebyl to pohled chladně odměřený nebo odmítavý, podle kterého jsem před chvílí poznal, že mě nechce, ale byl to pohled jiný, jako by mi říkal: Snaž se a dostaň mě. Jak jen se může někdo takhle rychle měnit? Měnit svůj názor? Svoji třídu. Ta holka byla chameleón a už jsem o takovejch slyšel.
„Kde dneska budeš spát?“ zeptala se mě zpříma. Zhodnotil jsem svoji situaci. Nemohl jsem se najednou chovat vyplašeně a koktat, protože to co změnilo její názor byla moje suverenita.
„Ještě nevím. Jsem ve městě teprve krátce. Včera jsem spal u příbuzných, ale ráno mě vyhodili. Mám tady pár známejch ještě z dob co jsem studoval, tak snad někoho seženu a vyspím se u něj.“ Napil jsem se piva a po očku se na ní podíval, jak bude reagovat. Měřila si mě tím pohledem a natahovala kouř z cigarety do plic.
„Můžeš spát u mě. Naši nejsou doma.“ Pravila nakonec.
„Co bych tam dělal?“
„Spal?“
„No to je pravda, ale co bych ze spánku u tebe měl?“
„Byl by si plnej energie, až tě zejtra ráno vykopnu.“
„To já jsem energie plnej furt a můžu jí čerpat kdekoliv jinde.“
„Jo? No já za hodinu jdu domů, tak kdyby sis to rozmyslel…“
„Promyslím to.“ Zvedl jsem se a odešel na záchod, kde jsem se vyblil do umyvadla. Zvedl se mi žaludek. Celou dobu toho hovoru mě na něj cosi škrábalo a teď to muselo ven. Vypláchl jsem si pusu a podíval do popraskaného zrcadla proti sobě. Otřel jsem z něj prach a prohlížel se. Sakra! Nadával jsem v duchu. To snad není možný! Co jsem to tam zahrál? Takovej nejsem a nikdy nebudu a tam dělám tvrďáka. Co když to neustojím a pak zklamu? To nejsem já! Co to do mě vjelo. Měl jsem si radši všímat Moniky, dívky co seděla naproti mně a sledovala náš hovor a já cejtil, že jí to zraňuje. Ten náš flirt. Monika byla holka mojí kategorie, holka se kterou se obyčejně vyspím. Ale ne Tamara. Na začátku jsem jí balil, protože jsem chtěl, aby byla nějaká legrace a protože jsem taky věděl, že mě odmítne, ale z jejích posledních vět, to jak mě zvala k sobě domů, jsem pochopil, že má zájem. Já nestojím o zájem takovejch primadón. A přece mě na ní něco lákalo. To jak změnila během chvíle názor. Z toho nezájmu v zájem. Něco mě na tom vzrušovalo. Byla tam nějaká magie, kterou jsem však nedokázal plně pochopit. Monika nebo Tamara?
Díval jsem se na svůj neoholenej obličej. Na zapadlé oči, na dlouhé mastné vlasy. Na ten svůj obrovskej frňák. Vytáhl jsem si cigaretu z krabičky a zapálil. Přišel nějakej chlap, vychcal se a ani si neumil ruce a zase zmizel. A já tam pořád stál, měřil si sám sebe v zrcadle a řešil tu pitomou otázku.
Monika, holka co zvládnu a nebo Tamara, holka, o které jsem si myslel, že je předvídatelná a pak mě překvapila. Já mám rád překvapení. Mám rád život. Dokouřil jsem a vajgla mrsknul do umyvadla. Rukou si přečísl vlasy a vyšel ven.
Holky se spolu bavili a můj příchod je přerušil. Monika se na mě podívala trochu plaše a Tamara mě sjela pohledem jako kočka. Posadil jsem se vedle Moniky a přendal si k ní pivo.
„A co ty vlastně děláš?“ zeptal jsem se jí jakoby nic a koutkem oka se podíval na Tamaru. Seděla zkoprnělá údivem.
„Já studuji gymnázium. Letos maturuju.“
„No a co tě baví, co chceš v životě dělat? Po gymnáziu musíš ještě na vejšku, ne?“ zahrnul jsem jí otázkama.“
„Asi nějaký humanitární obory. Sociologii nebo pedagogiku.“
„A to tě baví?“
„No zajímám se o to.“
„Pracuješ ráda s dětma?“
„No ještě jsem neměla příležitost, ale přijdou mi roztomilý.“ Prd o tom věděla, to bylo jistý a byla úplně obyčejná. Tuctová holka co ví houby o životě a teprve houby o tom, jak život žít.
„To je fajn. Tamaro?“ otočil jsem se na ní: „můžu teda u tebe spát?“
„No, ale jdu za chvilku, na tom hajzlu si byl celou věčnost. Hele jdu si támhle pokecat s kámošem, tak já si tě pak vyzvednu, jo?“
„Jasný.“
Pak jsem se věnoval Monice. Kecali jsme o všem možném, až mi ruka sjela na její stehno, jakoby automaticky. Svojí rukou mi taky přejížděla po stehně, nahnula se a já jí políbil. Pak jsem tak strávil asi 15 minut. Nakonec se ozval močák a odběhl si na záchod. Když jsem se vrátil stála tam Tamara, že už musí jít, tak jestli chci, že mám jít s ní. Podíval jsem se na Moniku. Chtěl jsem, aby řekla, že můžu spát u ní, že to není problém, jestli chci. Bál jsem se jít s Tamarou, nevěděl jsem proč, ale bál a i těšil. Chtěl jsem, aby to rozhodla Monika. Místo toho řekla jen: „Už musíš? To je škoda.“
„No víš, já bych jinak neměl kde spát, děvče moje zlatý,“ usmál jsem se na ní a v duchu řval, aby mě pozvala k sobě.
„To je mi jasný, tak se ještě někdy ozvi, jseš fajn kluk.“ Postavila se, objala mě a políbila. Vzal jsem si věci, zaplatil u baru zmizel s Tamarou po schodech na horu do úplný tmy.

Kapitola III.

2009-03-11T10:48:00.001-07:00

Hrad Pýcha je místo, které bývalo ve středověku označováno, jako nedobytné. Samozřejmě, jako většina takových míst, byl hrad několikrát dobyt (ale nikdy vypálen) a měnil svoje panovníky. Dnes mu vládne, stejně, jako celému městu, padesátiletý Daniel Ředkev. Daniel nemá žádné syny, jen jednu dceru, kterou zplodil ze svojí první a poslední manželkou (zemřela tři roky po narození dcery na rakovinu). A i o dceru nedávno přišel, když vyšla do Starého města na procházku a už se nevrátila.
Daniel zmobilizoval celou Městskou hlídku, která propátrala snad každý kámen ve městě, ale jeho dceru nenašli a rok na to byla oficiálně prohlášena za mrtvou. Pohřeb, ač bez mrtvé dívky, to byl velkolepý. Všichni se majestátně za peníze panovníka ožrali a veselili až do pozdních nočních hodin.
Jen Daniel seděl v čele velkého hodovního stolu, hlavu založenou do dlaní a potichu brečel.
Když si potom k ránu šel lehnout, nalezl na posteli dopis, ve kterém byl důrazně varován, aby o něm nikomu neřekl, protože jinak jeho dcera přijde skutečně o život. Danielovo srdce radostí poskočilo, protože se dozvěděl, že jeho dcera je stále někde na živu. Stejně, jako mu vesele poskočilo srdce, zamrazilo ho, když četl další řádky. V nich stálo, že Mariana (jak se jeho dcera jmenovala, po nejoblíbenější knižní hrdince jeho ženy) je sice stále na živu, ale král jí za živou nesmí prohlásit, jinak stejně jako v případě, že by se někomu zmínil o dopisu, Mariana zemře. Dál byly pokyny, že každý měsíc mu přijde podobný dopis v nichž budou pokyny o jeho rozhodování v radě města a jestli se jich nebude řídit? Mariana zemře.
Daniel se posadil na postel, zapálil si panovnickou cigaretu a přemýšlel, až nad Pýchou vyšlo slunce.
Danielovu bledost v následujícím měsíci přisuzovali jeho věrní k definitivní ztrátě jeho dcery a neptali se jej, co ho trápí. Pak skutečně přišel další dopis, ve kterém byla i fotografie Mariany.
Stále stejně krásná, v nových šatech stála vyfocená v temné místnosti, kde za ní šla rozpoznat jen cihlová zeď a o té by se dalo pochybovat, že byla skutečná. Mariana se na fotografii usmívala a jakoby očima vysílala signál, že je v naprostém pořádku.
Daniel se rozplakal štěstím (i když polovičním) a druhý den při zasedání rady vetoval zákon o zákazu kouření na veřejnosti, který před několika měsíci sám navrhnul.
Každý měsíc pak dostal fotografii svojí dcery, na které bylo vidět, že jí rostou vlasy, a že s ní únosci nezacházejí jako s dobytkem.

To se událo několik let před tím, než Tonda Smeták dostudoval gymnázium a konečně mohl zavolat na číslo z vizitky. Přesně deset let před tím, než do města přišel Sweeper, aby naháněl strach těm největším drsňákům z Hněvu.
Ale taky se to stalo přesně v tu dobu, kdy začal Honza Brynza přicházet o život.
A kdo je Honza Brynza?

Honza se narodil jako jedno z prvních dětí na Sídlišti. Dokonce tenkrát město vyhlásilo, že prvních sto narozených dětí, dostane finanční prémii, kterou samozřejmě budou čerpat jejich rodiče na plenky a kojeneckou stravu. To se jeho rodičům náramně hodilo, protože podobně jako později Tonda přijeli do města z vesnice, kde prodali svoji malou chalupu a měli akorát na zaplacení bytu. Honzův táta zinscenoval celý to stěhování, protože měl tip na výhodnou práci ve Starým městě, ale jak se nakonec ukázalo, byla to jen finta, jak nalákat do nově postaveného Sídliště novousedlíky. A Honzova maminka měla mateřskou, z čehož se nedalo pořádně vyžít, takže čerstvě narozený Honza vlastně píchl rodině finanční injekci.
Ačkoliv se nikdy Honzovým rodičům nedařilo, vždycky se usmívali a vedli Honzu k optimistickému pohledu na život. Jednou třeba přišel Radim, jak se jmenoval Honzův táta, o něco později z práce (kterou si nakonec našel v nově postavené továrně na východě města) a pravou ruku měl schovanou v šátku. Malý Honzík byl první, kdo ho uviděl, protože ho netrpělivě očekával z domácím úkolem: „Ahoj tati… proč máš tu ruku v šátku?“
„Mám ji v něm položenou,“ usmíval se Radim.
„A proč jí máš položenou?“ vyzvídal Honza.
„Protože jí mám zlomenou… spadnul mi na ní takhle velký stroj,“ a snažil se rozpřáhnout ruce, což kvůli té postižené vůbec nešlo a vypadalo to komicky. Malý Honza se rozchechtal dětským smíchem tak nahlas, že tím přivolal z kuchyně maminku. Ta chvilku koukala, co se to v předsíni děje, ale nakonec se sama neubránila úsměvu, když viděla Radima, jak se snaží rozpřáhnout svojí zmrzačenou ruku a pod ním se válí smíchy její syn.
Radim nakonec nemohl nikdy z pravou rukou už pořádně hýbat, ale v práci si povýšil na kontrolora bezpečnosti, přičemž jen chodil a levou rukou odškrtával na formulářích ano/ne.
Kamila Brynzová (maminka) si našla práci v redakci místního humoristického časopisu, za což sice nedostávala moc peněz, ale aspoň se nenudila doma u plotny. Často Honzovi říkala: „O peníze nejde, hlavně, když můžeš naplno žít.“ Je pravda, že to říkávala z povzdechem, když si večer sedla k televizi a dávali nějaký cestopisný dokument, ale to bývalo zřídkakdy a Honza si nakonec nepamatoval, že by viděla maminku někdy smutnou.
Základní školou se prořítil jako uragán a nastoupil Gymnázium Jana Urbana. První setkávání s alkoholem, lehkýma drogama, láskou a sexem to bylo něco, co si naplno užíval a myslel si, že je jako ostatní v jeho věku. Pak přišlo první setkání se smrtí, které ho v pravdě vyděsilo, ale až po pátým si uvědomil, že nejspíš nebude stejnej jako ostatní.

Jednoho bouřlivého večera na severu v lesích, kde byl Honza zrovna na kursu pro zdravotníky. Nebe bylo arénou božských zápasníků, blesky jejich zbraní, hromy jejich nadávkami a déšť jejich potem. Všichni byli zalezlí ve stanech, když si Honza vzpomněl, že potřebuje na záchod. Jeho spolubydlící mu radil, aby nebláznil a bouři přečkal. Brynza radu poslechnul, ale bouře nekončila a on to nakonec nevydržel, vyběhnul ze stanu a rozeběhl se k nejbližšímu stromu, na který by nebylo vidět z ostatních stanů. Byl to stoletý dub, kterýmu ten den dotikali hodiny života, protože právě ve chvíli, kdy Honza vykonával svojí potřebu, udeřil do stromu blesk. Kůra stromu explodovala a rána odhodila zparalyzovaného Honzu o několik metrů dál, kam na něj dopadla odštípnutá dvousetkilová větev. Déšť naštěstí skoro hned uhasil požár stromu i větve.
Ze stanu se vyhrnula hromada lidí v pláštěnkách a všichni propadli tomu, že je s Honzou konec. Holky se svíjeli na zemi a řvali, čímž skoro přehlušili běsnění hromů a kluci se chytali za hlavu. Jen ti nejstatečnější z nich se přiblížil k větvi, pod kterou ležel Honza s očima dokořán. Pak zamrkal. Všichni se zaradovali, sehnali nějakej klacek, jako páku a společnými silami dostali Honzu z pod větve. Z pinďoura se mu lehce kouřilo, což celou historku posunulo do absurdna a ti, kteří to ten den zažili, i když se dávno rozešli a nikdy se neviděli, příběh o klukovi, který přežil ránu bleskem, explozi stromu, tunovou (vždycky se přehání) větev, která na něj spadla z výšky dvaceti metrů (byli to asi tři metry, ale jak říkám – přehání se) a nakonec se zasmáli tomu, jak se mu kouřilo z ocasu.
To bylo ono první setkání se smrtí v životě Honzy Brynzy, které by přešel a sám by to vyprávěl, jako vtipnou historku nad pivem v hospodě, kterou by mu však nikdo nevěřil, ale to by takových historek v dalších letech nesměl zažít desítky.

Když byl ve druháku, tak se seznámil s podivným prvákem. Honzu fascinoval zejména červený šátek, který ten kluk nosil pořád na hlavě. Díky němu si ani zprvu nevšimnul koštěte, které tahá onen prvák všude sebou.
Seznámili se na chodbě. Honza tam stál a bavil se dvěma holkama z vyššího ročníku, když si všimnul červeného šátku, který se blížil k automatu na čokoládu.
„Ahoj.“ Ani se nerozloučil s dívkami a už byl u Tondy.
„Ahoj?“
„Neboj, neznáme se. Já jsem Honza. Strašně se mi líbí ten tvůj červený šátek, když jsem byl malej, tak jsem měl akorát jeden šátek s lebkou, ale pak jsme blbli s kámošema u jednoho jezu a já se pomátl, házel proti proudu vody ve šlajsně ten šátek a pak ho lovil a nakonec mi odplaval a už jsem ho nenašel. Ale máma říkala, že to taková škoda není, když šátek nenosím, že aspoň nebudu plešatej.“
„To já ho nesmím sundávat.“ Odpověděl zaskočeně Tonda, protože nečekal, že ten na škole celkem populární kluk, se s ním bude bavit. Hodil několik mincí do automatu a objednal si čokoládu: „Já jsem Tonda.“
„Těší mě.“ Usmál se Honza a zrakem zavadil o holky, které ho stále pozorovali: „Chceš seznámit s holkama? Tohle je Zuzana a ta druhá, to se podrž, taky Zuzana.“
„Ahoj,“ pozdravil Tonda holky a pokusil se napodobit Honzův úsměv: „já jsem Tonda. Pozdravili ho taky a rychle se rozloučili s Honzou, že už se blíží konec přestávky a ony musejí na hodinu.
„To já na hodinu nijak nespěchám, máme starou Petržílkovou a ta než se dovalí do třídy, to už skoro konec hodiny. Taky jí máte?“
„Ne.“ On by Tonda rád řekl více slov, ale žádná vhodná ho nenapadala. I když byl Tonda odvážný, před cizími lidmi se neuměl úplně odvázat: „Já mám teď hodiny volna, protože holky mají tělocvik.“ Vymáčknul nakonec ze sebe.
„To máš dobrý. Půjdeš se mnou na cigáro…?“
„Ale vždyť už je skoro konec přestávky.“
„Vždyť jsem říkal, že se tam ta Petržílková dovalí za dlouho dobu, a když přijdu už po ní, tak jí jen řeknu, že jsem měl velkou sračku a ona mi to odpustí. Jdem?“
„Tak počkej chvíli, jen si skočím pro… mikinu.“
Tonda se do dvou minut vrátil oblečený v mikině, ale i s koštětem v ruce. Honza na to nic neříkal, jen ho pobaveně sledoval. Vyšli před školu a zapálil si: „Ty nekouříš?“
„Moc ne.“ Tondovo koště zasvištělo za odhozenou zápalkou a smetlo jí k zídce školy.
„Tvoje koště…nikdy ho neodložíš?“
„Málokdy.“
„Hmmm. A umíš s ním nějaký triky? Víš, jako takový ty žongléři s tyčemi, jak si to točí za zády a podobně.“
„To mě nikdy nenapadlo…“ zamyslel se Tonda: „ale umím dobře metat.“
(Mimochodem tenhle okamžik byl zlomem, po kterém začal Tonda trénovat s koštětem i jiný věci, než jen metání)
Určitě to nebylo léto nebo zima, protože slunce nepálilo a kosa nekousala. Kluci tam stáli ve v mírném větru sami dva. Honza s cigaretou v ruce se snažil spřátelit s tím podivně tichým Tondou a ten potěžkávaje si svoje koště, měl pocit, že získává kamaráda. Ono se říká, že přátelství hřeje, takže kdyby přece byla zima, tak klukům by nebyla a někdy se říká, že vždycky může přijít ledová sprška, takže kdyby bylo léto, tak by slunce nepálilo, protože se právě ze školy přiřítil ředitel: „Co tady děláte? Jak to, že nejste na hodině pane Brynza!? Za tohle Vás čeká napomenutí a nemyslete si, že se tomu tentokrát vyhnete! A kdo je to s Vámi?“
„Já se omlouvám pane, ale…“
„Žádný ale a upaluj do tý školy a Vy taky!“ zamířil svůj kostnatý ukazováček na Tondu.
„Já mám hodinu volna a prstem se neukazuje.“ Napomenul ho Tonda, čímž šokoval Honzu, který měl dojem, že Tonda je plachej kluk a ředitele málem trefila mrtvice: „Co?!?“
„Můj táta mě vždycky praštil přes prst, kterým jsem na někoho ukázal.“ Honza se vzpamatoval a rozchechtal se na celé kolo, ale ředitel stále stál zkoprnělý na místě. Drzost toho kluka (kterýho si už určitě všimnul, když má ten šátek na hlavě) mu vzala světácká slova z úst.
Honza se se smíchem rozloučil s Tondou a odhodil cigaretu na zem, čehož si ředitel nevšimnul nejen díky svému zkoprnění, ale i díky tomu, že Tonda bleskově máchnul koštětem a nedopalek letěl do blízkého kanálu.

Po škole se sešli a zašli společně na pivo do hospody, kde Honza věděl, že jim nalejou. Trochu nedůvěřivě sledoval výčepní nového hosta, který si sebou přinesl koště, ale pivo mu nalil bez řečí.
Honza vzal sebou ještě několik svých přátel, kterým živě vyprávěl, jak Tonda bez problémů srovnal pana ředitele jednou větou a těm lidem, kteří musejí na někom vidět něco víc, aby si ho začali vážit, daroval novou školní ikonu. Tonda si tedy našel přátele (i když za jediného kamaráda z nich považoval otevřeného Honzu, který se tak blbě nevyptával na koště, jako všichni ostatní v hospodě) a poprvé v životě se po dvou pivech opil tak, že ho musel Honza táhnout domů. Opil se tak, že málem v hospodě zapomněl svoje koště. Opil se tak, že poblil ulici, kterou těch několik let až úzkostlivě střežil, před každým smítkem.
Druhého dne přísahal vizitce nalepené na zdi, že jestli se ještě někdy opije, tak nebude blít na chodník, nýbrž vždycky do křoví nebo na trávník.

A Honza, když se vracel od Tondy ke svému baráku a pískal si melodii, kterou tehdy vyhrávali v rádiu snad dvacetkrát denně, zažil tu chvíli, kdy přestal věřit v to, že všechna předchozí vyváznutí z osidel smrti, byla jen pouhá náhoda.
Aby se dostal co nejrychleji ke svému domovu, zvolil cestu autobusem. Bylo teprve šest hodin večer, tedy doba, kdy se lidi vracívali z práce, ale autobus byl zcela prázdný, až na Honzu a pana řidiče. Ten když viděl, že veze jen jednoho mladého kluka, rozparádil svojí káru a snažil se překonat všechny svoje rekordy na trati, kde většina zastávek byla „Na znamení.“ V jednom úseku cesty byla nedodělaná silnice rovnou před ostrou zatáčkou do leva. Zkušený řidič si to uvědomil příliš pozdě (asi o dvě vteřiny) a autobus neubrzdil, dostal smyk a ze srázu, který byl za zatáčkou, vrhnul několik kotrmelců do řeky.
Honza byl chvíli omráčenej, ale voda, která natékala do vozu ho probrala. Naštěstí tenkrát dělali autobusy z pevnou konstrukcí, takže se na žádným místě autobuse neprotlačil nijak moc, jen se roztřískalo několik oken, kterými teď natékala ta voda. Prodral se až k místu řidiče, kde se válel řidič z rozbitým čelem. Honza mu zkontroloval tep, a když se ujistil, že je ještě na živu, pokusil se ho probrat. Když řidič nijak nereagoval, vytáhnul ho ze sedačky a pokusil se jej přehodit přes rameno. Jenže „závodník“ nebyl zrovna tintítko. Byl jedním z těch, co rádi sedávají před televizí a peskují svoje děti o nebezpečí Starého města, při čemž tloustnou. Jeho sto kilo bylo pro statného Honzu trochu moc a už byl po pás ve vodě. Pak ho napadlo vodu využít ve svůj prospěch. Rychle otevřel stropní větračku, počkal, až voda zcela zaplní autobus a těsně před tím, než se tak stalo, zadržel dech, pod vodou popadnul řidiče a větračkou vyplaval na hladinu řeky. Naštěstí nebyli daleko od břehu a řeka v tom měsíci neměla silný proud, takže už v klidu doplaval ke skupince lidí, která se shromáždila, aby sledovala potápějící autobus.
Z Honzy se nestal slavný hrdina, který zachránil autobusáka. Hlavně díky tomu, že v autobuse nechal batoh, ve kterém měl peněženku i s občankou a zasahující hlídce, pak řekl falešné jméno a rychle se ze scény vytratil.
Pro Honzu bylo tehdy důležité, že si uvědomil, že má jakousi schopnost přežívat neuvěřitelné situace. Bohužel se ona schopnost spojila s tou, která obsahuje zvláštní talent, se do nebezpečných situací dostat.

Byl to již desátý rok od údajné Marianiny smrti. Daniel Ředkev seděl ve svém pokoji a prohlížel si fotoalbum, ve kterém byl vidět každodenní vývoj jeho dcery. Když jí unesli, bylo jí patnáct a na svůj věk byla tehdy dost vyvinutá (to dělá modrá krev). Na poslední fotce z alba jí bylo tedy dvacet pět let. Stále pevný pohled do foťáku, který říkal nešťastnému otci, že je jeho dcera v pořádku. Když si ale teď prohlížel album, rozplakal se, protože si uvědomil, že svojí dceru zná jen z těch fotek, ale posledních deset let jí nemohl obejmout a čuchnout si k ní. Nevěděl, jestli je stále nevinná, jestli je hodná, jestli ho má vůbec ještě ráda, protože jí dosud neosvobodil.
Taky v ní viděl svojí mrtvou ženu, které se Mariana podobala už jako dítě, ale nyní jí skutečně byla.
Daniel se natáhnul na postel a položil si album na prsa. Zavřel oči a začal plakat. V hlubinách největšího zoufalství dostanete nápad, ale ten nápad je stejně zoufalej, jako ty hlubiny, odkud vzešel. Daniel si vzpomněl na jednu historku, kterou slyšel asi před dvěma lety, když byl na diplomatické cestě po jedné cizí zemi.
Dorazil tehdy do města, které se zdálo být dříve honosné, ale teď vyvěšovali z mnohých oken černou látku, která vyjadřovala smutek nad mrtvými. Zeptal se jedné paní, co se ve městečku přihodilo, jestli tam neřádí náhodou mor. Paní se na patě otočila a odběhla pryč. Daniel došel až do vévodského paláce, který správně vévodil městu. Dočkal se přijmutí u Vévody a ten mu na jeho dotaz odpověděl: „Ve městě bylo dost problémů, asi jako v každém jiném městě. Snažil jsem se to nějak řešit, ale výsledkem vždy byli ještě větší problémy.
Pak začaly ty vraždy. Začalo to nevinně jedním výstřelem, pak jsem se doslechl, že lid si šeptá o jakési tajemné postavě, která přišla vyvraždit město. Moc jsem tomu nevěřil, ale pak se objevil ve městě další člověk. Byl z cizí země a říkal si Tony Pátrač. Tvrdil, jde po stopě jakýhosi Sweepera, kterej je noční můrou města a spousta jinejch přehnanej keců. Preference měl slušné, ale když jsem ho pověřil pátráním, vraždy se rázem přiostřili. Tony byl Sweeperovi pořád na stopě, ale on stále o ten malej krok před ním. Nakonec Tony přišel a prohlásil, že Sweeper dokonal svojí práci a ve městě už není a dneska ráno Tony z města odešel taky. Nevím pořádně, co se tady stalo, ale když moji lidé prošli záznamy o těch zavražděnejch, dozvěděli se, že všichni do jednoho byli kriminálníci. Takže teď vůbec nevím, co se v mém městě stalo a musím to hlásit králi.“
„A není možný, že celou tu dobu byl tím vrahem Tony?“ zeptal se Daniel.
„Taky jsem si to chvíli myslel, ale na všechny ty vraždy měl alibi. Vždyť s ním většinou byli moji vlastní lidé, protože většinu času pátral. A nepátral špatně tenhle Tony. Při hledání toho tajemného Sweepera odhalil jen tak mimochodem spoustu jinejch špinavostí, ale co naplat, když Sweepera nechytil?“
Pak byl Daniel pozván na slavnostní oběd, vyměnili si s Vévodou dary (ona to nebyla cesta k tomuto vévody, takže Daniel vyštrachal ze svých zásob jen flašku kvalitní ořechovice) a rozloučili se.
Ještě před odchodem se Vévoda naklonil k Danielovi: „Ještě něco… Tony mi tady nechal kartičku ze svým telefonním číslem, kdyby se náhodou někdy zase Sweeper objevil. Říkal, že to nejspíš nebude nutný, protože jednak je mu furt na stopě a jednak se Sweeper nikdy nevrací do měst, ve kterých už byl. Tak jsem vám tady, příteli, to číslo napsal, kdyby jste měl někdy podobné problémy.“
Jak se teďka Daniel válel v hlubinách zoufalství na své posteli, zapomněl, že o své uvězněné dceři nesmí dát nikomu vědět, vylovil z šuplíku číslo a vytočilo ho.

Kapitola II.

2009-03-10T07:53:00.000-07:00

Je docela těžké představit si velikost a komplexnost Sídliště. Ono to vlastně není tak těžké pro lidi, kteří sami bydlí na sídlišti a někdy se cítí, že ty panely kolem nich nemají konce. A teď si představte největší sídliště na světě, které najednou vyrostlo na pravé straně řeky u jednoho starého města. Sídliště, jehož komplexnost zahrnuje desítky škol, stovky supermarketů, dva místní fotbalové kluby i z vlastními hřišti, promyšlený autobusový systém, tři parky, spousta plevelu mezi panely a hlavně desetitisíce občanu, kteří v onom sídlištním systému přežívají. A to ani nemluvím o tom, že páni projektanti se trochu sekli s odhadem počtu lidí, kteří se do Sídliště nastěhují a tak paneláky na Jihu jsou zcela neobydlené (když nepočítáme těch pár bezdomovců, které ale vyhání z neznámých důvodů Městská hlídka.

Je ještě těžší si představit, že se tito lidé ze Sídliště bojí v noci přejít řeku, aby se dostali do Starého města. Ten strach možná pramení z toho, že Sídliště je tu teprve dvacet let a noví přistěhovalci z okolních vesnic a jiných měst, neměli o Starém městě zrovna nejlepší představy, a tak strašili svoje děti takovými těmi povídačkami, že ve Starém městě v noci straší (vylézají čerti z kanálů a chytají malé děti za nohy, aby je mohli vtáhnout sebou nebo velmi populární povídačky pro dívky pubertálního věku o úchylech s nachloroformovanými kapesníky, kteří je omráčí a potom vezmou sebou do svého prohnilého sklepa, kde je znásilní). Tahle vystresovanná děcka pak dorostla a v noci se raději zavírala doma, kde se koukala na pořady v televizi.
Oni popravdě lidi ze Starého města docela za tohle nesnáší lidi ze Sídliště a sami moc nepřecházejí řeku, i když mládež zde vyrůstající si najde cestu na největší diskotéku ve městě, která se nalézá právě na Sídlišti. (Samozřejmě, že i na Starém městě jsou kluby, ale kdo by furt chodil do klubů, kam se mládež ze Sídliště bojí jít?) A to se pak strhávali rvačky, protože kluci ze Sídliště si byli jistí, že kluci ze Starého města jsou oni úchylové a snaží se jim znásilnit holky. Kluci ze Starého města se jen tak nedali a často je zpátky domů rozvážela Městská hlídka.
Ona se těžko popisuje nenávist, která pramenila ze strachu a nepochopení, mezi Starým městem a Sídlištěm.¨
Ze statistik, které se vedou na Pýše, se dá jasně říci, že nejvíce zločinů, se odehrálo stejně na Sídlišti a mnohdy byli oběti ze Starého města. Ale to neřeknete lidem, kteří žijí ve svých panelových klecích a televize je krmí drsnými krimi příběhy odehrávající se většinou na starých a tajemných místech. Mnohdy se takový lidé bojí i do lesa, na nákup či vystrčit hlavu z bytu a šíří kolem sebe xenofobní chlad, který přechází na ty mladý.

I malého Tondu maminka často strašila historkami o hrůzách Starého města, ale ten je poslouchal často spíše fascinován, než vyděšen.
Třeba: „Včera paní Omáčková v trafice říkala, že slyšela od jedný svojí známý, že se na Starým městě ztratil malej kluk a už je určitě přivázanej k nějakýmu starýmu topení a jeho otrokáři ho bičujou, dokud z něj nevymlátěj poslední zbytek dětské duše.“
A malý Tonda přběh poslouchal a usmíval se od ucha k uchu. Když to paní Smetáková spatřila, přidala ještě jednu, jak říkávala, ze života: „…jen se směj, ale to si neslyšel o tom chlapci… jak jen se jmenoval… Stanislav Buček. Byl to takovej tlustej kluk, ale chodil léta na karate a byl snad mistrem republiky. Jednou… to mu snad bylo třináct let… se zvedl a povídá svojí nešťastné matce: Já se půjdu v noci podívat na Pýchu. Paní Bučková lomila rukama a zapřísahala ho, aby to nedělal, ale on jen na to: Mami, vždyť já umím karate. Pro jistotu ho stejně starostlivá paní Bučková zamknula v jeho pokoji, ale on se ten tlusťoch dostal po bleskosvodu dolů a to bylo naposledy, co ho zaregistroval někdo známej. Viděli, jak se něco tlustýho valí po bleskosvodu z pátého patra.“
„A to si slyšela mami odkuď?“ zeptal se nevinně Tonda.
„Povídala to jedna paní v krámě. Prý to byla ona, kdo viděl tu tlustou šplhající kouli.“
Tonda se usmál a přikryl usínající paní Smetákovou láskyplně dekou, pak si stoupnul na balkon a koukal několik dlouhých minut přes řeku na Staré město.
Paní Smetáková na Sídlišti dost sešla. Z pracovité ženy, která celý svůj život pracovala a byla v pohybu, se stala rychle stará paní, která si ráda přihnula z flašky, když si pustila televizi. K životu jim s Tondou stačil vdovský důchod a byt měli zaplacenej z prodeje baráku.
Přesto si jí její syn vážil a měl jí rád, i když v šest večer byla většinou už na mol a nevěděla moc co povídá. Pro každýho jinýho kluka, kterýmu bylo tou dobou 14 let by to bylo naprosto ideální. Mohl se vypařit večer ven a řádit venku s kumpány, kopat do popelnic, plivat po lidech nadávky, kouřit cigarety v rondelu, snažit se dostat do Smilstva a balit první holky. Ale Tonda byl jinej.
Děti ve škole se mu vyhýbali, protože si mysleli, že je divnej, když nosí na hlavě červený šátek a nikdy ho nesundavá. Stejně tak koště, které odkládal sice v šatně, ale jakmile ze školy odcházel, hned si ho bral do ruky a láskyplně si s ním hrál. Xenofobií nabité děti se mu proto často smály, ale on je ignoroval a kašlal na ně, protože věděl, že on dělá něco pro svojí budoucnost.
Tak tedy po večerech, když máma usnula, vyrážel Tonda do ulic se svým koštětem a zametal. Čím déle to dělal, tím více měl zmapované a prozkoumané Sídliště a tím víc ho lákalo Staré neprobádané město (Ono se do Starého města samozřejmě chodila, za památkami a tak, ale jen ve dne).
Jednoho večera se osmělil a dorazil až k mostu, který spojoval Sídliště ze Starým městem. Na straně sídliště tu stál stánek z občerstvením, který se jmenoval Obžerství. Už bylo po setmění a ulice osvětlovalo jen oranžové osvětlení a většina oken v panelácích svítila svitem blikající televize. U stánku se opíralo několik několik dělníků, vracejících se z práce. Někteří pojídali klobásy, jiní hermelín v housce a další se jen opíjeli levnou vodkou.
Tonda si bufet pamatoval zejména díky jeho dynamické bufetářce, která se tam v kukani oháněla a smažila všechno možný, jak nejrychleji to šlo, protože Obžerství bylo velice populární a málokdo se na cestě ze Starého nebo do Starého města nezastavil. I on, ten první rok, kdy se s mámou nastěhovali, uprosil paní Smetákovou, aby mu koupila párek v rohlíku. Když tam tenkrát stáli ve frontě a konečně na ně přišla řada, vykoukla obtloustlá bufetářka a zařvala prokouřeným hlasem: „Co to bude?!“
„Párek v rohlíku.“ Odpověděl mechanicky vyděšený Tonda.
„A s čím!?“ to vyděsilo Tondu natolik, že utekl o dvacet metrů dál a počkal na mámu, až mu párek v rohlíku donese.
Nyní stál stejných dvacet metrů od bufetu, opřený o koště jen o drobet starší. Na sucho polkl, zametl trochu prach před sebou. Pak, když nahmatal v kapse třicet korun, konečně se odhodlal. Narovnal ramena, upravil šátek na hlavě a rozešel se ke svému cíli.
„Kečup nebo hořčici?!“ vyděsila ho ostrá slova paní bufetářky. Ale uklidnil se, když si uvědomil, že to není dovětek z minulého setkání. To se jen statná paní Bufetářka (proč tam nešoupnout to velké B?) snažila zeptat, s čím si dá viditelně nervózní muž z knírkem před Tondou svojí klobásu.
Pak přišel na řadu Tonda.
„Co to bude?!“ zeptala se Bufetářka a měřila si toho podivného kluka svým zkoumavým pohledem: „Ty si tu už jednou byl, že?“
„Před lety.“ Šptil Tonda.
„A dával sis tenkrát párek v rohlíku a zbaběle si utekl, že?“
„Ano, prosím.“ Tonda se červenal stejně, jako jeho šátek.
„Tak vidíš, že mám dobrou paměť!“ srdečně se rozchechtala paní Bufetářka: „ale tenkrát si tu byl s maminkou, ne? Nejsi příliš malej na to, potloukat se tu takhle po setmění?“
„Mě už je 14,“ zaoponoval Tonda.
„Tak to si teda velkej kluk. Co to bude?“
„Prosil bych jeden ten hermelín v housce.“
„A s čím…“
„… s tatarkou, prosím.“ Dodal rychle Tonda.
„Hele chlapče, na co máš to koště?“ jeden z těch typů, co nepoznáte jejich věk, protože mají alkoholem sešlou tvář a nafouknutý nos, se otočil na Tondu. Tomu se na chvíli zatočila hlava z alkoholového výparu, který vyšel chlapíkovi z pusy, ale odpověděl: „Ten mám prosím na trénování metaní, jednou ze mě bude metař.“
Chlap na něj podivně koukal. Možná nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel z úst toho štěněte: „Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“
„Já…“
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval větu opilec a Tonda tam stál úplně zkopnělý, knedlík v krku a neschopnej se jakkoliv pohnout.
„Ty si ze mě děláš chlapče prdel?“ opakoval opilec potřetí a stále se rovnal nad skrčeného Tondu a rozpřahoval svoje medvědí dělnické pracky.
„Já… ne.“
„Ze starýho Rudouse si nikdo chlapče prdel dělat nebude!“ dřív, než stačili dopadnout jeho ruce na Tondův krk, skácel se omráčený k zemi. Za ním stál jinej chlápek. Oranžová vesta, na který byl jasný nápis „Městské služby“ dala jasně Tondovi najevo, že ho spasil anděl. Že ten anděl měl dlouhé umaštěné vlasy pod zelenou kšiltovkou, to přišlo chlapci ještě kouzelnější.
„Říkal si chlapče, že by si chtěl být metařem?“
„Ano.“
„Ukaž koště.“ Chlapík potěžkal Tondovo koště v ruce, udělal s ním několik cvičných pohybů ve vzduchu, čímž zvířil trochu prach kolem Obžerství a nakonec ho vrátil Tondovy zpátky do natažené ruky: „Dobrý koště.“
„Děkuji, pane.“
„Nejseš to ty, co se po večerech pohybuje po Sídlišti a zametá ulice?“
Tonda chvíli nevěděl, co odpovědět, protože netušil, jestli jeho činnost nebyla trestná, ale nakonec přisvědčil.
„To je dobrý,“ Usmál se ukázal svoje čisté zuby: „moji chlapi si vyprávějí už historky o ulicích, ve kterých nemají žádnou práci a můžou se flákat.“
Paní Bufetářka podala Tondovy hermelín, který ho se vzrušenou rukou převzal a chtěl se co nejdříve ztratit z toho místa.
„Počkej chvíli,“ zastavil ho chlapík a otočil se k Bufetářce: „dej mi Ivčo to co vždycky, prosím.“ Ta mu podala paklík šesti plechovek s pivem. Zaplatil a poděkoval a otočil se zpátky na chlapce, který přemýšlel, jak nejrychleji utéci a zároveň o zálibě, kterou nacházel v tom neznámém muži.
„Jak se jmenuješ chlapče.“
„Tonda Smeták.“
„Pěkný jméno. A kolik ti je?“
„Čtrnáct let.“
„To jseš docela mladej, takže tě k sobě do práce nemůžu vzít, ale víš ty co? Tady máš mojí vizitku a až vystuduješ nějakou školu a budeš stále chtít dělat metaře, tak se mi ozvi. Číslo snad nezměním. Už mám to samí dvacet let.“
„Děkuji.“
„Tak se měj a hodně štěstí a na tyhle si dávej lepší pozor.“ Plivnul po ležícím ožralovi, otočil se a přes most odešel na Staré město, což Tondu ještě více nadchlo.
Celý rozrušený se pak vracel k domovu, koště za sebou jen táhnul a na hermelín, který držel v druhé ruce, si vzpomněl, až když dorazil domů, kde máma chrápala před televizí přesně tak, jak jí tam nechal.
Z šuplíku vzal lepidlo a na stěnu ve svém pokoji přilepil vizitku. Nemohl dlouho usnout, protože nemohl přestat myslet na muže, který se jmenoval podle vizitky stejně jako on:
Antonín Smeták…

Když bylo Tondovy sedmnáct a navštěvoval Gymnázium Jana Urbana na Starém městě, paní Smetáková se opila, usnula u televize a už se neprobudila.
Pohřbili jí na Lenosti (hřbitov na severu města) a Tondovi zůstal prázdný byt. Přivydělával si na život na různými drobnými brigádami a netrpělivě očekával dostudování školy, aby mohl vytočit číslo, ke kterému vizitku ani nepotřeboval, protože si ho za ty léta vryl do paměti.

Omluva

2009-03-09T07:41:00.000-07:00

Velmi se omlouvám, že jsem nenapsal kapitoly dle plánu, ale již od zítřka se k Tondovy, Sweeperovy, Bradáčovy, Elen a ostatní vrátím.

Virus

2009-03-04T03:53:00.000-08:00

17.8.2006 - 3.3.2009

Byla to malá šedivá koule,
která se pořád chtěl rvát
ráda kousala do všeho
živého i mrtvého
dřeva, kabelů, mého prstu

Hledal jsem marně mezi učenými básníky verše,
které by Viruse uctili

Neuctí ho to
V potkaním nebi totiž už neslyší to,
co je mu vysíláno ze světa živých.

V potkaním nebi si hraje s čím chce,
je zase mladý a plný síly

a já trochu sobecky doufám, že ten s kým si hraje
jsem já,
že to bylo to jediné, co vlastně nakonec chtěl
být se mnou,

možná se jeho potkaní nebe skládá z mojí postele,
bráchova pokoje a nejasných vzpomínek na léto,
kdy běhal po trávě,
na ruce mojí maminky, která mu dávala dobrůtek možná víc,
než směl

vedl dlouhý a pro potkana vyčerpávající život,
teď má v potkaním nebi nekonečno energie
a může si dělat co se mu zlíbí

užij si to tam Virusi

Kapitola I.

2009-03-03T05:58:00.000-08:00

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a v tom časopise by se jednoho dne objevila anketa: Co si „myslíte, že má za práci Tonda Smeták?“ Jistojistě by většina respondentů odpověděla, že dělá něco ze smetákem a měli by pravdu.

Když byl Tonda ještě Toníčkem, tak si představoval, že bude přinejmenším astronaut. A kdyby ne astronautem, že by mohl bejt aspoň pilotem stíhačky. Někdy si taky hrál na kaskadéra – to ho jednou paní Smetáková přistihla, jak se polejvá dle svých slov „speciální“ směsí (trocha vody, benzín, jar, prací prášek) a snaží se podpálit. Jindy měl zase kluk bláznivou představu, že by z něj snad mohl být prezident a to mu pan Smeták rovnou vlepil pár facek (před maminkou to obhajoval, jako prevenci). Přesto si malej Tonda v hlavě připravoval proslovy, které si zkoušel, když seděl na kadiboudě.
Jednou, to když si zrovna hrál na dvorku na výrobce biochemických zbraní (trochu směsi, co mu zbyla z kaskadérského pokusu, míchal ve zkumavce s indulonou a trochou džusu, který nechal schválně stát dva měsíce na slunku), se rodiče sešli v ložnici, aby se poradili, co s ním. Táta, jelikož byl silně nábožensky založen, prosazoval klášter, kde mu ty blbiny vyženou z hlavy, zatímco maminka si vzpomněla na starou cikánku, která bydlela kousek za vesnicí, kde tenkrát rodina Smetáků žila.
„A co nám ta stará cikánka asi poví?“ ptal se nedůvěřivě pan Smeták.
„To nevím, ale za zkoušku nic nedáme, ne?“
„Peníze, nebude chtít nějaké?“
„Jak jí znám, tak bude chtít nějakou blbinu, je docela bláznivá. A k tomu jí dáme flašku vína.“
„Jak jako, jak jí znáš?“ nedůvěřivý (což je zvláštní u člověka, který tak silně věří v někoho, koho nikdy neviděl) pan Smeták povytáhnul obočí a vykulil oči, čímž říkal ženě, že se mu na ní něco nezdá. Ta nechtěla přiznat, že jednou u ní byla, protože chtěla vědět, jestli jí je manžel nevěrný (nějak často se tehdy zdržoval v kostele). Cikánka jí tehdy neřekla nic určitého, jen že v tom není žena. Tenkrát jí za to dala paní Smetáková svoje ústřižky nehtů.
„Jestli si pamatuješ Jarmilu. Byla u ní dva tejdny před svojí smrtí a tak si stihla uspořádat záležitosti. V těch dvou tejdnech jsme se jednou sešli a ona mi to, ostatně, jako každýmu ve vesnici, vesele povyprávěla.“
„Aha.“ Ještě chvíli trvalo, než přestal kulit oči, ale pak se uklidnil: „dobře, ale jestli nám neřekne nic kloudnýho, tak kluk půjde do kláštera.“

Nebohý pan Smeták se už nikdy nedozvěděl, co jeho synovi cikánka předpověděla, protože ten večer, když se stavil v kostele, kde s farářem popíjeli mešní víno, dostal infarkt a umřel tak, jak si ho většina blízkých pamatovala nejvíce – s vykulenýma očima.
Proč dostal poměrně mladý muž infarkt? To věděl do jisté doby jen pan Farář. Ale znáte to, dítě vyroste a ptá se po minulosti svojí rodiny. Stejně tak vyrostl i Tonda a navštívil starého pána ve chvíli, kdy popíjel mešní víno na schodech kostela.
„Tenkrát jsme s tvým otcem pili víno. On furt, že tě pošle do kláštera, ale nejprve půjdete ke kartářce. Ptal se mě, jestli je pro něj, jako pro křesťana, správný chodit ke kartářce. A já, jak byl v náladě, jsem povídal cosi o Vesmíru a o nevyzpytatelnejch stezkách života. Poslouchal mě, přikyvoval hlavou a srkal víno. No a pak to přišlo. Otočil jsem se na něj: Víš, Lojzo, poslední dobou se mi zdá, že s námi Bůh není. Jestli vůbec někdy byl…
No a tohle moje pochybení mu způsobilo ten infarkt.“

Tonda byl po smrti otce velmi zamlklý. Přestal si hrát na cokoliv a většinu svého času se opíral o tyč na dvorku a koukal do nebe. Paní Smetákovou samozřejmě smrt manžela taky zničila, ale přenesla se přes smutek právě díky synovy, se kterým to bylo ještě horší než před tím. Jestlí jí před tím vadila synova přílišná fantazie, tak nyní byla celá nesvá z toho, že synovy chyběla jakákoliv dětská invence. Jeho kamarádi se ho snažili vytáhnout, aby šel s nimi na pole chytat myši, ale on se na ně ani nepodíval.
Další den padali večer meteority, ale to byl zrovna den, kdy se malý „astronaut“ koukal do země. A stále držel onu tyč. Paní Smetáková si myslela, že mu tyč snad připomíná otce, i když si neuměla dost dobře představit čím. Ale nechala ho, aby jí držel. Dokud jedl, bylo to v pořádku.
Měsíc po manželově smrti to už paní Smetáková nevydržela, vzala kluka za ruku a vyrazila s ním na cestu k cikánce. Chvíli se vzpouzel, protože tyč byla pevně přidělaná k zemi a on jí nemohl vzít sebou, ale máma mu nakonec podala koště, aby ho měl, jako náhradu. Vděčně ho uchopil a táhnul za sebou. Hned se mu instinktivně zalíbil ten zvuk, když se koště dře o zem a líbilo se mu i, že za sebou zanechává jasně viditelnou stopu v prachu cesty.
Nakonec došli asi kilometr za vesnici, kde v lese sídlila ona stará, ohyzdná, trochu podivná čarodějnice.

Otevřela jim mladá krásná, tak třináctiletá holka. Na hlavě šátek, z pod kterého temné prameny vlasů. Hluboké oči a milý úsměv: „Přejete si?“
„Přišla jsem za kartářkou, je doma?“ osmělila se překvapení paní Smetáková. Malý Tonda za ní zaujatě koukal na barevnou bytost před ním.
„Tetička odjela do města nakoupit nějaké nezbytnosti. Ale docela to s kartama taky umím. Pojďte dál.“
„Já nevím jestli je vhodné…“
„Ale jistěže je.“ Skočila jí do řeči, hbitě vystřelila rukou po koštěti a vtáhla ho i s Tondou do baráku: „Já se jmenuji Eleonora, ale říkají mi jen Elen. Tady se posaďte.“ Usadila je do pohodlného křesla. Díky stromům sem otevřeným oknem svítilo nazelenalé světlo.
„Nechceš si to koště odložit? Tondo?“ zamrkala na vyjeveného Tondu, který pustil ochotně koště z ruky a Elen ho postavila do kouta: „neboj, já ti na něm neodletím“ a cvrnkla jej do nosu.
„…jak víte, že se jmenuje Tonda?“ zachovávala si paní Smetáková odstup.
„Má to přece napsaný na štítku zezadu na tričku, který má naruby.“ Zasmála se Elen: „stačí mít oči, aby ze mě byla dobrá jasnovidka, že?“
Paní Smetáková se usadila vedle syna a nedůvěřivě pozorovala Elen pobíhající po místnosti. Tonda, ten na ní mohl oči nechat.

Vlastně jsem ještě neřekl, kolik bylo tenkrát malému Toníčkovy let. On vlastně nebyl až tak malý. Bylo mu už jedenáct let a trpěl ranní erekcí, stejně jako většina kluků jeho věku. Poslední měsíc byl sice trochu nesvůj, ale před tím, než otec umřel, už pečlivě zkoumal ve vaně svůj ztopořený úd. A jakmile má chlapec ztopořilý úd, už se zajímá zcela přirozeně i o holky, i když s nimi ještě tak docela nerandí.

„Mimochodem mi teta ráno říkala, že přijdete a že mám chtít platbou pramen jeho vlasů. Takže…“ vytáhla Elen z šuplíku nůžky: „…platí se předem.“
„Zajisté.“ Špitla paní Smetáková a čekala, že jí Elen nůžky podá, aby mohla syna připravit o kousek kštice. Jenže ta obešla křeslo a naklonila se k Tondovy ze zadu. Čihla k němu a levou rukou ho pohladila po krku: „neboj, nebude to bolet.“ Šmik. A pramen vlasů vítězoslavně držela v ruce: „nevím úplně přesně, na co tyhle věci tetičce jsou, ale vypadá to, že se i bez finanční platby slušně uživí.“ Povídala zatímco strkala pramínek do pěkně vyřezávané krabičky.
„No a teď ta věštba, jakou byste si přáli? Budoucnost nebo něco intimního? Důvod nějakého Vašeho trápení?“
„Tak asi tu budoucnost. Víte, my jsme se s manželem chtěli zeptat, co z něj bude, ale manžel pak umřel a kluk se změnil. Před tím si furt hrál, po smrti otce stál furt na dvorku a opíral se o tyč…“
„To tedy řeknu rovnou i bez karet, že z kluka bude metař, paní Smetáková.“
„Metař?“
„Metař.“
„Co to je?“ nesmíte se paní Smetákové divit, že neví, co je práce metaře. Vždyť celej život žila na vesnici, kde nikdy nemohla metaře vidět.
„To je takovej uklízeč ulic.“
„Jako když doma zametám podlahu…?“
„Tak on bude uklízet ulice.“
„A je to dobře placený?“
„Třeba v budoucnosti bude, to se můžem kouknout do těch karet.“ Usmála se Elen, vytáhla z kapsy u sukně balíček Tarotových karet. Jednou rukou je vyhodila do vzduchu, kde utvořily na chvíli půlkruh, aby dopadli do obratné druhé ruky. Pak udělala ještě dalších pár fíglů, přitom se však nekoukala na ruce, ani na karty, ale zpříma do Tondových očí, který se v těch jejích úplně potápěl. Jediná osoba, která sledovala neuvěřitelné triky, byla paní Smetáková, takže si nevšimla, co se děje mezi jejím synem a Elen.
Konečně Elen vyskládala karty na stůl a poprosila Tondu, aby na deset z nich náhodně ukázal. Pak je začala otáčet přesně ve stejném pořadí: „nebudu tady plácat, jak nějaká amatérka, že tě čeká daleká cesta, láska, práce, úspěch, smrt v rodině, milenka či milenec. Já ti řeknu, co vidím v těch kartách.
Za rok se odstěhujete s mámou do města, protože nebudete schopní starat se tady sami dva o chalupu. Ty budeš stále divnej a jediný, co na baráku budeš schopnej udělat, bude zametání. Proto se odstěhujete a pořídíte si byt na sídlišti. Začneš navštěvovat školu. Je úplně jedno kterou, protože tvoje práce nakonec stejně bude práce metaře. Budeš mít kamarády, budeš mít i holky. Budeš spokojenej, protože budeš dělat přesně to, po čem tvoje srdce touží.“ Elen vypadala, že skončila.
„To je všechno?“ zeptala se paní Smetáková.
„Dál je něco, v čem si sama nejsem moc jistá, že to vidím správně.“ Elen nevypadala, že by chtěla mluvit o tom, co viděla v kartách dál. Možná jí zarazilo to, že neviděla dál nic. I to se někdy kartářkám stává.
Elen se svým způsobem omluvila: „co byste chtěli za pramínek vlasů?“ ale těsně předtím, než paní Smetáková vzala Tondu domů, sundala si Elen šátek z hlavy a vrazila ho Tondovy do ruky společně s koštětem. „Koště budeš potřebovat, i když jich časem vystřídáš více, ale šátek si nech. Jednoho dne se ti hodí. Neztrať ho!“ a dala mu pusu na tvář.

„Prosím tě, zahoď ten šátek.“ Nakázala paní Smetáková synovi, když šlapali po cestě domů.
„Mě se náhodou moc líbí a chci si ho nechat,“ prohlásil Tonda, a aby ukázal, že to myslí smrtelně vážně, položil koště na zem a obvázal si šátek kolem hlavy.
Paní Smetáková dál nic nenamítala, protože si uvědomila, že to byly první slova, která její syn pronesl od smrti otce.
Tak tam šli po lesní cestě do vesnice, syn s matkou, aby tam začali připravovat svoje stěhování do města.

Kdyby vydávali na Sídlišti časopis o lidech a jednoho dne by dělali anketu, ve které by se ptali: „Jste se svým životem spokojen(a)?“ a tuhle otázku by položili Tondovy Smetákovy, chlapíkovy s rudým šátkem na hlavě, jistě by odpověděl: „Ano, zcela.“

Úvod

2009-03-02T05:44:00.000-08:00

Na světě jsou desetitisíce měst a statisíce vesnic. Některá města jsou větší, jiná menší. Některá nebyla ani zaznamenána na mapě a jiná z ní byla smazána z důvodu utajení. Měst je hodně a lidí v nich ještě více.
Jenže stále je vyšší počet myších nor a snad i obyvatel v nich. Těch nor je největší počet v těch místech, kde ani města nestojí a kdyby vědci nehledali jen zkameněliny dinosauřích kostí nebo děti trilobity, mohli by najít někde v podzemí obrovské zkameněliny těchto myších měst. Nalezli by místo, kde tito malí savci přečkali pád ještěrů, kde se schovávali, když na zemi přišla doba ledová. Kdo ví? Třeba by tam nalezli malou spižírničku a v ní zkamenělý pra-pomeranč či pra-jablko, které spadlo odněkud z pra-stromu a kam si ho myši uložili na zimu, jenže pak je venku sežralo cosi velkého, že mu myší řečí říkali „Swíííít“ a co by jeden z těch schopných lidí, kteří rozumí řeči zvířat, přeložil jako: „Zametač“ a spousta vědců by si pak mohla lámat hlavu, proč tomu stvoření ty myši říkali zrovna Zametač.
Lidi by si ostatně lámali hlavu snad nad vším, nad čím myši v oné době přemýšleli. Jenže lidi si nechtějí lámat hlavu s tímhle a proto ani nehledají zkamenělé nory a v nich praovoce. Lidi mají rádi velké věci a proto pátrají po dinosaurech a rádi si představují, že by ten divoký kraj jednoho dne navštívili a vystříleli si to tam, aby mohli zavěsit nad domácí krb svoje trofeje.
A spousta lidí jen přežívá a nad takovými věcmi neuvažuje.
Ale myši?

Je jedno město a v kanále toho města žijí myši, které dodnes mluví tou prařečí. Je noc. Odvážná malá myš vyráží z kanálu k blízkému kontejneru, aby nalezla pro svoji churavějící matku aspoň kus shnilé zeleniny. Běží mezi kočičími hlavami tak deset metrů. Otáčí se, jestli jí někdo nesleduje. Je to mladá myš, která ještě není zkušená (zkušená myš z toho města totiž moc dobře ví, že mnoho lidí do té části města v noci nechodí a proto je taková myš nakonec líná a nedává pozor) a tak má instinkty našponované až k prasknutí.
Někde se ozve rána z pistole. Myš se s úlekem zastaví a stojí na místě. Několik oken se rozsvítí, ale na ulici samotnou nikdo nevyjde. Myš stále zkoprněle stojí. Vytoužený kontejner má jen deset metrů před sebou a díky nepořádnosti obyvatel, by se mohla dost dobře skrýt mezi odpadky, které vytekly na zem, ale stále ještě stojí. Pak pod sebou ucítí jemné chvění, které zvěstuje, že se někdo blíží. Vystartuje a během tří sekund uběhne onu desetimetrovou vzdálenost. Zachumlá se pod odpadky a jen zvědavě (přesto vyděšeně) vystrčí čumák ven.
Velký temný stín se blíží uličkou a najednou je to lidská postava s kloboukem a v černém kabátu. Nevypadá, že by někam pospíchala. Pak se zastaví na stejném místě, kde ještě před chvílí stála zkoprněla myše, pohlédne ke kontejnerům a myš má co dělat, aby zděšeně nezapískla. Jakoby v pouličním světle problesknul čistý chrup oné postavy, jak se ušklíbla. Ale jde dál.
Někde v ulici, odkud postava vyšla se ozvou zděšené výkřiky.
Myš zapomene, že chtěla svojí churavé matce přinést shnilou mrkev a co nejrychleji vyběhne směrem k nejbližšímu kanálu. Proběhne kolem odhozené boty, ve které žije samotář Styx a přes úzký můstek nad stokou se dostane k místu, kde je ve zdi tenká prasklina, kterou se však dokáže protlačit, až se dostane k místu, kde stojí trubka a po ní svisle sleze dolů, kde se další dírou dostane konečně k noře, která se rozprostírá pod celým Starým městem. Proběhne hbitě tunely, až se dostane do hlavní síně, kde sedí starý myšák s bílým znamínkem za uchem a kolem něj se líně válí jeho věrná družina.
Mladá myš se zastaví a sotva popadne dech, zapíská: „Swííít! Swííít!“

Ve Starém městě je budova. Je trochu starší než ostatní budovy ve městě, ale stále ještě mladší než hrad Pýcha, který tu majestátně stojí už přes tisíc let. Budova je to celkem velká – čtyři patra a jedna věž, která se tyčí ještě nad budovu a je z ní dobře vidět po celém Starém městě. Budova sama nemá oficiální jméno, snad se jen kdysi jmenovala po svém majiteli, ale neoficiálně se jí říká Hněv. To podle restaurace, která už dvě staletí funguje v prvním patře budovy. Dříve to býval klasický šenk, ve kterém chodila žena hospodského v lidovém kroji a hliněnýma tuplákama mlátila o dřevěný stoly, ale dnes je to luxusní restaurace, ve které se pije spíš víno, než pivo. Ale není to luxusní restaurace pro turisty, to by byla mýlka. Dokonce u vstupních dveří stojí vyhazovač, který turisty dovnitř zásadně nepouští.
Proč to?
Protože už od svého založení před těmi dvou sty lety, se tu scházeli různí agitátoři povstání. Ne jen povstání proti státnosti, ale i proti jazyku, módě, rodičům, veganům i masotariánům, proti náboženství a zároveň proti ateistům (samozřejmě, že se často stalo, že se ve stejný den sešli obě skupiny – jak náboženských, tak ateistických fanatiků, a pak se to porvalo, někdy pozabíjelo, ale nikdy se nic nedělo, protože kdo šel do Hněvu, ten musel počítat s nepříjemnostmi).
Jistě si taky říkáte, jak je možné, že vládci města z Pýchy nikdy proti Hněvu nezakročili? Pravda je taková, že Pýcha ze začátku brala moc lehkovážně situaci a za chvíli, už Hněv držel nůž na jejím krku. Jenže Hněv nikdy nevyvolal městské povstání, i když se zde často scházeli ti, kteří způsobili převrat v celé zemi. Ale nikomu se nechtělo dělat převrat v městě (tak se to aspoň oficiálně tvrdí – jen zasvěcení moc dobře ví, že Hněv tahá za nitky na hradě.)
A kdo ví? Třeba je skutečně pravda, co se šušká mezi obyvateli, jak na Starém městě, tak na Sídlišti. Totiž, že do Austrálie provdaná dcera vládce města, je ve skutečnosti zavřená ve věži Hněvu.
Ten samí večer, kdy mladá myš zděšeně vypískla před vládcem nory, seděli v Hněvu parta, jejíž jména nejsou důležitá. Jeden se třeba jmenoval Tomáš, druhý Martin a třetí Hynek. Ten čtvrtý, co tam seděl s nimi a vůbec nemluvil si říkal Němej dědek (nebyl starej, jen si myslel, že je to drsná přezdívka, a když nemluvil, aspoň z huby nevypustil kraviny).
U vedlejšího stolu se vedla vášnivá debata zatímco naše parta seděla mlčky a hypnotizovala Šardoné ve svých sklenkách, při snaze něco z vedlejšího stolu odchytit. Ale slyšeli jen výkřiky: „To snad ne! To nemůže být pravda!“ a to ostatní bylo proneseno příliš tiše, aby to někdo z nich slyšel. Snad ten němej něco slyšel, ale nic neřekl.
Až to nakonec Tomáš nevydržel, otočil se a zeptal se: „Co nemůže být pravda, že to hulákáte na celou hospodu a rušíte ostatní slušné (pozn. Slušné – když někdo pronese v Hněvu výraz slušné, znamená to spoluspiklence) hosty?“
Celý stůl utichl, až se zvedl největší a nejsvalnatější chlapík a přistoupl k Tomášovy, naklonil se k němu a zašeptal: „Sweeper je ve městě.“
„Sweeper?“ Tomáš zbledl.
„Ano ten.“ Pak se ten chlapík, který se mimochodem jmenoval Zjizvený Bradař, vrátil zpět ke svému stolu.
„Kdo je sakra Sweeper?“ zeptal se Hynek, který byl v partě nový a ve Hněvu teprve po pátý.
Tomáš, který nyní ještě urputněji hypnotizoval svojí sklenku nevypadal na to, že by mu to chtěl říct, ale Martin si zapálil cigaretu, pohlédl na Hynka a tichým pomalým hlasem spustil:
„Nedivím se, že si ještě neslyšel o Sweeperovy. Si v partě novej a ve Hněvu, jestli správně tuším, tak teprve po pátý. I přesto tě někdy možná ve snech pronásledoval někdo, komu si ty neviděl do tváře, ale jistojistě si věděl, že jde po tobě. Nevěl si přesně proč, ale tušil si, že si někdy v minulosti spáchal hřích, který se neodpouští. Nebo když si byl malej a večer si šel lesem, tak se ti zdálo, že stín mezi větvema vytváří hrůzostrašnej obrazec a byl si strašně rád, když sis mohl říct, že se ten obrazec nehejbe a nemůže po tobě jít, ale u u Sweepera si musíš představit, že on je ten rozpohybovanej obrazec. To slovo pochází z angličtiny a v našem jazyce to znamená něco jako zametač ulic a to on přesně je. Jen neřádí s koštětem a nenosí oranžovou vestičku, aby po tobě uklidil smetí, který si ledabyle na chodníku odhodil. Tenhle zametač nosí prej bouhačku a tmavý hadry. Tenhle chlap nesbírá hovna, ale sbírá skalpy svých obětí. Vtipálci tvrdí, že kde to zaneřádí, tam právě že vyšlou běžné metaře, kteří musí ulici uklízet celej den, aby uklidili poslední zub oběti, poslední jaterní skvrnu, která se uchytila na lampě. A nědělá rozdíly mezi fakanama, ženskejma nebo taky pěkně ostrejma chlapama. Sejme klidně skupinku policajtů a jako zákusek si dá děti hrající si na pískovišti před školkou. A nikdo neví pro koho tenhle Sweeper dělá. Ví se jen, že cestuje po celém světě a řádí… a jestli si viděl výraz v Bradařově ksichtě, tak víš, že to není žádná jen tak legenda a je fakt čeho se bát.“ Dokouřil a típnul cigaretu Němýmu Dědkovy o ruku. Ten seděl dál nehnutě.
„Ale co dělá v našem městě? To snad není ani na mapě.“
„Sweeper se neřídí mapama, ale instinktem.“
Hynek, ačkoliv na něj ještě nedopadla všechna ta hrůza, kterou na něj Martin vychrlil, chápal, že by se dál neměl ptát na podrobnosti, protože o legendách nejsou nikdy žádný podrobnosti.
Chlapi v Hněvu na chvíli zmlkli, ale pak pokrčili rameny a dál dumali nad Sweeperem. Nikdo si nepomyslel, že by to mohl střílet on, protože si představovali, že on by střílel nejmíň z kulometu.

Ale tohle není příběh o Sweeperovy a jeho krvavé cestě městem. Takové příběhy se špatně píšou.
Tohle je příběh o Tondovy Smetákovy, jenž bydlí na sídlišti. Daleko od Hněvu, však blízko Smilstva a má rád jídlo v Obžerství. Je zaměstnán jako městský metař a má tu práci celkem rád, i když spousta lidí si o té práci myslí, že je nejhorší ve městě.
Oni totiž metaři musejí metat chodníky a to nejen na Sídlišti, ale i na Starém městě, kam, jak už jsem jednou řekl, se v noci bojí lidé chodit. A Tonda často pracuje v noci…

Výsledek ankety

2009-02-28T08:19:00.000-08:00

Na plné čáře to vyhrál Sweeper, takže se pokusím překousat všechno a přiští měsíc vám naservíruju pár povídek z jeho světa. Spoustu lidí možná podvedu, protože jsem to nakonec vymyslel úplně jinak, ale můžu slíbit, že snad nepřijdou o svoje postavy ani ti, kteří hlasovali pro pana Mrkváče či Honzu Brynzu (byl tady někdo takovej?)

a nakonec ještě jednu věc, kterou jsem napsal dávno a nic prej neznamená:

POČÍTAČKOU ODPOČÍTÁME POČET Z ROZPOČTU ODPOČTU Z POČTU POČTŮ POČÍTAČŮ

28. únor

2009-02-28T08:08:00.001-08:00

A je to. Poslední den v měsíci, poslední den všech těch záznamů, které měli bejt o tom, jak se jeden kluk snaží nepít. Čím víc se blížil konec měsíce, tím více jako bych se opíjel a ztrácel kdesi ve svých myšlenkách.
A co budu dělat dneska? Večer půjdu na improzápas mezi Prahou a Ostravou, tam budu prodávat nějaký lístky na kase a třeba si vydělám něco i na pivko, které potom vypiji s hráči.

Možná si domů pozvu nějakou holku, možná jen na povídání, možná na sex. Možná dnešní večer nepřežiji (což jsem si představoval včera, když jsem šel na ples - totiž co by se stalo se všemi těmi záznamy které jsem napsal takhle před svojí smrtí? Byla by to moje poslední podobizna, protože jsem se nikdy moc nenechával fotit. Po pohřbu by se sešli přátelé, kteří by si rozdělili jednotlivé dny a všechno to přečetli) Možná nebudu spát doma, možná se probudím na zastávce s prořezanejma kapsama. Možná najdu telefon a stane se ze mě telefonní člověk. Možná se zamiluji. Možná půjdu na Měsíc (kavárna na Palmovce), abych poplkal s kámoškou. Možná si zatancuji salsu v tom klubu na Andělu. Možná překousnu nepřekousnutelnou cihlu. Možná se ztratím na Staré Praze. Možná spadnu na hlavu a přijdu o paměť. Možná se budu klouzat bahnem na Petříně. Možná mi vyleze z břicha mimozemšťan a v pravém chapadlu bude držet lístky na striptýzovou show v mimozemském klubu. Možná se svezu taxíkem. Možná budu žonglovat a všimne si mě majitel cirkusu a nabídne mi práci, která se neodmítá. Možná o sobě už nikdy neuslyšíme...

27. únor

2009-02-28T06:36:00.000-08:00

...ráno jsme vstávali kolem jedenáctý. Bylo nám špatně, jako nikdy dřív, jenže kocovina prostupovala celým tělem, jenom ne hlavou. Žaludek na vodě, když jsem si sedl na záchod, kopal jsem kolem sebe nohama a musel tlouct rukama do dveří, abych ze sebe dostal démona. Lucka na tom byla podobně, její smůl však byla v tom, že musela do práce a já mohl jet domů, kde jsem stav mohl přečkat, než večer vyrazím na ples, který byl sice naplánovanej už dlouho a dokonce jsem měl zakoupenej lístek, ale oba jsme na to s Láďou úspěšně zapomněli. Teda Láďa si vzpomněl předchozí večer, kdy mi dal info, takže jsem o tom to děsivé ráno věděl. On to možná nebyl ani alkohol, ale ono prokletí cikánské čarodějky z předchozího dne (Proč já si nezul boty a nenabídnul jí je výměnou za mojí duši?).
Nejhorší je pak ta část dne, kdy jezdí metrem ve velké míře senioři a člověk, pokud má v sobě zabudovanej faktor respektu ke stáří, pouští je sednout. Démon (prokletí) však tento faktor vymazává z těla a já neměl jedinou chuť pustit si sednout kohokoliv.
Lucka vystoupila z metra na svojí zastávce a já se vypotácel na Lužinách, kde jsem si sednul na chvilku na lavičku s rozepnutou bundou a mikinou, abych se ochladil větrem, který mocně foukal od severu (já vím, že ve skutečnosti nemůžu vědět, z které strany ten vítr foukal. Když se nad tím zamyslím, tak na to samozřejmě přijdu, protože si překreslím v hlavě to místo do mapy a ty se kreslej tak, že přesně víte, kde je sever - tím pádem na severu byl park a od parku na mě tedy foukal vítr. Ale v onom prokletém stavu, jsem opravdu nepřemýšlel, ze které strany vítr fouká, jen se mi to prozaicky hodí, protože pod pojmem sever, si vždycky představíme, že je to "tam, kde je chladně"). Vykouřil jsem jednu z posledních cigaret, abych další dal jedné staré paní, která mě slušně požádala (není nic horšího, než dvojité prokletí) a vyrazil jsem domů, kde nikdo nebyl. Takže se mi ulevilo a nechal jsem svoje tělo dál volně dýchat, když jsem se vysvlíkl do naha a asi hodinu si tak žil, než si konečně napustil vanu, vyšamponoval jsem si hlavu a zastřihl fousy (nemám žádný velký fousy, ale na ples jsem hold chtěl vypadat, jako štramák). Pak jsem se svalil do křesla a pustil jsem si jeden z těch filmů, u kterých se nemusí moc myslet, netrhají bránici a ani neohlušují výbuchy. Jeden z těch filmů, který spíš vyniká nudou, ale naprosto zrelaxuje, jestliže se u něho válíte. Klasickej béčkovej horor s rozřezaným studentstvem.
Pak přišla máma, ve chvíli, kdy jsem se už skoro rozhodl udělat jednu těch prasáren, o které si myslím, že mezi největšíma prsárnama má čestné místo - hotovou svíčkovou v igelitu - a udělala rizoto, které mě plně nasytilo, i když zatížilo žampionama už tak zatíženej žaludek.
Prokletí (jak jsem tomu stále v duchu říkal) nezmizelo, ani když jsem si už navlíkl oblekové kalhoty, černé tričko s bílou siluetou Maxe Shreka, černé sako (tentokrát jsem se rozhodl být za toho "Kluka v černém setu"), boty na nohy a vyrazil jsem.
Sešli jsme se s Láďou a opravdu se mi nelíbila představa toho děsného vzduchu uvnitř Lucerny a drahého piva, tak jsme vyrazili ještě na jedno malé do blízkého Samsova knihkupectví, které je spojené s malou kavárničkou. Myslel jsem, že mi to jedno pivko trochu pomůže (rady těch starších a zkušenějších o vyprošťovácích), ale spíše jsem se u něho kroutil. Zaplatili jsme za něj a vyrazili tedy do Lucerny, kde jsme akorát stihli imatrikulaci Láďova mladšího bráchy.
Ještě nutno říct, že jsme oficiálně nebyli na žádném lovu hezkejch holek, ale protože to byl ples zdravotnické školy, dostali jsme za úkol od hlavní vedoucí z tábora, sehnat dospělou a kvalifikovanou zdravotnici. Úkol to není vůbec lehký, i když jste třeba náramní fešáci a jste drzí - holkám se líbíte. Úkol to není lehký hlavně proto, že jste nedali několik drobnejch cikánské čarodějce předchozí den. Radši pak sedíte, cucáte to nesmyslně drahé pivo, kouříte a jediné na co se zmůžete je, že pěkné slečně (co na sobě nemá ani maturitní šerpu) pučíte zapalovač, když si o něj řekne. Pak si dáte panáka Ferneta a je Vám trochu lépe, jenže to se jenom zdá, protože vyčerpanost přešla ze žaludku do nohou, abyste nemohli požádat žádnou holku o tanec.
A blíží se půlnoc, na afterparty není ani pomyšlení, i když ty holky jsou opravdu hezký a na mejdanech platí jedno známe rčení: "Kdo vydrží nejdéle, vyhrává". Rozloučil jsem se s Láďou, s jeho rodiči i bráchou. Se samotnou Lucernou, ve které jsem si hnedka 3. února - toho měsíce, který měl být zasvěcen nepití - skrnul pár doušků piva (tak půl skleničky) a tedy jsem podvedl předsevzetí, s tou Lucernou jsem se nerozloučil vůbec. Jen aby viděla, že se taky umím mstít.
Stoupl jsem si na eskalátory a už snil jen o tom, jak zapluji do své postele a tam budu žít neúnavný život ve snech. Jenže v jistém bodě jsem si všimnul noh, které stojí pod eskalátorem a jak se u nich lidé, kteří právě sjeli dolů, zastavují. Bylo mi to hnedka jasné. Kletba se snesla na mojí hlavu v plné šíři a vyčarovala přede mnou o půlnoci bandu revizorů. Pozdě jsem si vzpomněl na jeden trik, který jsem před několika lety na eskalátorech běžně předváděl - skočit z jedněch schodů na druhé - tak bych se přivezl zase zpátky na horu a mohl se jim vyhnout, aniž by si mě jejich nohy vůbec všimli. Nevzpomněl jsem si ani na svoje vychloubání, že znám spoustu triků na ukecání. "Mě je to všechno stejně fuk. Mám zhoubnej nádor na mozku a můžu kdykoliv umřít." A ani nohy jsem nepřinutil k běhu a zběsilému útěku. Jediné o co jsem se pokusil bylo, že jsem tak, aby mě viděli, začal šátrat v kapse a cosi vytahovat (chtěl jsem aby si mysleli, že je to šalinkarta), a když mě zastavili, akorát jsem vytáhnul bez řečí občanku a oni mi vypsali mastnou pokutu. Ani mi to vlastně nevadilo, ke všem vnějším vlivům jsem byl dost laxní a až v metru jsem si přiznal všechno, co jsem mohl udělat, abych pokutě zabránil.
Tím však prokletí ještě neskončilo.
Doma jsem uklízel rizoto do ledničky, přičemž jsem shodil skleněnou misku a ta se rozbila na stovky malejch střepů. Nenašel jsem lopatku a ani hadici od vysavače a musel uklidit použít malej smeták, pak rukou nabrat střepy a hodit je do pytlíku. Samozřejmě, že jsem si přitom pořezal ruce a nebyl jsem schopnej nabrat i ty mikro střepy - na ty jsem použil ruční vysavač, ale stejně nemůžu mít jistotu, že si jednoho dne nezapíchne někdo z rodiny malej střípek do chodidla.
Až potom jsem se konečně svalil do postele a očekával spánek. Ten však přišel až po hodině.

26. únor

2009-02-28T06:23:00.000-08:00

Ráno jsem se znovu probudil s klíčem sám v Letňanech, kde jsem se tentokrát dlouho nezdržel, jen si dal skleničku coly a vyrazil na autobus, který jezdí v 11.35. K mojí velké smůle jsem zhruba dvě stě metrů před zastávkou zjistil, že autobus mi už frčí za zády, dlouho jsem neváhal a rozeběhnul jsem s ním závod. Na té rovince, která tam je, jsem pochopitelně neměl nejmenší šanci být rychlejší než autobus, ale ten na mě naštěstí na zastávce počkal. Udýchanej a skoro mrtvej jsem ho naštěstí nakonec stihnul, abych zjistil, že na hodinách v něm je teprve 11.34 a kdyby jezdil na čas, nemusel bych se vůbec namáhat. Takhle jsem bez pití a trochu s kocovinou jel 45 minut ve stavu, kdy mi hrozilo, že moje kuřácké plíce explodují. Bez korony v kapse jsem si nemohl koupit ani malé pitíčko, které stojí nejlevnější kolem sedmi korun a ještě mě stará Romka žebrala v metru se slovy: "doufám, že Vám nevadí, že jsem cikánka a dáte mi pár korun." Nedal jsem a nejspíš mě proklela tím nejtemnější cikánským zaklínadlem, kterým už proklínala její prababička, když ještě kočovala s partou po českých vesnicích a zájemkyním luštila z ruky jejich osud.
Cesta metrem byla docela únavná, ale zvládnul jsem jí, abych si doma konečně dopřál skleničku pomerančového džusu a padl polomrtvej na postel.
Poslední dobou nespím přes den, takže jsem se vrhnul po chvilce na svoje domácí povinnosti, které mi plní čas před tím, než večer zase někam vyrazím za zážitky.
Jenže jsem večer nikam za zářitky nevyrazil. Tedy aspoň ne za nějakými speciálními (i když speciální zážitek to nakonec přece jen byl), nýbrž zpátky do Letňan, kde jsem měl strávit poslední exilovou noc v Únoru. Je to taková divná houpačka, cesta tam a zase zpátky, zase tam a zase zpátky. Koupili jsme flašku rumu a pustili si film, abychom si koupili ještě jednu flašku rumu. Nakonec tedy den končil s tím, že jsem měl v sobě jednu flašku a Lucka druhou. Postel se pode mnou divně vlnila a já si musel ustlat na zemi, kde jsem nakonec usnul, abych se probudil a konečně si lehnul do postele, kde jsem to definitivně zalomil...

25. únor

2009-02-26T06:44:00.000-08:00

Běh. Výstřel. Úskok stranou. Kotrmelec ze srázu. Barevný svět plný divných zvířat. Svět, ve kterém jsou kobylky velikosti automobilu, jenom když se "Stvořitelské" zbraně chopí správný člověk - já. Když ten zlý (moje zlé já), můžeme počítat s armádou psovitých šelem, které tenhle šílenec chrlí na svět po tisících.
Pak větev. Pod větví hrnec s vroucí vodou. Pád. Řev. Ticho.
Probuzení. Oddechnutí, ve kterém je úleva i zklamání z toho, že příběh stejně silný, jako kterýkoliv z velkých příběhů, skončil a já neznám jeho výsledek. Úleva, že boj skončil a já se neuvařil v hrnci (nebo neutopil - bůhví, jak by to pokračovalo). I takové jsou sny. A když sen skončí (kdesi jsem slyšel, že sen v hlavě je jen jeden impuls, který trvá třeba jen sekundu - pak se mi líbí ta časová šílenost mozku, ve kterém prožijeme díky jednomu malému impulsu úsek ze života, který ve skutečnosti nežijeme, ale charakter hlavních postav je nám většinou znám, bez většího vysvětlování), obvykle nastává další den. Někdy jsem dost dezorientovanej a to obyvkle, když se probudím v cizí posteli (zeď je na jiný straně, okno je taky jinde, postel je dvakrát větší, jsou i jiný peřiny, ale v prvním okamžiku je těžké si to uvědomit) a v cizí posteli se poslední dobou probouzím jenom v Letňanech.
Tak tomu bylo i včera, kdy jsem se probudil do prázdného bytu s informací, kde jsou klíče, že můžu sníst, co mě napadne a v kolik mi jedou autobusy. Nasnídal jsem se tedy buchty, kterou jsem našel v kuchyni, vypil k ní čaj a vydal se na autobus z Letňan na Palmovku, odkud je to dalších 25 minut na Lužiny. Ze sídliště do sídliště (možná jsem jen prachmizernej srdcař, ale moje sídliště je mnohem hezčí, než to Letňanské - máme pěknej park, projektanti za komunismu vymysleli i pěkné uspořádání těch šedivejch krychlí a dnes se tu dostavují nové baráky s "novými" prvky architektury (,které jsou podle mě naprosto stejně funkcionalistické, jako staré paneláky, akorát dražší a modernější).
Doma jsem si udělal pytlík těstovin a pořádně se jimi naládoval. Časový rozdíl mezi ranní buchtou a těmi těstovinami nebyl nijak velký a dá se říct, že celkem mizivý, jenže já se předchozí den koukal do zrcadla a usoudil, že jestli nebudu pořádně jíst, budu za pár tejdnů vypadat, jak ten kluk, co dělal reklamu na struhadlo.
Pak jsem dělal řadu obvyklých domácích zájmů. Dokonce jsem se překonal a vynesl si z pokoje přeplněný odpadkový pytel a nahradil ho novým. Zalil květiny. Snažil se znovu spřátelit hlodavce. Zašil jsem si díry na kalhotách a vyměřil střih na košili, kterou jsem slíbil jedné kamarádce. Dal vykoupat panenky a vymetl jim baráček. Napsal pohled do Ruska a ostříhal si nehty. Pak už byl zase večer a čekala mě cesta za drsnými rockery do hospody na Palmovku.
Ještě před tím jsem se však naládoval grilovaným kuřetem, abych doplnil kalorie a učesal se.
Pak jsem konečně mohl vyrazit. V metru se mi příjemně sedělo, až mě to ukolébalo do polospánku, a když jsem přišel do Jiřího, kde seděli jen tři lidi, cejtil jsem, že padnu únavou.
"Vypadáš nějak mrtvě."
"To je z toho mího nic nedělání. Celej den sedím na zadku a nic nedělám, tak je pro mě dost únavný začít večer se zvedáním půllitru a přikládáním cigarety k ústům."
"Aha."
Ale pak jsem se přece jen probral a mohl společensky konverzovat s přáteli: "Dej sem to pivo!" "To je moje pivo!" "To se teda pleteš, seš zkouřenej a ztrácíš piva." "Pojď ven na férovku." "Nedělej to kámo, je to nejsilnější bijec v Libni." "Seru na Libeň, v Libni rostou kreténi!" "To si přehnal!" "Ty vole, vetmte mu tu kytaru nebo jí o něj přerazí!" "Au!" "Tak vypadni a už se nevracej!" "Libeň je na hovno!" "Tak ty ještě nemáš dost?" "Ne, omlouvám se, promiň, mějte se."
Vypotácel jsem se z hospody a protože mi v kapse chrastili klíče od Letňanskýho bytu, vydal jsem se tam. Svět v autobuse mi přišel opět krásný. Jako by se řidič ani nedržel na vozovce, nýbrž po ní klouzal...
Pak už jsem tančil k baráku, trochu foukalo, tak jsem měl přes hlavu kapuci. Kapuce přes hlavu asi není dobrá skrýš, když jste na útěku před zákonem nebo jste zfetovaný a chcete se vyhnout policii. To takhle v noci zastavují dobrý lidi a chtějí po nich osobní doklady. Ale je to jejich práce, takže se jim za to nemůže nadávat. Jsou tak drsný a fyzicky zdatný, vypláznout jazyk taky asi není dobrá volba. A když potom čekáte, než zkontrolují Vaší totožnost, tak je pěkně blbý, když máte cigaretu, ale nemáte k ní oheň. Jo a taky se neusmívejte, mohli by dojít k předpokladu, že v sobě máte omamnou látku. A taky ten chlápek, co támhle venčí psa a pořád na mě čumí, jako by mě chytli a měli zavřít, mě pěkně sere...
To všechno mi prolítávalo hlavou (přičemž jsem neudržel zásadu o neusmívání se), než mi konečně vrátili občanku se slovy: "Nějak vázne komunikace a nemůžem se spojit s centrálou, tak se mějte a dobrou noc."
(Třeba jsem byl v jejich hlavách zločinec, který se tváří venku celou dobu tak usměvavě, protože ví, že se jim komunikace jen tak neobnoví. Že jsem zločinec, který kolem sebe šíří elektromagnetické vlny a tím komunikaci znemožňuje.)
Pak jsem ještě pojedl pizzu a zpíval písničky ze zpěvníku. Ale je hluboká noc a ne, že by ten byl nějak únavnej, ale spánek je přece nejsladší věc na světě. Tak to aspoň tvrdila Princezna Koloběžka I.

24. únor

2009-02-25T05:34:00.000-08:00

Když jsem jel v noci autobusem, udělal jsem si do bloku jeden zápis: "...je to stejný, jako ta chvíle v pozdním autobuse, kdy si vytáhneš konečně svoji denní dávku Sudoku a začneš si luštit."
Vybavuje se mi ten chlápek docela jasně, v jednom okamžiku byl dokonce do luštění tak zabrán, že když autobus prudce zatočil doleva, tak spadnul na zem. Posbíral propisku a noviny ze země, rychle si sednul zpátky na místo a dál luštil, doufajíc, že jeho pád nikdo nezaregistroval. Jenže právě v tu chvíli na něj koukali snad všechny páry očí (kromě řidičových) v autobuse.
Já jsem si vlastně zprvu říkal, že si ten zápis psát neumím, že se mi ta situace vryje do paměti a jednou ji určitě využiji, ale když jsem potom zhodnotil svůj stav, tak jsem si ho radši napsal. A vidíte. Zápisu se dostala pocta zveřejnění aspoň touhle formou a můj dluh tomu pánovy je splacen.
A teď mě zajímají tři tečky na začátku onoho zápisu. Co je stejný, jako ta chvíle? Ráno jsem o tom přemýšlel a řekl jsem si, že je to chvíle absolutního uspokojení, ale to nejspíš není správné vyjádření. Je to jakýkoliv návyk, na který je člověk zvyklý a splní ho, sice ne třeba v tu pravou chvíli, ale odbude ho a tím splní svoji povinnost, i když je to malá věc, jako například právě luštění sudoku? Je pak ta malá věc, skutečně ještě malá a nebo je to nejdůležitější okamžik dne?
Ta poznámka je jen k něčemu přirovnání, jen mě nenapadlo přirovnání k čemu. Ale v cejtím, že ji ještě někdy v něčem použiju, a když ne přesnou citaci, tak její smysl.

Mimochodem se dá v bloku najít spousta jiných, zdánlivě nic neříkajících poznámek, které vypovídají o tom, co mě v tu chvíli v dané náladě napadlo a dneska v nich hledám něco jinčího. Ale tak je to zřejmě úplně ze vším. Každý spisovatel vidí po několika letech ve svojí nejlepší knížce úplně jiný smysl a třeba se mu vůbec nelíbí, malíř by nejraději žiletkou seškrábal některé linie na svém obraze a přemaloval je, básník přepisuje básně (příklad nalézáme třeba u Poa, který celý život psal Tamerlán), novinář by nejraději dostal znovu příležitost napsat causu, za kterou dostal Pullitzera nebo chovatel psů by po několika letech rád s nabytými zkušenostmi dostal do rukou svýho Baltazara, který umřel před deseti lety na lennost.
A protože se toho včera tolik neudálo, zalistuji ještě jednou v bloku a dám všanc pár z těch poznámek (až se svým způsobem složí surrealistická sračka):

Na křižovatce v vždycky minu spoustu lidí a jeden z nich mě chce určitě milovat, ale nemůže.
Na vlnách existence, okleštěni systémem, stále hledám nová slova a nové smysly. Rozhraní mezi realitou. Existencí a neexistencí.
Kdo jsme uprostřed svých přátel?
"Mít tak sílu roztrhnout moc holýma rukama, udělal bych to."
Kochám se krásou, ale krásy se nenajím. Pociťuji štěstí - jíst se taky nedá.
A po nocích tajně hajluju nahaté dívce s walkmanem od Saudka.
Sweeper se posadil na postel. To je zase svinčík. Pomyslel si, když se porozhlédl po svém budoucím díle. Milenecký pár rozstřílený kusy ležel vedle něho a všude na zdech (dokonce i na záclonách) zasychala jejich krev...
"Kdyby kdysi dávno lidé věřili, že ten nejkrvavější západ slunce předznamenává konec světa, myslím že by po dnešku nastal..."
Je to prej úzkost, to co se počítá, když vás odsoudí k zapomnění uprostřed bílých zdí, kde doktoři se snaží vygumovat Vám mozek
Jsem moc roztěkaný a vystrašený tou samostatností, do které jsem byl najednou uvržen. Ještě natahuji ruce a a trhám na cáry šaty mojí mámy, která se vzdaluje a nemůžu jí zastavit. Večery trávím sám ve společnosti filmů a zasekávám se v nicnedělání a moje tíseň se prohlubuje. A tvorba se mi pak potácí nad propastí existencialismu a snad právem... protože jsem se sám dobrovolně dostal do situace, kdy nemám jiné zdroje inspirace a nebo možná ani nechci mít a nevnímám to ostatní, co se děje kolem mě.
A chci psát poezii a dostat tak toho démona, co je ve mě, ale nechci rýmovat.
Ze všeho nejvíc ctím na světě krásu rozdílností...

Takhle to vypadá, když si ten blok projíždím měsíc nebo půl roku po té, co jsem záznam zaznamenal. Někdy kroutím hlavou, někdy se z toho těším a inspiruji. V každém případě to není zbytečné. Škoda jen, že ještě nevymysleli takovej myšlenkovej záznamník, který by zaznamenával to, co vám třeba jen na minisekundu proběhne hlavou.

Ráno jsem vstal, přes den koumal a na večer vyrazil ze svého brlohu. Chvilku jsem stepoval na Nových Butovicích, kde jsem ocenil, kolik lidí poctivě vychází po šesté hodině z Bussines parku. Kolik jich z toho mluvím anglicky (musím konstatovat, že zavřít oči, tak si připadám jak v New Yourku), kolik jich spěchá na rande, domů za rodinou nebo na skleničku s kamarádem.
Nakonec mě stepování v nepříjemném počasí přestalo bavit a nasednul jsem do metra, kde jsem se snažil rychle rozhodnout, co podniknu. Měl jsem možnost jet do Unijazzu, kde se od sedmi odehrával seminář jakéhosi hudebního znalce, který pouštěl klipy z youtube (jména, který byly na pozvánce sepsaný, jsem vůbec neznal). Dál jsem mohl jet do některé z hospod na Palmovce a doufat, že tam někoho potkám nebo na Anděl, odkud jsem mohl vyrazit do Dobré Trafiky, kde bych si četl nebo do Myslivce, přinejmenším pozdravit jednoho z kluků, co by měl službu.
Náhoda rozhodla za mě v kauze Trafika/Myslivce, a to když jsem potkal na Andělu čekajícího Majka. Dali jsme si cigáro a on přiznal, že čeká na Viktora a Aňu, aby si vesele v Myslivci zaschůzovali s kapelou popřípadě zahráli pár písní. Řekl jsem si: "Proč ne?" a vyrazil s nimi.
Hráli a pěkně a já si do bloku dělal předpřípravu svojí Březnové práce. Nakreslil jsem městečko, přibližnou podobu hlavních postav a na mapce ještě (zkouřenej) přimaloval důležitý místa, kde by se mohlo něco odehrát. Velmi trefná pro případnou hororovou scénu, mi pak přijde lokace na Severu, kde se nachází diskotéka vedle lesa a hřbitova. Jen představa, jak se mládež vrací ze zábavy, a pak jednoho z nich napadne myšlenka: "půjdem se podívat za Pepou (pepa je kamarád, který se před rokem předávkoval extází, tancoval tak dlouho, až mu vybuchla hlava) na hřbitov," aby je nakonec vyvraždil psychopatický myslivec, mi přijde tak plná klišé, že taková lokace na mapce musí bejt. Stejně jako pak továrna nebo škola.
Po chvilce notování a koukání na fotbal, který běžel na plátně, jsem se zvednul a šel. Domů se mi nechtělo a vzpomněl jsem si na jednoho kámoše, co bydlí kousek za Černým mostem a má týdenní privát. Rozjel jsem se za ním, chytil poslední autobus u Černýho mostu a dojel na místo, kde se ale nekonala žádná akce. Jen potěšený kamarád mě přivítal s flaškou vodku, vykouřili jsme pár jointů, hráli ještě chvíli na kytary a šli spát.
No dobře... nebyl to žádnej kamarád, co měl privát, ale sprostě jsem se znovu rozjel do Letňan, abych tam našel dočasnej azyl. Ale jinak to byla úplná pravda.

23. únor

2009-02-24T03:42:00.000-08:00

Spousta lidí věří v mystickou sílu čísla dvacet tři. Věří v ní stejně bláhově, jako věří v sílu pátku třináctého, ale teorií k tomuto číslu je přece jen mnohem více. Když si lidé rozdělili svět na čísla, když každou částečku kolem sebe označily číslem, tak nejsilnějším z těchhle čísel, se pro ně stalo právě číslo dvacet tři. Díky základní škole a matematice na ní, si s tím číslem dovedou hrát, blázni ve svých celách cedí krev, aby mohli propočty škrábat na zdi, filmaři či pisálci se čísla chopí, aby divákům nacpali bludy ve smyslu, že jsme tím číslem ovládáni. Někdo ho prostě jen uctívá, protože něco uctívat potřebuje a nevěří v Boha, jestli tedy Bůh samotný není oním číslem. Bůh stvořený s chladné logiky, stvořený lidstvem díky systému, který za všechno může. Že máme počítače, že víme, jak daleko je to z Prahy do Brna, kolik je hodin. Díky systému, který je základním kamenem nejchladnějšího náboženství na zemi: Vědy. To číslo nedává moc smyslu, když ten smysl nehledáme. Já sám bydlím v bytě s číslem 23, moje první holka se narodila dvacátého třetího (v den jejích narozenin jsme spolu taky začali chodit), já sám přišel o panictví taky třiadvacátej den. Když se něco zvláštního stane a já se kouknu na hodinky, zjistím, že je třiadvacátá minuta hodiny. Vlastně 23:00 = 11 - to jsou dvě jedničky. Když se kolem tohoto čísla začne blbnout, dá se hold dost vyblbnout. Ale nenechte se zmást. Je to jen číslo a čísla vymysleli lidé, aby měli život jednodušší (jestli jsou výprasky za špatné známky z matematiky to jednodušší).

A já zaspal ráno pracák. Tedy ne, že by mě nebudil budík už v sedm, abych to krásně na těch 8.45 stíhal, ale ještě jsem byl trochu opilej a celej rozlámanej, takže jsem jen zavolal, jestli můžu přijít později a nepříjemnej hlas mojí poradkyně mě poslal do háje z informací, že můžu přijít do 17.00. Padnul jsem spokojeně zpátky do postele a spal další dvě hodiny, kdy začal budík zase řvát, to tentokrát, že moje společnice musela jít do práce. Oblíknul jsem se, vypil čaj, pojedl toasty a vyrazili jsme.
Na Andělu jsem vystoupil z metra a zamířil k úřadu.
Bylo mi řečeno, že to bude brnkačka, že to je na dvě minutky, aby mi úřednice potvrdila, že jsem tam došel a mohli mi zacvakat pojištění. Plus samozřejmě čekací doba. Přišel jsem zřejmě v době pauzy, protože číslo na světelné tabuli se vůbec neposouvalo a já tvrdnul v čekárně, kde jsou různý typy lidí. Od těch, mě podobnejch, kteří jen čekají, že to tam nějak odbudou, ale od úřadu vlastně pomoc při hledání práce nepotřebují po opravdu zoufalé lidi, kteří čekají na úřadě třeba dva roky, než se konečně v nějakém zaměstnání uchytí. Staří, mladí, poloblázni, absolutní šílenci, paní co si sundá všechno, kromě huňaté čepice, je nepříjemná na ostatní čekající, dívka s velkou pěknou hlavou, ale příliš hubenýma nohama, cikánka, která mladé kamarádce ukazuje, jak se dá takový úřad zfouknout během pár minut a bez čekání, cizinci, kteří u počítače koukají na nabídky pomocných prací, lidi co koukají na inzeráty nalepené na stěnách a pak těch několik úřednic přebíhajících z kanceláře do kanceláře. V čekárně je pekelné dusno, ze světla se mi zamlžují oči a je mi nevolno. Pak konečně přijde paní úřednice z oběda, trvá to dalších deset minut, než odklikne, aby další na řadě vstoupil. Ten je tam chvilku a ona zase odklikne - je to moje číslíčko a já vstoupím do kanceláře. Pán přede mnou je slušně oblečený Rom, s vytetovaným vězeňským pavoukem na ruce a zabijáckým knírkem pod nosem. Moje úřednice se s ním hádá a on vypadá zoufale, ohání se zákony, ale jí to nezajímá, protože přišel mimo svůj termín a z kanceláře ho vyhání. On se slušně omluví a jde.
Sedám si na židli před paní úřednicí. Namalovaná, tak pětačtyřicetiletá žena, která je vysoká a nejspíš pěkně zlá (myslím, že na sílu zla, testujou takový úřednice při pohovoru). Pod ženskými vousy si zamumlá: "Dobrý den" a pak ostře vyjede: "Vy tu taky nejste na termín, že? Vám je jedno, že tam musí čekat invalidní důchodkyně. Vy si klidně přikráčíte, kdy je Vám libo, co?!"
"Já se omlouvám, ale já ráno volal, že to nestíhám a Vy jste mi řekla, že do 17.00 mám dorazit, tak tu jsem"
"Vám je úplně jedno, že ta paní tam čeká hodinu!"
Myslím si: "Kdybys nebyla tak nenažraná a pomalá a furt neštěkala, ale dělala rychle svojí práci, tak by paní nemusela čekat. A co tvoje kolegyně? Koukám, že si prohlíží na internetu horoskopy a hovno dělá..." ale jen tiše mlčím.
"Přinesl jste potvrzení o studiu?"
"Promiňte, na to jsem zapomněl. Já ho tu měl minule a nikdo ho po mně nechtěl, tak jsem myslel..."
"Tady máte, vyplňte o jakou práci máte zájem." - tady nutno dodat, že když jsem tam byl minule a evidoval jsem se, měl jsem takovou hodnou paní, který jsem vysvětlil, že vlastně práci nehledám, ale potřebuju, aby mi platili tu sociálku, než půjdu zase někam na školu a ona to uznala.
Vyplnil jsem do kolonky: Knihkupec.
"Vy jste teda skončil pracovní poměr..."
"Ne, já studoval."
"Aha. Takže studium..."
"A hodlám zase chodit na školu."
"A kdy máte termín zkoušek, to už snad musíte vědět, ne?"
"Teprve se podávají přihlášky."
"Ale já myslela, že už zkoušky jsou."
"To jsou, ale na umělecký školy, já nejsem žádnej umělec."
"Stejně byste ten termín už měl vědět."
"No ale já ho nevím."
"Stejně škola začíná až od Října, ne? Snad si nepředstavujete, že budete mít roční prázdniny!"
Ona se mě vůbec nezeptala, co dělám, ale hned mě odsoudila, jako příživníka. Kdyby ta paní uměla počítat, tak by si spočítala, že jsem na pracáku teprve měsíc a do Října to není celej jeden rok.
"...a to ještě ani nevíte, jestli se na nějakou školu dostanete."
"To je pravda."
Celou dobu se přitom koukala do počítače a něco tam dělala. Po chvilce mlčení, kdy jsem vnímal jenom její úřednický zlo, mi povídá, že tam žádný knihy nejsou, ale ze svým vzděláním a vlastně klidně i bez něho, můžu dělat třeba prodavače v trafikách (jistě mě bude každodenní remitenda hodně bavit) nebo kdekoliv, že na to nechtějí ani vzdělání. Vyjela mi tři nabídky na papíře, přinutila mě podepsat nějaký papír a dala mi další termín schůzky, na který se opravdu moc těším (musím vymyslet pohádky o tom, co jsem celej měsíc naběhal po trafikách a sháněl práci). Aniž by se mě zeptala, jestli dělám nějakou brigádu dodala na odchodu: "A co rodičovstvo? (fakt to tak řekla) Co říká na to vaše nic nedělání?"
"Já nevím. Naschledanou."
A to jsem si představoval, jak budu mít perfektní paní, co mi udělá čajíček a budeme si spolu příjemně povídat (asi jsem to podcenil). Nejspíš to byla nějaká nacistka, která nesnáší nepracující lid a tak pracuje na pracovním úřadě, kde je jen nepracující lid. Vážně jsem si ji živě představoval v nacistické uniformě s takovou tou červenou páskou na jedné ruce, jak třímá špičku s cigaretou a zpívá nacistické šanzony opilým vojákům pod sebou.
Na čerstvým vzduchu (pražským pouličním vzduchu) jsem si oddychl, jenže jsem nejspíš nevypadal moc dobře, protože jsem záhy potkal kamaráda, který říkal, že nevypadám dobře a nabídnul mi cigaretu. Měl jsem žízeň a nejraději bych si jel hned domů lehnout, jenže se mi domů ani za mák nechtělo, tak jsem se rozjel na Bráník navštívit Jirku a pozdravit ho jako kolegu, když už jsem ten kvalifikovanej prodavač.
Jenže jsem zapomněl, že Jirka má dovolenou a je na horách, takže na krámě byla jen šéfová Iza s Janou, která pracuje v papírnictví. Rozhodl jsem se, že jim jako ten kvalifikovanej prodavač pomůžu, tak jsem tam ztvrdnul až do zavíračky, za což jsem si vysloužil krabičku cigaret a tři piva.
Za kasou mě to celkem bavilo, i když si neumím představit, že bych to dělal opravdu na plný úvazek. Chodila spousta cizinců se silně slovanským přízvukem, pár důchodců a mezi nimi asi tři pěkné holky, na které jsem se snažil usmát a za to jsem dostal nějaké dýžko (asi korunu nebo padesátník, který prej už stejně neplatí). Pořád jsem si říkal, jak pojedu domů a tam si dám konečně toho šlofíka, ale vymotal jsem se z krámu až v půl desátý a domů dorazil kolem půl jedenáctý se strašným hladem. Jediný, co jsem za celej ten dlouhej den jedl, byly ráno ty toasty, což je celkem paradox, když mi procházely pod rukama potraviny. Naštěstí mi máma nechala kuřecí taštičku na stole, takže jsem si ji ohřál, a pak se unaveně svezl do postele a usnul.

Tento ten byl tedy speciální hlavne pro lidi, kteří oslavují ono číslo dvacet tři. Takže tento zápis věnuji všem teknařům, matematikům s úchylkou, Jimu Carreymu, státu, který je na 23. místě v počtu obyvatel nebo fotbalovém žebříčku FIFA, věnuji ho všem pornoherečkám slavícím tento den svoje třiadvacáté narozeniny, věnuji ho všem jogurtům, kterým tento den prošla trvanlivost, věnuji ho ztracené civilizaci třiadvaceti nomádů a hlavně ho věnuji oné paní, která se každé ráno před tím, než jde do svojí práce na Úřad práce, voní démonickým parfémem Channel N.23.

22. únor

2009-02-23T13:59:00.000-08:00

Už jsem říkal to o tom, jak se v Neděli nic nedělá? Asi jo. Ale je to príma. Spí se dlouho, to jak se vyspávají předešlé dny, pak se jen líně vstane, udělá teplý čaj, pár topinek, na které se položí sýra, aby se na teplém pečivu jemně roztekl, trocha salámu a zase se zaleze zpátky do postele. Tam jsem absolutně rozhodnut, že pro nikoho a pro nic nehnu ten den ani brvou. Jenže za chvilku máte ty topinky dojedený, čumět do stropu už taky nebaví, tak vytáhnete potkany, každého z jedné klece a řeknete si, že je spřátelíte.
Položil jsem každého na jednu stranu postele, přičemž jsem se toho cizího - Dannyho, trochu bál, protože přesto, že v pátek pozdě v noci byl na mě hodný, ráno druhého dne mě pokousal. Postel je pro potkany v tu chvíli takovým seznamovacím místem, stejným jako pro lidi jsou parky, restaurace či kina. Přibližují se k sobě, ten starší s chromejma nožičkama, který považuje postel za svoje teritorium, se toho mladšího a většího trochu bojí, přesto se snaží nedat strach na sobě znát a sám se hrdě blíží k Dannymu a očuchává mu koule, stejně jako ten druhý jemu. Občas si i na sebe (řekl bych přátelsky) šlápnou a drápky si prohrábnou chundelatou kůži. Říkám si, že už je to v pohodě, ale stejně rychle, jako probleskne záblesk čisté obloze, stejně rychle se park mění v ring, kde se bojuje na život a na smrt. Zvířata piští, zatínají do sebe drápky a zoubky, jeden druhého se snaží uškrtit. Strach o Viruse je silnější, než strach o ruku a vkládám jí mezi ně a Dannyho odhazuji kousek vedle na peřinu, kde dosedá do měkkého. Virus funí a vrže zuby, ale znovu si už nedovolí a před přibližujícím se Dannym se schovává za moji ruku. Strčím ho do klece a Dannyho po chvíli znovu.
Skamarádit se můžou jindy. Mají na to ještě jeden týden.
Takže zprostředkování rande ten den bylo již za mnou. Sice se moc nevydařilo, ale skamarádit dva samotářské potkany v celoživotním teritoriu toho jednoho, jde velmi těžce, takže můžu rád, že si chvilku očuchávali koule.
Nuda pokračuje a už mi ani není tak blbě, jak jsem si říkal, když jsem jel předchozí den na zabijačku ("Mě je tak blbě! Už aby byla Neděle, zalezu pod peřinu a budu tam celej den." Chvilku si čtu, pak hodinu hraju na kytaru a nakonec se domlouvám, že vyrazím hned potom co si upeču a najím se masa do Letňan za podobně osamělou osobou.
Peču maso profesionálně zhruba dvě a půl hodiny. Stejně dlouho trvá film "Malý velký muž", na který jsem se vždycky těšil, ale nikdy se mi nepovedlo se k němu dostat. Dokonce jsem jednou v krámě mlsně zíral na knížku (po zkouknutí Dustinových eskapád jsem dostal ještě větší chuť). Film je to vypovídající, místy úsměvný, jindy není daleko, aby vytryskly slzy. Já osobně jsem se u filmu nejvíc vztekal, vždycky, když Custer přijel a povraždil Indiány. Film má sice podobný náboj, jako Forest Gump (příběh jednoho neuvěřitelného muže, který toho za život zažil nesčetněkrát více, než kdokoliv jiný), ale válka ve Foresty bolí jen chvilku, hořkost nad demencí kolonizujících Američanů přetrvává. Ona nepřetrvává od toho filmu, ta je u mě od prvního dne, kdy jsem se o ní dozvěděl a to je pár let nazpátek. Ono je hezký, že dnešní Američané jsou schopní takovéto sebereflexe indiánského vyvražďování, ale to samé prakticky činí i dnes, jenže tentokrát musejí většinou za oceán. Tím si samozřejmě nemyslím, že každý jeden občan té "bohaté" země za oceánem, touží po skalpu Muslima, ale hold posledních pár let byli u moci podobní čuráci, jako byl tenkrát Custer (to se ze sprostotou roztrhnul pytel na obloze a všechna spadla na mě, když jsem popíjel na verandě u babičky čajík). Rozdíl je v tom, že Custer vedl svoje muže v první linii, když na ně Siouxové s Čejeny připravili past u Little BigHornu.
Ale poetické vyznění filmu, kdy zlo bylo potrestáno aspoň pro jednou, jsem si užil a rád sledoval výstup starého indiána na horu, kde chtěl umřít, aby nakonec neumřel a šel zase dolů. Jistě v tom byla alegorie celého jeho lidu. Při závěrečných titulcích, jsem si mohl akorát říct, že věčná škoda, že se neproháním po lesích a nechytám králíky pro svůj lid.
Vyrazil jsem do Letňan.
V metru naproti mě klimbala po starší žena a z pusy jí vytékala slina. Dvě mladší holky se jí kousek dál ode mě nepokrytě smály, zatímco dělník v ušpiněných hadrech byl ponořen do Hraběte Monte Christa - jistě Vás taky napadlo, že byla přece Neděle a v neděli se nic nedělá - na stavbách se rozhodně nestaví - no a přemýšlení nad tím dělníkem mě zaměstnalo až na Palmovku, kde jsem přestoupil na autobus do Letňan.
Vlastně ten celý den byla taková pohoda, jakou jsem si představoval. Až na zhruba třičtvrtě hodinovou cestu, jsem se pořádně nehýbal a nenamáhal. Neměl jsem žádné společenské ani pracovní povinnosti. Odpočinul jsem si od shonu těch jinejch dní (jistě po přečtení oněch jinejch dní namítnete, že toho nikdy moc nedělám, ale přece i nic nedělající člověk, si musí někdy odpočinout) a nějakým osamění, jsem nakonec taky netrpěl. Flaška rumu mě rozehřála a trocha domácí slivovice oddělala do letňanský postele, kdy si někdy připadáte, že skutečně lítáte.

21. únor

2009-02-22T05:55:00.000-08:00

Zabíjačka.
Zabíjačková polévka, ovárek, prejt, jitrnice, tlačenka, kusy povařeného masa - před tím však prase, které visí ve vzduchu a řezník mu vykuchává vnitřnosti, hází je do různých kbelíků, uřezává hlavu, aby si ji mohl dát na řeznický pultík (nebo opracovat lebku a tu používat jako přilbu, stejně jako ti staří prasečí válečníci ze severských pověstí). Předtím však, než začne tahat střeva z břicha, aby se z nich mohly udělat jitrnice, musí prase skolit jediným výstřelem pumpičkou mezi oči.
Tak nějak vypadá průběh zabíjačky. Aspoň co si pamatuju z dětství, kdy jsme vždycky na začátku zimy jezdili s rodinou do Tovačova, kde to všechno probíhalo, dokud neumřel děda a nemusel se prodat barák. Miloval jsem všechny chvíle v Tovačově, nikdy jsem neviděl, jak prasátko porážejí, protože nechtěli, abysme to s bráchou viděli. Stejně jsme slyšeli poslední zakvičení ze dvorku, štěkot psa a pak výstřel. Chvíli na to jsem už držel hrnec u rány a chytal krev na polívku z prasečího těla. Celý den jsem se přežíral masem (nejvděčnější je prasečí srdce) a večer, když byla hotová polívka, stačil jeden talíř, abych ho krutě zvrátil v kuchyni na podlahu a další půlhodiny se potácel nad kompostem, kde mě sledoval vesnický ořech Míša.
Včera jsem zažil trochu jinou zabíjačku, kterou jsem vlastně ani nezažil, protože jsem dorazil ve chvíli, kdy už prase bylo dávno rozporcované a tlupa mániček se hřála kolem ohniště, pivo v jedný ruce, druhá připravená na panáka rumu.
Když jsem otevřel flašku medoviny, zmizela v kruhu a už se nevrátila. To mě mile překvapilo, protože jsem jí dostal od táty se slovy, že to doma stejně nikdo nepije.
Hřál jsem se u ohně několik hodin, poslouchal podnapilé historky veteránů, občas se od někoho napil piva, poprděl z jointa a čuchnul k boileru, ve kterém se dělalo maso.
Celá ta zabíjačka, spojená s koncertem kapel večer, byla vlastně narozeninová párty Olina, na kterou jsem přišel, aniž bych věděl, kolik slaví. Kolik slaví, jsem se dozvěděl při poslouchání dvou dětí, co srkaly plechovku coly.
"To slaví Olin 34, já myslela, že 35, ale je to 34." poučovala tak čtyřletá holčička o hlavu většího kluka.
Abych ještě chvíli zůstal u těchto dvou dětí, co srkaly plechovky coly - pobavilo mě, když ještě menší holčička si přinesla taky plechovku coly a ta čtyřletá pohoršeně prohlašovala, že to by tak malé dítě pít nesmělo: "Bude ti špatně, budeš blinkat."
Myslel jsem si, že děti pobavím, když vytáhnu míčky a zažongluji jim, ale jakmile to nejmenší dítě spatřilo, že mám míčky v ruce, hned mě o oba požádalo. Dal jsem tý holčičce jeden a smířil se s tím, že o míček přijdu, ale že si s ním aspoň bude hrát. Nic s ním nedělala. Jen ho držela v ruce a pozorovala plameny ohně. Její mamka mi dala cigaretu, tak jsem to přešel.
Horší to bylo, když jsem si opravdu začal žonglovat potom později na Muchomůrky bílé a další dítě, nejen že mi překazilo žonglování, ale taky mi jeden míček sprostě ukradlo a to mu byly tak tři roky jenom. I když jsem dítě prosil, aby mi míček vrátilo, zmizelo s ním v davu. Jediný co si pamatuji, byl škodolibý úsměšek na dětské tváři.
Poslední míček jsem dal zcela dobrovolně Elišce. Eliška je pejsek a po chvilce jsem v ní rozpoznal kvalitního žongléra. S ní jsem házel docela dlouho, dokud jsme ho neztratili a pak, když asi po půlhodině Eliška přiběhla s nalezeným míčkem, dokud mě to nepřestalo bavit.
Po několika hodinách, strávených u ohně, jsem se rozhodl, že půjdu na koncert, ale nemile mě překvapila baba, která vybírala peníze a já se musel smířit s tím, že koncert asi neuvidím. Tak jsem se přesunul zpátky k ohni, kde se daly poslouchat ještě vyjetější řeči starejch mániček, než před tím.
Nakonec se vynořil Kuba, pojedly jsme spolu povidlovej šáteček a on vymyslel plán, že mi přinese kytaru a jako hudebník nebudu muset platit. S radostí jsem souhlasil a s kapucí na hlavě (aby mě ta baba nepoznala), jsem se proplížil dovnitř, kde jsem se usadil u stolu a poslouchal kvalitní muziku, ujídal prejt lžičkou s krabičky od cigaret a pomrkával po jedný holce, kterou jsem snad neviděl nezkouřenou.
Z Podbaby se dá jet nočním autobusem až ke mě, to je pravda, ale tentokrát jsem se rozhodl, že porazím dřív, protože na mě dopadla únava z minulých dnů, kdy jsem jezdil domů až k ránu.

20. únor

2009-02-21T04:48:00.000-08:00

Když jsem se vracel někdy ve tři hodiny ráno nočním autobusem, měl jsem spoustu témat. Jistě jsem chtěl namachrovaně radit, jak sbalit holku (nebýt moc opilý a očima ji hypnotizovat na dálku) - teda ne že bych nějakou sbalil. Myslím, že se mi v hlavě honilo i něco o otroctví na bavlníkových plantážích, možná touha mluvit o všeobjímající frustraci z finanční krize (dneska jsem si přečetl, jako už minimálně po desáté, že je to ještě horší, než před tím - což je logické, když ta ekonomika furt padá dolů a nepřijde mi, že když to někdo prohlásí po desátý, tak by o tom měli novináři mluvit, jakoby aspiroval na Nobelovu cenu za ekonomiku). Možná jsem chtěl mluvit o tom, co je podle mě za Vesmírem. Jenže všechny tyhle myšlenky byly jen proto, abych v tom nočním autobuse vedle slintajícího chlapce neusnul a neprobudil se někde, odkud bych musel šlapat skrz tu sněhovou kalamitu. Úplně mi stačilo, když jsem šel po tenké pokrývce sněhu, po chodníku a pod nohama mi to příjemně praskalo.
Spousta lidí si možná bude myslet, že mám jakýsi kouzelný klobouk a z něho témata vytahuji. I pro mě je příjemný, když si to představím a tak za dozoru notáře (snad postačí, že je to jen potkan) šátrám rukou bez hodinek a tetování v klobouku a vytahuji: Já a pizza.
Velmi podivné téma, ale možná trefné. Co bych já byl bez pizzy? Je jasný, že pizza beze mě, by byla stále tou samou pizzou, ale já bez ní?
Když jsem byl malej, jednou jsem se po pizze poblil. Bylo to moje první setkání s tímto lahodným pokrmem, ale nezanedbal jsem ho, kvůli onomu otřesnému zážitku, protože to nebylo jen moje první setkání s pizzou, ale i se žampiony na ní. Ty tedy dostali na dlouhou dobu sbohem, ale pizzu jsem měl vždycky rád. Nejprve podomácku vyrobenou, kdy maminka uválela těsto, vymyslela vlastní příměsi a pak to na plechu troubě upekla. Pak, když jsem už byl dostatečně velký, abych se uměl spořádaně chovat v pizzerii, se chodilo tam. To bylo za vysvědčení, k narozeninám nebo jiné oslavné příležitosti. Takovou pizzu jsem si zamiloval a dodnes jsem rád, když se najde příležitost a nějaká ta koruna v kapse a já si můžu dojít sám, s přítelkyní nebo s kamarády do pizzerie.
A nakonec tu byla pizza kupovaná mražená. Myslím, že jsme ji měli nejprve dělanou v troubě, ale po pořízení mikrovlnky zůstala už jen pizza mikrovlnná. Dodnes si pamatuju na ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis, byla zima a v sedm večer pořádná tma. A přesto, že jsem byl malej kluk, chodil jsem domů sám. Někdy jsem se samozřejmě bál, protože se muselo projít asi třicet metrů dlouhým lesíkem (dnes lesík vybourali a na jeho místě stojí rodinná vilka), a když jste malej kluk a slyšíte od mámy, ať to obcházíte (což sice odmítáte, ale někdy se tak bojíte, že to obejdete) kolem lesíku, že tam řáděj úchylové a takový nosej různý spreje, kterými omráčej oběti, aby si je pak mohli někam odtáhnout (jak mi fantazie pracovala, když jsem si představil, že jsem zavřený v místnosti, přes hubu mám roubík a kolem jsou rozkládající těla hráčů stolního tennisu) - to se pak nemůže nikdo divit, že jsem se ve tmě v tom lesíku často bál.
No a ten den, kdy jsem vyšel ze Sokolovny, kam jsem chodil hrát stolní tennis (věta připomínková) jsem nemusel jít temným lesíkem, protože na mě čekal táta s autem a domů mě odvezl. Byl jsem sice malej, ale seděl jsem na přední sedačce a zvědavě jsem se ptal: "Mám docela hlad, co bude k večeři?" (jak já měl rád středy a pátky, protože pro mě, jako sportovce po výkonu, byla vždycky připravená večeře)
"Nech se překvapit."
A skutečně, nebyly to namazané chleby, jako většinou bývaly, ale byla to pizza z naší zbrusu nové mikrovlnné trouby.
Dodnes tu troubu máme a dodnes si dělám pizzy, a protože je to nejjednodušší jídlo na přípravu (vyndat pizzu z krabice, sejmout fólii, strčit do trouby a pak udělat prsty nacvičené pohyby, jako v karate a za maximálně deset minut máte ohřátou pizzu), dělám si je dost často. A při tom, jak často si to jídlo dělám, musím samozřejmě dělat trochu obměny, takže na ně dávám sejra či salám na víc. Už to strkámi do klasické trouby, někdy si dělám pizzu z vlastního těsta, vymejšlím omáčky, jindy koupím korbus, pomažu ho olivovým olejem a dám na něj jen mozzarelu a rajčata.
Já a pizza jsme zkrátka dobrá dvojka (a ve slově pizza nehledejte dvojsmysly). Tím je myslím téma dne vyčerpáno.

A co jsem včera všechno dělal? Přes den jsem si kreslil, žongloval, psal a hrál na kytaru a večer mě čekala akce nazvaná Keňské Kvílení, která se koná snad dvakrát ročně a je na podporu jedné keňské holčičky, takže je to akce velmi bohulibá. Ještě před tím, než jsem se sešel s Luckou na Nových Butovicích (šla na akci se mnou), jsem čekal, až mi dodají na hlídání potkana Bennyho. Prosil jsem kamarádku, jestli by to její brácha nemohl stihnout na půl šestou, že mám sraz v šest, ale hold se stane, že se nestíhá. Tak mi volala ve čtyřicet, že vyráží z baráků. Bydlí tak, že jim na barák vidím, tak jsem koukal, jestli z baráku skutečně vyráží, pak jsem si řekl, že jsem mohl něco přehlídnout a vyběhnul jsem ven. Trvalo asi deset minut, než skutečně z baráku vyrazil a předal mi potkana. Převzal jsem ho, donesl nahoru, kde jsem mu připravil pro klícku místečku, dal jsem mu jídlo a nějakou vodu (nejspíš u mě bude trochu na dietě, protože je o polovinu větší než Virus a možná i větší, než býval Virus v dobách své největší slávy a tak velkého potkana nejsem moc schopnej živit, dle jeho potřeb - a zbytky od svýho jídla mu dávat nebudu, protože stačí, když já jím dost nezdravě) a vyrazil jsem.
Vinou zpoždění někoho jinýho, jsem měl i já zpoždění (to je možná důvod, proč zpoždění tak odsuzuji, jako špatnou charakterovou vlastnost - když někdo chodí pozdě schválně) a protože jsem si s Lucky udělal ve Středu legraci, že jsem celou dobu čekání nadával, jaká je kráva a různé daleko sprostější výrazy, vrátila mi to.
Díky mému nadmíru vyvinutému smyslu, pro orientaci ve městě a schopnosti zapamatovat si mapu a klidně si ji v paměti převracet podle potřeby (Lucko nesměj se!) jsme dorazili nejrychlejší možnou cestou do Bunkru, kde jsme byli mezi prvními. Zaplatili jsme vstup, usadili jsme se a užívali jsme večera.
Kapely co hrály, hrály dobře a prostoru pro lidi bylo taky dost. Dokonce u baru nevznikaly davy čekající na pití, protože to kluci za barem stíhali obstojně obsluhovat. Můj doprovod sváděli kluci, ať opilí nebo neopilí a tak jsem se mohl věnovat i já svým zájmům. Bavil jsem se s lidmi, co jsem znal a ty co jsem neznal, jsem se pokoušel zhypnotizovat pohledem, aby se se mnou začali bavit. V jednu chvíli jsem byl dokonce nástrojem pomsty, v jinou mi holka při tanci málem vyrazila loktem všechny zuby z huby (nutno dodat, že byla větší než já) a večer příjemně plynul. Živá produkce hrála až do dvou hodin do rána, což klub vyzvedlo v mích očích nad Rock Café, Jet club nebo podobné rádoby luxusní párty kluby, kde muzika končí v deset.
Pak se to už pomalu rozpadalo a my s Luckou byli už asi dvě hodiny na suchu, tak jsme vyrazili směr své domovy. Doprovodil jsem jí na tramvaj, pak přiskočil ke svému autobusu a i přes dav na zastávce, se mi povedlo sednout (snad naposledy v 16 jsem v nočním autobuse stál). Dál jsem se jen snažil neusnout, doklopýtal jsem domů, kde jsem se snažil spřátelit oba potkany.
A pak se mi zdál ten nejdivněji nejděsivější sen ze všech...

Oldelaf

2009-02-20T07:51:00.001-08:00

Oldelaf et monsieur D - Les Supers Heros
Uploaded by Silverloup

19. únor

2009-02-20T05:29:00.000-08:00

Za celý den, jsem podniknul dva výlety. Oba dva směřovaly k jednomu bankomatu u nás v Metru a oba byly tak desetiminutový. Oba dva mi nic nepřinesli, jen jistou naštvanost na systém, ve kterém žijem. Štěstí jen, že svoje finanční problémy nikdy moc neprobírám a neřeším je, ale jedno je jisté. Až zcela vyrostu, naberu nějaký ty kila svaloviny ve fitku a naučím se teorii, tak se dám na dráhu bankovního lupiče. Nebudu tím lupičem, který bude krást pro peníze, pro vlastní potěšení nebo snad, aby jen někomu imponoval. Já budu krást ze msty. Budu mstít všechny chudé lidi, na kterých ti bohatí chlápkové v oblecích, vydělávají a to nemusí lusknout jediným prstem, protože systém, který jejich předchůdci vymysleli, peníze vydělává za ně.
Ale to jsou peníze. Docela všední věc, která každého těší, ale nikdy nikoho neuspokojí. Snad každá druhá moralita, která kdy byla napsaná, se točila kolem nich a čtenáři se nechce do omrzení číst o tom, jak jsou peníze zkažené a decimují lidstvo, protože ten samej čtenář pak stejně půjde a peníze bude do svojí smrti používat.
A takové zbytečné morality nechci psát (i když tahle moralita nikoho nic nestojí /zatím/)
Druhá moralita, která se za předchozími řádky skrývá, není o penězích, nýbrž o růstu člověka. O nutnosti neustálého sebezdkonalování, o nutnosti školství atd. I tahle moralita není důležitá nebýt tohle místo, kdy musím něco napsat, vymazal bych jí jediným zmáčknutím klávesnic ctrl+A a pak delete.

Rozpoložení, ve kterém jsem se včera nacházel, o tom ví každý své a jestli ne, tak těm ocituju jednu píseň: "...ten, kdo má na bradě mlíko, kdo se rumem neopil, málo zná, málo zná..." .
Většinu dne jsem se cítil prachbídně. Chuť na cigaretu neuspokojená, když jsem něco snědl, ne že bych to chtěl zrovna vyzvrátit, ale přišlo mi, že jsem nesnědl nic. Když jsem se soustředil na jeden bod, po chvíli jsem se přistihnul, že jen tupě civím před sebe, když jsem zalejval kytky, měl jsem chuť být tou kytkou a sám pít.
V takovém rozpoložení toho nejde moc dělat. Určitě ne běhat po městě, nadbíhat holkám nebo někde debatovat nad smyslem hodinových ručiček. V takovém rozpoložení jsem byl nasranej i na mámu, že mě vůbec porodila (potom jsem si hned nafackoval),páč jsem si najednou přišel strašně zbytečnej. Že mě svět nepotřebuje, s tím jsem se dávno smířil (tehdy, když jsem chodil na terapii, kvůli svému mesiášskému komplexu), ale že se nepotřebuju ani já sám, to pociťuji jen po podobných slavnostech, jako byla ta předchozího večera.
Jistě, že netrpím sebevražednými sklony nebo jen sebepoškozováním (a to dělá každej, i ti co to odsuzujou - není snad sebepoškozování třeba dieta? nabírání zbytečného svalstva? holič či kadeřník, který přebarví vlasy na zeleno? není sebepoškozování, když se člověk narve do bot, které mu nejsou a ujde s nimi třeba deset kilometrů, až má pak obrovský puchýře? není sebepoškozování, když otužilec plave v zimě ve Vltavě? nesebepoškozuje se frajer, který přebíhá oheň, strká si do krku obrovský předměty, pomocí prstových fíglů, si vytlačí oko z důlku?), ale cítím se mizerně. Na tom není nic špatného, čas od času se cítit mizerně a přemýšlet nad sebou samým (mám pocit, že kdokoliv, kdo se nad sebou zamyslí, se musí cítit mizerně). Přesně to nejspíš pochopili, i když jen polovičatě, třeba budhisté, kteří si sedají na hodiny meditování. To se musí v hlavě honit pěkné věci, když jen sedíte a uvolňujete se. Nikdo mi nenakecá, že jsou ti lidé v naprosté rovnováze - spíš mi to přijde jako orgasmus myšlenek, orgasmus, na který se můžete plně soustředit.
Ale plácám tady o Budhismu a nikdy jsem nebyl v Tibetu, nikdy jsem se nepodíval do hlavy pravověrného Budhisty a nevím, co se takovému člověku uvnitř tý hlavy honí, takže nemám žádné právo (kromě práva darebáka) o tom psát.
Ve zkratce: Kdybych svoje včerejší rozpoložení měl přirovnat k náboženství, jistě by to nebyl Budhismu, protože myšlenkové orgasmy jsem zrovna neprožíval. Spíš bych ho přirovna k vymydleným fanatikům z jedné nejmenované americké církve. Je nejmenovaná, protože lidi z oné fanatické skupiny by jednoho dne mohli použít překladač, přeložit si o sobě, že jsou totální vygumovanci a neváhali by prodat svůj pozemek, aby mě přijeli přes oceán zabít.
Večer se mi příjemně usínalo, protože jsem došel duševního klidu a už se necítil tak mizerně.

18. únor

2009-02-19T11:40:00.001-08:00

Nejvtipnější je, že lidi - ať je jim deset, dvacet, třicet nebo kterýkoliv rok mezi tím - si vždycky připadají starší. Já sám to znám, když pařím někde s mladšími, tak si myslím, že jsem na ně moc starej. Když jsem se staršími, tak sem tam slyším to samé zaremcání.
Proč nad tím uvažuji? Protože jsem si přečetl u jedné dívky, která měla včera maturitní ples, že už se cítí stará na chlastání. Já jsem maturoval před rokem, tak jsem tím pádem ještě starší. Asi bych s tím chlastem měl opravdu seknout, jinak mě to do dvou let zabije.
Ale houby... taky jsem byl na tom plese. A potom dokonce na místě temnějším, než nejtemnější palác krále zla Oberona. Na místě, odkud nás vyhodil plešatý démon se slovy: "Tady je konec, tak se zvedněte a odejděte!" který po několika málo sekundách dodal hrůzostrašným hlasem: "To nebyl vtip!" (Žertující démon).
Ale asi bych měl podat výklad hezky popořadě (jak by řekl můj mentor: "se správnou narací")

Já jsem člověk, kterej rád spí. Možná se o tom nedá říct, že bych rád spal, ale jsem naučenej spát do kdy se mi zachce. To ode dne, kdy jsem opustil všechny školy a povinnosti spojené se vstáváním. Proto mi nedělá moc dobře, když vstanu jinak, než na co je moje tělo naučené. Třeba poslední středa v lednu: sedím si v hospodě, ze které potom sjedu za kámoškou, v kapse mám flašku myslivecký, kterou spolu skoro celou vypijeme a jdeme spát kolem třetí hodiny. Pak mě v šest ráno budí, že musí do práce a já jsem tedy taky nucen vstát a mám spoustu zařizování. Ten den, kdy jsem špatně vstal, hodně věcí poseru.
Nad tímhle jsem uvažoval, když jsem se v pět ráno koukal probuzenej do stropu a v hlavě mě strašil zametačův svět. Otázky typu: "to mám sakra jako psát o zametačovy? Z jakýho pohledu to budu psát? Co to vlastně bude za příběhy?" mi zabrali asi dvě hodiny, než jsem se v sedm postavil na nohy, že spát už stejně nemá cenu.
Ukuchtil jsem si snídani (vajíčka - někdy cibulka v nich vypadá jako červí mozek) a unavenýma očima pročítal noviny na internetu. Spát nemělo smysl, protože když jsem neusnul ještě za tmy, za světla nemělo ani význam se o to pokoušet. Po opuštěném bytě jsem chodil jako mrtvola, na balkoně kouřil cigarety a klepal zimu schoulenej pod dekou. Pouštěl si muziku, dokoukal rozkoukanej seriál a strašně se netěšil představě, že v tomhle stavu půjdu večer na ples.
Ale šel jsem. Šel jsem sice unavenej, ale těsně před tím, než jsem vyšel z baráku, jsem si uvařil silný kafe a atmosféra namačkaného kulturního domu na Vinohradech mě probudila totálně. Do toho trochu trávy venku na mrazu a už jsem skoro i na retro kapelu tančil. Trochu to zabíjela spousta vystoupení, která kvůli dispozicím místa, nebyla moc dobře vidět, když jste se netlačili, ale to mi vcelku nevadilo, protože se jednalo o ples mojí školy, kam jsem chodil a spoustu lidí znal, takže jsem se vesele zdravil, mrkal na holky a oceňoval, jak jim to sluší a do spokojenosti jsem se propil několika pivy.
A nemůžu říct, že bych jedinkrát nezavrtěl boky (jak ženské vyjádření tance!), protože jsem se přesunul do vedlejšího sálu, kde byla diskoška (někdo mi říkal, že tu byl na jednom z minulých plesů a repertoár Dj se vůbec nezměnil) a tam jsem udělal několik málo kotrmelců a jedný holce jsem ukopnul - ďábelským zvrárněním tance kmene Origari - naušnici z levého ucha.
Jenže nikde nemůžete nejspíš být do úplnýho vyčerpání, protože ti co hostí, nejsou ochotní takovou oběť podstoupit.
Tak jsme tramvají dorazili na Národní divadlo a pak už jen po nábřeží do toho nejtemnějšího místa, které jsem zmiňoval už na začátku. Každým krokem jsme byli blíž děsivému neonovému nápisu: "Karlovy Lázně" - místu, o kterém se zdá mladým nadrženým turistkám stejně, jako mladým zvráceným Češkám. Místu, kde vyperete za noc milion korun jenom na pivu. Místu, kde se ztratíte v neonovém labyrintu chodeb ihned po vstupu, když se chcete vychcat. Místu, kde Vám hned na začátku zabaví všechny zbraně, abyste se nemohli bránit, až se proti Vám rozeběhne šílený knírač s okenním střepem v ruce.
Nejen mráz mě tedy mrazil v kostech, když jsem se k onomu klubu blížil. Nejvíc mě děsil pohle na neosvětlené město, na který nejsem zvyklý. Je to tou ekonomickou krizí, že se po půlnoci zhasnou světla na Pražském hradě? Nebo jsem si toho jednoduše nikdy nevšimnul?
Stačilo ukázat lístek a byli jsme puštěni dovnitř s informací, že máme rezervované celé poslední patro jen pro sebe. Aspoň něco. Nejsem xenofobní (tedy aspoň si to o sobě myslím) a nejsem rasista (troufám si tvrdit), ale když jsme měli minulý rok my afterparty na rychlo zorganizovanou ve Vagonu, vůbec se mi tam nelíbilo právě kvůli tomu, že tam byla spousta cizích lidí, ale ne lidi ze školy. Tady díky tomu, nebyli tlačenice u baru a většinu lidí člověk znal (kromě dvou angličanů, kterým vlepil Láďa lístek do ruky, aby s námi mohli zapařit) aspoň od vidění. Muzika byla profláklá, ale ty starý pecky, které jsme už slyšeli na plese před tím, byly stále lepší, než když se Dj nejspíš pokoušel o prezentaci vlastní techno muziky. Nejspíš ne zrovna pozitivní pro něj bylo, že na jeho muziku nikdo netančil, a tak tam vlepil zase starou známou diskotékovou klasiku, mezi kterou samozřejmě nesměla chybět ona slavná diskotéková píseň od Nirvany.
Nicméně jsem netancoval, jen celou dobu líně seděl v křesle a pil pivo za čtyřicet korun (přišlo mi trochu divný přesvědčovat barmana, že desetikorunu z pade, bych fakt potřeboval "Víte, tady je na mě pivo příliš drahý a já tu desetikorunu potřebuju, tak se omlouvám, že nemůžu dát dížko). Pokuřoval vysomrované cigarety a bavil se s Davem a holkami, které se u našeho stolu trochu měnili, ale všechny měli jednu společnou věc - nenasytně jsme na ně s Davem koukali.
Pak Dj přestal hrát a naběhli na nás oni plešatí démoni. Bylo už pět hodin ráno, nejspíš hodina, kdy se na podobných akcích vyhazuje.
Někdo razil ještě dál, ale já s ohledem na svoje nulové finanční možnosti, jsem razil domů. Bylo to 24 hodin, co jsem byl vzhůru a ještě jsem měl energii neusnout v metru a vystoupit na správný zastávce (to bylo opravdu těžký - pouštěl jsem si každou chvilkou do mozku elektrický impulsy). Pak jen dojít domů, strhnout ze sebe oblek, otevřít okno a dřív, než vyjde slunce, usnout.

("Šerpy nám dovezli až z Nepálu)

17. únor

2009-02-18T04:41:00.000-08:00

Někdy malá věc dokáže udělat ohromnou radost. Dítěti třeba lžička něčeho dobrýho, co má rádo. Dospělýmu pak, když k výplatě dostane nepatrný bonus. Manželovy když manželka po perném pracovním dni udělá masáž nebo manželce, když manžel s dětmi připraví snídani do postele. Jsou pak i velké věci, ale ty velké věci dokáží udělat podle mě radost jen v té míře, jakou jí dokážou udělat ty věci malé. Mě například dneska ke štěstí stačilo, když jsem nalezl za odpadkovým pytlem (ne v něm) cigaretu a hned po ránu jsem si s ní mohl udělat nezdravou radost.
A jindy to může být přátelský úsměv cizího člověka, když se vám kotě otře o nohu nebo pes v parku přinese klacek, abyste mu ho hodili. S takových drobných radostí se může skládat jeden den, stejně jako celý život. Celý je to o vnímavosti...

Předchozí den jsem si vcelku užil, i když jsem ze začátku seděl na prdeli a přemýšlel, jestli vůbec něco zažiju, ale osvobodila mě Terka, která mi napsala, ať přijedu do Dejvic, když jsem si jí stěžoval, že se trochu nudím.
Sednul jsem si tedy na autobus (já vím, že to v tomhle počasí moc nejde, ale opravdu musí být autobusy linky 174 tak zasraný, že se nemůžete kouknout z okna?) a svezl se až na Dejvickou, kde jsem Terku uviděl, jen co jsem vystoupil z vozidla. Její barevné oblečení se nedá na bílém pozadí přehlídnout a moc lidí, tak barevných jako ona nebo její kamarádky nechodí, takže to nebylo nic těžkého.
Než abychom mrzli v tý zimě, rozhodli jsme se skočit na limonádu do Nádražky. Jistě jsem se už zmiňoval o výborné limče za osm korun, ale to bylo tehdy, když ještě měli v nabídce oranžádu. Ta tentokrát nebyla a musel jsem se uskromnit s kolou, co chutnala trochu jako kofola (kterou mimochodem nemůžu ani cítit) - nicméně jsem jí vypil, pokecali jsme s Terkou a něco vykouřili (takže se nám kecalo trochu lépe) a pak jsme se svezli na Můstek, kde měla moje společnice sraz s jednou kamarádkou.
Mrznuli jsme v parku a já byl přinucen, abych sbalil dalšího špeka. Holky vesele klábosily, zatímco na mě ležela tíha vší té zodpovědnosti (panoval zákeřný vítr, který kdykoliv mohl tu malou nevinou hromádku odfouknout v zapomnění). Podařilo se a tak jsme si mohli ještě trochu začoudit.
To se událo ve Františkánských zahradách (jen představa, jak tam mniši chodili po stejných místech, po kterých dneska chodí feťáci, úchylové a taky ten blázen, co když mu nezodpovíte správně na jeho otázku, uřízne vám ucho nebo kteroukoliv jinou končetinu, na stejných místech okopávali třeba muškáty, jahodníky nebo tulipány, v některých zákoutích rozjímali nad Bohem a jinde tajně onanovali), které se v sedm zavírají. Díky mé zálibě čůrat v mrazu do ostříhanýho keře, se málem stalo, že mě v zahradě zamknuli, ale naštěstí jsem včas zahulákal: "Ještě je tu jeden!" a dostal jsem se z pasti.
Na tramvajové zastávce jsem se s dívkami rozloučil a vyrazil do míst, kde se podle mích informací měl nacházet Unijazz. Nikdy před tím jsem v něm nebyl, i když obdivuji práci, kteří ti lidé dělají kolem alternativní hudby a současné jazzové scény. Čítárna Unijazzu (nevím, jestli se to dá nazvat kavárna, i když to vypadá mnohem lépe než třeba Dobrá trafika) sídlí v jedné z pasáží, které vedou z Jindřišské ulice. Projdete nenápadnými dveřmi a musíte vystoupat po schodech až do páteho patra, kde už to žije intelektuálním životem (dá-li se to tak říct). Moje postávání u baru nejspíš moc nepůsobilo na lidi, zvlášť, když jsem měl skelný pohled a reagoval na podněty okolí poněkud pomaleji (nebo rychleji?), ale uklidnilo mě, když pustili na plátno film a já tak vlastně neplánovaně zažil kulturní seanci (velmi podobná seance těm, ve kterých jde o komunikaci s mrtvými). Dávali Amadea podle Nikla, což byl dvd záznam Requiemu provedenému jako loutkový balet. Místy to působilo trochu směšně, místy dost epicky a místy jste věděli, že pan Nikl je nejspíš velký hračička, který si rád hraje se svíčkami v pohybu.
Jak jsem tam stál a pozoroval všechny ty lidi, tak jsem si napsal do notesu poznámku: "A všimnul jsem si, že všem těm intelektuálům, které vídám v různých čítárnách, kavárnách či hospodách, nejspíš nějaká síla vychází či vchází do mozku, páč většina z nich má seshora vzadu na hlavě mezi zdravými vlasy plešku. Mladším teprve raší, zatímco ti starší se už pyšní stříbrnými vlasy kolem ní.
Co je to za intelektuální sílu? V Budhismu je to všeobecně označováno jako čakry, stejně jako v jiných východních kulutrách, ale taková pleška raší i Židovským, Křesťanským či Muslimským mudrcům a ti to rozhodně neoznačují názvem "čakry" (nesmíme zapomenout na mnichy, kteří si dokonce drhli cihlou temena, aby jim tam nerostli vlasy). Jaké je tedy pravé označení a jaká je pravá síla těchto sil? Nebudu ji mít jednoho dne taky? No to snad ne!"
Je to jedna z těch poznámek, co až mi nějaká dívka ze zvědavosti ukradne notes, aby zjistila, co si tam čmárám, zůstane nepochopena a já v jejích očích budu podivín.
Dopil jsem pivo, rozloučil jsem se s prostorem (nikoho jinýho jsem tam nepoznal) a odporoučel jsem se domů.